Český Rybář

Jaká metoda přívlače je pro ulovení sumce nejlepší?

To záleží na tom, kde chytáme. Při hledání sumců na rozlehlých vodách nebo na řekách, kde je zakázáno lovit z lodě, bývá nejlepší klasická přívlač. Při takovém rybaření si můžeme být jisti, že budeme mít patrně méně záběrů. Vše se ale rázem mění, nalezneme-li sumčí stanoviště a na něm útočně naladěného sumce.

Oproti tomu chytání na velkých hloubkách předpokládá, že tato místa známe, popř. alespoň očekáváme, že by se na nich mohl sumec vyskytnout. Když je zde navíc povolen lov z lodě, pak bývá vertikální přívlač k nezaplacení. Rybáři prokáže dobrou službu, neboť mu umožňuje téměř na místě rozpoutat ošidnou hru s nástrahou. I sumec, který nemá právě chuť něco žrát, se nakonec odhodlá na tu „protivnou“ rybku, poskakující mu nad hlavou, zaútočit.

Je rybaření z plovoucího plavidla pro lov sumců výhodnější?

Samozřejmě že ano! Přívlač z lodi přináší několik velkých výhod. Nemusíme daleko nahazovat. Díky tomu s nástrahou i méně vázneme. Někdy dokonce stačí jen držet nástrahu u dna a nechat se pomalu unášet proudem. Můžeme prohledat daleko větší plochu. Často se dostaneme až do blízkosti lovící ryby. Navíc v lodi máme dostatečné zázemí a komfort. To se již nezmiňuji o tom, že k tomu všemu rybaříme v místech, kam rybář ze břehu nikdy nenahodí a jeho nástraha se tudíž nedostane do takové hloubky jako například při hlubinné přívlači. Tím rybář na plavidle získá velkou výhodu.

Překvapení na vodě

Koncem srpna se prodlužují noci a rána jsou už chladná. Dnes to vnímám zvlášť citlivě, neboť se všude kolem válí studené chuchvalce mlhy. Je brzké ráno. Potichu vesluji jezerními pláněmi k místům, kde se pod hladinou klikatí původní koryto řeky. Chvíli se mi zdá, že má loďka neplyne po hladině, ale že se nad ní vznáší v mlžných oblacích. Připadám si jako očarovaný. V zajetí kouzelného ranního momentu nakonec zastavuji u cíle. Někde pode mnou je nesmrtelná řeka zbavená břehů i koryta, zatopená přehrazenou vodou, ale já cítím, že je stále živá. Její proud unáší loďku.

Spouštím kotvu a chystám se nahodit. Vtom zaslechnu hlasité šplouchnutí. Koutkem oka pohlédnu na hladinu a ustrnu. Pár metrů za lodí vykukuje z vody sumčí hlava. A není to nějaké miminko, ale opravdový sumčí mohykán! Hlavu jak desetilitrový kýbl má celou dobu vystrčenou nad vodou. Jeho tlama se neustále otevírá a zavírá. Skoro mi to připomíná nějakého plejtváka při nadechování nebo při lovu korýšů. Zatímco sleduji sumčí představení, má vousáč za sebou už desetimetrovou vzdálenost. Když se jeho vystrčená hlava dostane asi metr od lodě, potichu se potopí. Vzrušením se klepu jako ratlík. Rychle nahazuji. Měním nástrahy. Chytám u hladiny i u dna, ale bez úspěchu.

Záběr přichází až o několik dní později. Při vláčení z boatu dostávám nenápadný kontakt s rybou. Wobbler Salmo Whitefish svou velkou hlubinnou lopatkou právě zuřivě oťukává dno. Náhle znehybní. Dole v hlubině se něco lehce pohne a pak i rozjede. „Hurá, candát!“ raduje se má rybářská duše, ale předčasně. Asi po půlhodině zdolávání zahlédnu na hladině sumčí monstrum, které mi v přímém přenosu natahuje trojháček Owner na bříšku nástrahy. Trochu nad tím sice posmutním, ale nevzdávám se. Souboj s jemným prutem na candáty a vlascem o průměru 0,26 mm si beze zbytku užívám. Rád na něj vzpomínám, i když nade mnou nakonec sumec zvítězil.

