Český Rybář

Já na jedné straně řeky, moji rybářští kamarádi na druhé straně řeky. Já chytám na potápivý wobbler, oni na plovoucí wobblery. S příchodem tmy přestávám být úspěšný. Pár malých candátků a dál nic. „To nevadí! Vytrvám! Vydržím! Vždyť to je má nejoblíbenější nástraha!“ Do poslední chvíle se snažím držet na vlasci potápivý wobbler. Chytám do půlnoci a potom přecházím po blízkém mostě na druhý břeh. „To bylo! Co?“ ptají se kamarádi. „Cos vytáhl? Hrozně to šplouchalo!“ zvědavě se vyptávají. Reagují tak na mé noční brození řekou. „Spíš mi prozraďte, co se podařilo Vám?“ snažím se zamluvit svůj neúspěch. „Mirek se odchytal na dvou velkých candátech. Já vytáhl sumíka přes metr!“ odpovídá kamarád. Tehdy jsem pochopil, že důvěra v nástrahu je pěkná věc, ale rybář musí mít otevřené oči a mysl.

Jen ten, kdo dovede rychle reagovat na změnu přírodních podmínek, jen ten, kdo dokáže rozpoznat a objevit ty nejobyčejnější věci, se může potěšit sáhnutím na zdolanou rybu.

Myslíte, že jsem zanevřel na tuto nástrahu? Mýlíte se! Naopak! Začal jsem ji ještě více zkoumat.

Potápivý wobbler neboli sinking

Je nástrahou, která se díky vyšší hmotnosti samovolně propadává vodním sloupcem až na dno. Díky své hmotnosti je i méně pohyblivá, přesto však nezastupitelná. Po náhozu propadává potápivý wobbler vodním sloupcem. Jen na nás je, abychom mu poslali prutem impuls k pohybu. Mám ověřené, že právě v tomto okamžiku, kdy začínáme zvedat nástrahu k hladině, přichází záběr.

Kde je potápivý wobbler nejúspěšnější?

Kdo čeká jednoznačnou odpověď, bude zklamán. Taková totiž není. Všeobecně však mohu potvrdit pěkné úlovky candátů, štik i jiných dravých ryb přes den. V noci je jejich účinnost podstatně menší. Výjimky ale potvrzují pravidlo.

Jak na to?

Rád s těmito wobblery rybařím na stojatých vodách. Nechávám wobbler, aby svými trojháčky „ochutnal“ dno. Jakmile se přestane ztrácet vlasec z navijáku, prudce trhnu špičkou prutu. Wobbler startuje k hladině. Zpomalím a nechám ho znovu propadnout až ke dnu. I vlastní propad má svůj efekt. Při něm totiž dochází k drobnému vibrování nástrahy. To se rychlým zatažením rázem mění na - agresivní únik.

V čem je ukryta přitažlivost potápivého wobbleru?

Jeho pohyb je podobný chování raněné rybky. Stejně jako vysílená a zraněná rybička propadá vodním sloupcem, propadá i náš wobbler až na dno. Náhle procitá z letargie. Cítí nebezpečí! Často je to jen dotyk podvodní překážky nebo přímo dna. Je to jako rána elektrickým proudem. Okamžitě startuje! Kam? Hlavně pryč od nebezpečí, které se jí dotklo. Právě to je okamžik, kdy dravec bezhlavě zaútočí. Bezbranná a slabá rybička se mu snaží uniknout? To se jí nepodaří! Teď, anebo nikdy! To jsou okamžiky, které spouští útok dravé ryby.

Rybařím na mělké řece. Nalézt hlubinu je skoro nemožné. „Tady toho k chytání asi moc nebude?“ postesknu si. „Cha! To nevadí! Alespoň si vyzkouším malý potápivý wobbler do Salma.“ Brzy připínám do karabinky potápivý pěticentimetrový Sleider. „Pěkně lítá! Skoro přes celou řeku!“ vydechnu s podivem. Tady mi to ale asi v ničem nepomůže. Tok je zde bez viditelné překážky, dno hlinité a hladké, jak skluzavka do bazénu. Co by tady dělala ryba? Nahazuji mírně proti proudu. Wobbler nechám zanořit. Buch! Buch! Špička prutu vytlouká melodii do vlasce. Ten je jak telefonní drát. Okamžitě přenáší vyťukávaný signál na nástrahu. Povolím až na dno. Wobbler je chvíli smýkán a unášen mělkým proudem. Stačí však opět zatáhnout a zvedá se k hladině. Vybočuje z dráhy tažení. Splouvá do hlubších proudů pod mělčinou. „To je pěkné! Skutečně velmi pěkné,“ říkám si s trochou pohrdání, jako bych se styděl sám sobě přiznat, že už jen ten vlastní rybolov mi lahodí. „Tady nic nebude!“ Trochu teatrálně začínám vydrnkávat prutem volnou melodii písně Já - na – ní - dup! V duchu se směji sám sobě. Směji se i melodii prutu.

