Český Rybář

Obsahovala následující carovo doporučení: „Lovte a bavte se, těšte se tou ušlechtilou zábavou, která tolik povznáší, laská a veselí srdce, aby k Vám smutek ani stesk neměly přístupu. Střeste se propást vhodný den, vydávejte se na lov co nejčastěji…“

Každý mužik chtěl uposlechnout báťušku cara. Ale co měl dělat v zimě? Všude sníh a led. Co mu zbývalo? Vysekal díru, zhotovil první marmyšku a dal jí vertikální pohyb. Nebylo to špatné, ale na velké ryby to bylo malé. Postupem času začala rybářská vynalézavost přetvářet tyto nástrahy na větší. Jejich tvar dostal podobu rybího tělíčka. Současně s touto úpravou se musely přidat háčky. Tak nějak asi přišel na svět první vertikální wobbler.

Účinnost vertikálních wobblerů

Dlouhá léta se mělo za to, že tyto nástrahy byly vyvinuty jen pro vertikální rybolov. To znamená, že rybář spustí nástrahu ke dnu, pozvedne ji do vodního sloupce a nechá samovolně propadnout. Při volném pohybu ke dnu se nástraha chvěje. Někdy tomu napomáhá umístění těžiště nástrahy, jindy zase plochá náběhová hrana horní části wobbleru. Doporučuji každému před lovem na tuto nástrahu malou zkoušku. Ponořte v mělké vodě wobbler až na dno. Prudce pozvedněte a nechte znovu dopadnout až na dno. To není žádné cvičení. Jde jen o to, aby se každý seznámil se zvláštním chodem nástrahy. Kdo čeká nějaký výraznější pohyb, bude zklamán! Ta nástraha musí obživnout tím, že do ní prutem vložíme naši představu. Je to hodně podobné hře se smáčkem. Najednou se ukazuje, že je to nástraha, která má své nezastupitelné uplatnění i v klasické přívlači.

Charakteristika vertikálních wobblerů

Vertikální wobbler se vymyká všem běžným nástrahám. Beze stop rychle a rázně odchází do největších hlubin. Chvěje se při propadu. Díky nám se trhavě zvedá. Padá až na dno, ale vždy se nakonec zvedne až k hladině. Často přináší nečekaný úlovek. Z pověsti o jeho úspěšnosti se stala legenda, která přerostla ve skutečnost.

Jak na to?

Stačí jen nahodit. Nechat wobbler propadnout a zase ho přitáhnout. Někdy je dobré pohyb ke dnu mírně přibrzdit. První odraz ode dna by měl být rázný a rychlý. Každý pohyb prutu, který dokáže napodobit chování raněné rybičky, je vítán.

Co k tomu ještě říci?

V celé škále vyráběných wobblerů se vždy nalezne jeden, který vyčnívá svými vlastnostmi a převyšuje v daných podmínkách všechny nástrahy. Nemusí to být nutně wobbler s nejagresivnějším chodem. Chytal jsem na vertikální wobblery, které při pomalém pohybu nedělaly nic, ale přesto jsem na ně měl úspěch.

Rybáři ze Slovenska rádi vzpomínají na úspěšné lovy sumců pod jedním splavem na Moravě. Zvláštností splavu bylo, že se zde ulovilo hodně bolenů a tloušťů. Výjimečně candát. Přitom bylo jasné, že se zde musí nacházet i sumci. Proč ale neberou? Takovou otázku si kladl každý z rybářů, který místní vody navštívil. Je to k uzoufání. Každý zde pohoří. Klíč k úspěchu jsem neobjevil já, ale vypozoroval ho můj dobrý kamarád Laco, který vypráví následující zajímavý příběh:

Jednou dopoledne se zase trápím pod splavem. Chytám v blízké zátočině i v hlubokých proudech kousek od splavu. Bohužel bez záběru. Najednou vidím kousek pod splavem, přímo ve vývařišti rybáře. Prut má ohnutý do oblouku. Něco zdolává. Rychle k němu pospíchám. Nemusím k němu chodit blízko a už slyším, jak si vypráví s rybou. „No tak, milánku! Máš to marné! Vždyť to víš. Všude okolo máš jen vybetonované dno. Tady mi neunikneš!“ Na malou chvíli se zarazím. Stydím se, že slyším něco, co nepatří mým uším. Má přítomnost zůstává ukryta v šumění splavu. Ubíhá několik minut. Rybář vede zkušeně rybu do klidnější vody pod splav. Tam, v malých oknech tiché hladiny se začíná objevovat sinavé světlo rybího těla. Sumec! Přízračné obrysy sumčí hlavy však opět mizí ve tmě zlověstně burácejícího splavu. Spolu s únikem se ozývá úzkostné brumlání rybáře: „Proboha! Kam zas jede? Pane Bože, dej, ať o něj nepřijdu!“ Rázně přerušuji jeho odříkávanou modlitbu. „Potřebujete pomoct?“ Rybář maskuje první úlek neurvalostí. „V čem jako?!“ odsekne zlostně, když vidí, že není sám. „To já se jen tak ptám. Nemyslím to špatně. Chtěl jsem Vám pomoct. Třeba s podebráním!“ nabízím se. „V těch proudech je hodně těžké vytáhnout rybu!“ lichotím, aby to mělo větší váhu. „To jsou věci…,“ bručí rybář. „Pobíhá tady jako duch a člověka šmíruje…“ Mlčím. Mrzí mě rybářova podezřívavost. I on cítí, že přestřelil. Rozvážně zdolává menšího sumce. Kousek od břehu mu ho nakonec s jeho svolením podebírám. Radost z úlovku rozvazuje rybářův jazyk. Musí se mi pochlubit. „Už jste slyšel, že by někdo chytal pravidelně sumce na vertikální wobbler v hloubce 70 cm? V místech, kde není žádná vázka, protože ji silný proud okamžitě odnese z podvodní betonové desky?“ Nevím, co na to říci. „Třeba je to jen náhoda?“ bráním se přívalu otázek. „Když myslíte?“ pousmál se rybář. Krčí rameny a jde. Kousek pod splavem se ohlédne. Loupne po mně okem, zda ho ještě pozoruji. Pak vítězoslavně zvedá z tišiny pod splavem vezírek, ve kterém je ukrytý další sumec. Oněměl jsem. Poslední, na co si ještě matně vzpomínám, je, že otevřel krabičku. Vypnul wobbler z karabinky a uložil ho k dalším vertikálním wobblerům. V jeho krabičce nebyla jediná „normální“ nástraha. Pouze vertikální wobblery! Tak jsem si pořídil první vzorky a začal slavit sumčí úspěchy ve vývařišti pod splavem.

Kdo z rybářů by odolal takovému vertikálnímu vábení? Nikdo! Tak jsem si pořídil celou škálu wobblerů Chubby a Zipper od Salma a začal rybařit. Na první výraznější úspěchy jsem si musel počkat. Ty se totiž dostavují až při lovu pod ledem.

Záměrně si vybírám mělký úsek jezera. Vrtám otvor do ledu. Hloubka zde je sotva 30 cm. Všude vidím na dno. „Možná jsem to přehnal? Asi bych měl jít na větší hloubku?“ Nakonec se rychle rozhoduji. Spouštím nástrahu pod led a začínám s ní pohybovat. Wobbler se bezstarostně prohání ode dna až po ledový krunýř. Najednou, zničehonic – chňap! Kousne ho divoký siven. Vynořuje se z podvodní říše a útočí. Jsem svědkem zvláštního reje. Již při klesání nástrahy jsou vidět náhlé a nepředvídatelné útoky sivenů. Někdy uvíznou na háčku a jindy velkou nástrahu jen odrazí. Pak začíná napínavé a úzkostné čekání, zda se mi podaří opakovaný útok ryby proměnit. „Jeden na všechno nestačí,“ povzdechnu si, když vidím, jak se ze všech stran k wobbleru derou útočící ryby.

O wobblerech by se mohlo psát ještě dlouho a dlouho. Přijdou další rybáři, kteří budou fascinováni wobblerovými rybičkami a za pomoci těchto kouzelných nástrah odkryjí ještě nejedno tajemství vodního prostoru.

Opravdový rybář totiž v podstatě hledá celý život sám sebe. Podvědomě ho pronásleduje nejistota, zda nedělá něco špatně. Hledá odpověď, jak to udělat, aby byl úspěšnější a lepší. Milion přání, tužeb a plánů však není k ničemu. Jen tehdy, když si uvědomíme štěstí a radost z těch nejobyčejnějších věcí, získáme klid a rovnováhu. V tom okamžiku uslyšíme i hlas svého srdce. Zapomeneme na touhu po rybím mase a soustředíme se jen na to jediné. Na život! Být na malou chvilku velkým stvořitelem. Prožít si pocit, jaké to je, když oživím svou wobblerovou představu. Rybář, který to dokáže, nebude mít nouzi o úlovky, ale on na ně již nebude hledět. Vše, co bude potřebovat ke štěstí, je vlastní rybolov.