Jak přivolat sumčí záběr?

Jsou rybáři, kteří nedají dopustit na lákání sumců pomocí vábniček. Když se to umí, tak to opravdu funguje. Několikrát zapukáme a nahodíme. Sumec je v té době již ve sloupci a snaží se odhalit příčinu rozruchu. Aktivní ryba a správné vedení nástrahy jsou klíčem k úspěchu v lovu sumců. Zajímavé je, že se velmi často zmiňuje právě jen tato varianta, ale už se opomíjí, že základním předpokladem úspěchu je klid a ticho v lodi. Divoké dupání nebo mlácení do trupu lodi zatím žádnému rybáři k sumci nepomohlo. Dokonce ani čilý plavební ruch u sumců nevzbuzuje žádné velké nadšení.

Jak to vypadá, když se chytá jinak?

Splavné řeky jsou v letních měsících plné rekreačních plavidel, ale i nákladních lodí. Rybář najednou nemá místo, kam by mohl nahodit, ale přesto může zažít příjemné sumčí překvapení. Bratr mi kdysi prozradil svou osvědčenou metodu a několika slovy popsal nejúspěšnější místa na řece.

„Poblíž protějšího příkrého břehu se táhne hluboké koryto. Přesně nad něj najedu. Boat nechám pomalu unášet proudem. Spustím šňůru přímo pod sebe. Dopad nástrahy řídím prstem, kterým přibrzďuji jig s nástrahou. Musím s ním být stále v kontaktu! Jakmile ucítím jeho dopad na dno, pozvednu špičku prutu tak, abych v ní cítil váhu nástrahy. Ta se musí pohybovat do půl metru nade dnem. Pohybem ruky se snažím do nástrahy převtělit co nejvěrnější chování opravdové rybičky.“

Jen mi to vysvětlil, zaradoval jsem se, že konečně vyzkouším jinou vodu a jiný způsob rybaření…, no zkrátka, že vše budu dělat jinak.

Tajemství klidu

Poměrně pozdě přijíždím do jedné vesnice poblíž řeky. Musím přiznat, že cestu k vodě nacházím jen díky ochotnému řidiči, který mě navádí přes spleť záhumenních cest až pod splav. Tady nafukuji své plavidlo. Protahuji ho úzkou cestičkou v rákosí a spouštím na vodu. Líný proud mě kolébá podél souvislé hradby rákosí a já se konečně rozhlížím. „To je tedy pěkné,“ povzdechnu si, „tak na tu druhou stranu mám plout? Vždyť tam se snad nedá ani nahodit?!“ Rybaření u druhého břehu znemožňuje nepřetržitý pohyb plavidel vyplouvajících z plavebních komor a dalších lodí čekajících v dlouhé frontě na průjezd nad splav. Naštvaně si postesknu: „Takový kus sem jedu a teď si ani nenahodím?“ Rychle se rozhoduji a potichu přesvědčuji sám sebe: „Než se motat mezi loděmi, raději zůstanu u tohoto břehu.“

Místo doporučeného těžkého jigu navlékám do karabinky 13cm wobbler Salmo s příznačným názvem „Bílá ryba“. Je těžký a má velkou lopatku. Předpokládám, že ho rychlým navíjením vlasce „dotlačím“ až ke dnu, kde jej udržím po celou dobu tažení. Beru prut a poprvé nahazuji proti proudu až do tišiny za rákosím. Sotva se wobbler začne „zavrtávat“ do říčních hlubin, cítím v celém prutu neurvalé škubnutí. Musím přiznat, že mě to v prvním momentu pěkně vyleká. „Co to?!“ Než ve své vzrušené rybářské mysli naleznu odpověď, dostávám ji z hlubin ve formě divokého odporu. Na chvíli si připadám jako ochrnutý. Nestačím reagovat na rybí únik. Tůňka, do které jsem nahodil, zůstává klidná, ale moje mysl je rozbouřená. Koutkem oka pohlédnu na ohnutý prut. „To nebude malá ryba!“ špitnu zasvěceně. „Možná štika, která se ukrývala v rákosí?“ hádám naslepo.