Jak se takt zrychluje, zrychluje se i moje navíjení. Placatý wobbler už rejdí kousek pod hladinou. A v tom, jako by se něco utrhlo. Kousek za wobblerem vidím velké kolo. Další! Ryba útočí! Slastné buch! Prut znetvořený silným tahem pulsuje v mých rukách. Cívka navijáku prokluzuje a hraje tu nejkrásnější rybářskou píseň. „Ach! To je nádherné! Ještě, ještě!“ vykřikuje moje rybářská duše. Do poslední chvíle si vychutnávám souboj s velkým tlouštěm. Vlasec zvoní, zvoní, vítr se do něj opírá a sténá. Fííí! Fííí! Chvíli ryba zastaví. Potom se rozjíždí! Čím více se opírám do prutu, tím více a bolestněji se ozývá sténání vlasce. Připadá mi to, jako by se mnou mluvil vodní duch. Opírá se do prutu a pokouší se vytrhnout trojháček z tlamy mého úlovku. Ještě několik úniků pod převislé pobřežní traviny a už je můj! „Pane jo! Jak je ten tloušť zlostný a divoký!“ Ještě do poslední chvíle bojuje v mých rukou. Nejsem žádný nešika, ale byl jsem rád, že jsem na poslední chvíli unikl před uvolněným trojháčkem. Opatrně pouštím rybu zpět do vody. Tloušť tak chvíli stojí kousek od břehu. Těsně vedle uvolněné nástrahy, která ošálila jeho smysly.

Postupuji proti proudu řeky. Za chvíli stojím na vysokém, trávou zarostlém břehu. Pod nohama mi utíká silný a hluboký proud. Na středu řeky jsou ukryté velké balvany. Jejich přítomnost prozrazují jen víry na hladině. Znám to tady. Vyrostl jsem zde. Lidí jsem se většinou stranil, ale řeky jsem se nikdy nebál. Mám už takovou divnou náturu. Často jsem se i potápěl a hledal utrhané nástrahy. Poznal jsem tak dokonale celé dno. Teď se mi to hodí. Nahazuji napříč řekou. Vedu potápivý Sleider přímo na podvodní kámen. Jen ho přetáhnu přes jeho podvodní vrchol – povolím. Nástraha se propadá do hlubin. Ale jen krátce. Rychlé a prudké škubnutí se přenáší až do prutu. Srdce se mi na chvíli zastaví: „Milovaný wobblerku, můj věrný sluho! Nechal jsem tě propadnout do nebezpečné hlubiny plné utrhaných vlasců a teď... visím! Ale vždyť to není vázka! To je ryba!“ Hrubá síla mě táhne po proudu. „Nikde nemá stání!“ Vyjadřuji se o podivné rybě, která během krátké chvíle prošmejdila snad všechna říční zákoutí. Snažím se zdolávat ji co nejklidněji. Čím klidněji zdolávám, tím zuřivěji se ryba vrhá do silného proudu. Voda se rozstřikuje na všechny strany. To jsem zvědav, co je to za rybu. Povahu má samotářskou. Nervní je více než dost. Stříbrná a lesklá jako zrcadlo. Najednou vidím, že se kousek přede mnou pokládá na hladinu pěkný bolen. Vítězím! Voda šumí a děkuje mi svou měkkou a jasnou dlaní za svobodu svého rytíře proudů.

Při opravdovém rybaření musí rybář projít po třech cestách. První je cesta víry. Bez víry v sebe a ve svou nástrahu umírá v rybáři i jeho lovecká vášeň. Jenom s vírou ve své schopnosti můžeme vstoupit na cestu pravdy. Základem úspěchu je vidět věci takové, jaké jsou. Přestat podléhat sebeklamu. Nalhávání sobě i jiným rybářům. Jenom tak se dá objevit cesta naděje. Po ní se dá často jít jen s největším soustředěním a trpělivostí. Ta cesta je totiž velmi úzká. Kolem ní jsou jen hluboké propasti rybářského zoufalství a beznaděje. Teprve na jejím konci nás čeká odměna. Tou je opravdová a živá radost z poznání, která často převáží i nad radostí z úlovku.