Pozoruji, jak se konec vlasce klikatí na hladině a mizí někde v hlubinách. Se svou lehkou vláčecí výstrojí toho moc nezmohu. Je předurčena k lovu candátů a na větší ryby není stavěná. Přesto se nevzdávám. Urputně bojuji s neznámým protivníkem. Někdy se mi daří rybu přitáhnout až pod sebe. Jindy ji pronásleduji na svém plavidle. Po hodné chvíli zahlédnu v hlubině oválnou bílou tlamu, ze které jako doutník trčí protáhlé Salmo. Sumec právě vystupuje k hladině za doprovodu roje bublin. Brzy zahlédnu jeho lesklou hlavu a modrý hřbet wobbleru. Vzápětí se mramorovaný trup sumce s ohromným šplouchnutím obrací na hladině. Nejradši bych vypukl ve vítězný jásot. První nához, v pravé poledne a na neznámé vodě mi přinesl sumce! Vidím, že nade mnou má převahu, ale přesto ho svou trpělivostí a za vydatné pomoci štěstěny nakonec přece jen udolám. Jsem neskutečně šťastný. Ten slastný pocit si vychutnám do sytosti. Do večera totiž ulovím ještě šest sumců od 50 cm do 98 cm a čtyři candátky do 40 cm.

Jsem potěšen, ale ještě víc je překvapený bratr, když se mě ptá, kde jsem lovil. „Jejda! To jsi chytal u špatného břehu! Já tě přece posílal na hloubku a ty se taháš po úplné mělčině…,“ říká nakonec vyčítavě. „Když tam bylo hodně lodí a já se mezi nimi nechtěl motat. Dal jsem přednost klidným místům a to se vyplatilo!“ Bratr na mě nechápavě pohlédne. Potichu mu tedy vyprávím o rybaření v žáru poledního slunce, o svých úlovcích a pak dodám: „ Vidíš, plul jsem jen při břehu, nechal se unášet pomalým proudem a naslouchal vyprávění svého wobbleru, které mu předávala řeka. Prohazoval jsem říční zákruty. Lovil i v beznadějných místech, kde je říční koryto svedeno do regulace. Jakmile se mi na dně podařilo objevit jakoukoli vázku nebo překážku, ulovil jsem u ní i sumce.“ Bratr pozorně poslouchá a pak jen smutně podotkne: „Já tam jezdím tak dlouho a u toho břehu mě ještě nikdy nenapadlo chytat. Vždy jsem se domníval, že hloubka okolo 2,5 m je pro denní lov dravých ryb naprosto nedostatečná.“ Chvíli oba mlčíme a já na oplátku doplním vysvětlení: „Jsem pevně přesvědčený, že ticho a klid mělké vody musí přinést daleko větší naději na úlovek než hluboké říční partie proslavené rybářskými úspěchy.“

Přitažlivost

V myšlenkách se zase vracím k šumějícímu rákosí a tiché řece. Hlavou se mi honí jen jediné přání. Vrátit se tam. Nechat se kolébat říčním proudem a lovit sumce. Určitě už musí být větší. Vím, že se na mě jistě někde u dna zlobí. Zlostně šermují naježenými fousy nad tím, že jsem ostatním rybářům vyzradil jejich tajemství.

V sumčí přívlači je něco magicky přitažlivého. Rybář tuší, že se může potkat s velikánem, na kterého jeho vybavení nestačí. Touží po záběru. Strachuje se, že to monstrum, které mu skočí na udici, nakonec ani nezastaví. Přes to všechno doufá, že až přijde záběr, tak ho promění. Téměř nábožně věří, že sumce nakonec zdolá. Když se mu to nepovede a sumec zvítězí, vylíže se rychle z prohry. Odstraní utržené škody. Vylepší vybavení a znovu se na něj vypraví. Ví, že si protrpí své v žáru poledního slunce, za chladných nocí ho rozechvěje zima, deštěm promočený až na kost bude drkotat zuby, ale bez změření svých sil se sumcem neodejde od vody. Taková je síla sumčí přitažlivosti. Všem zapáleným rybářům přeji, ať nás ta touha nikdy neopustí.