Český Rybář

„Zavěšené“ ve vodním sloupci ani neklesají a ani nestoupají. Zanoří se do hlubiny a čekají. Rychlým navíjením se rozběhnou. Zanoří se a opět čekají na náš pokyn. Bývají vyrobené z plastového korpusu a přesně vyvážené několika závažími. Ta také dávají nástraze chřestivý zvuk. Jedině s tímto wobblerem dokážeme vtisknout naší nástraze chování opravdové rybičky ve vodním sloupci.

Hlavní charakteristikou těchto vyvážených wobblerů je jejich drobná a nevýrazná práce. Jejich jemné chvění proto vždy raději okořením výrazným pohybem do stran. Při rychlejším pohybu se wobbler dokonce naklání. I to je lákavé. Více totiž připomíná chování vystrašené rybičky, která prchá před svým pronásledovatelem.

Kde s nimi lovíme?

K zvláště účinnému lovu patří rybaření proti proudu. Chce to jen trochu pozornosti a citu. K nejlepším místům patří táhlá zákoutí řek. Nikdy nepospíchám. Pozoruji řeku. Dívám se do míst, kde se zklidňují proudy a kde začínají „vracáky“. To jsou místa, kam řeka přináší snadnou potravu. Sem vyplouvají ryby za kořistí. Když takové místo objevím, nahodím co nejdál nad něj. Nechám nástrahu pozvolna ponořit nebo jí pomohu do hlubin několika razantními údery prutu.

Jak to děláme?

Základem je mít stále napnutý vlasec. Pár razantních skoků wobbleru společně s pozvolným unášením dokáže vdechnout nástraze neodolatelnou podobu raněné rybičky prchající po proudu. Není ale skok jako skok. Osvědčilo se mi, když napoprvé zatáhnu hodně. Wobbler dělá dlouhý a rychlý skok. Rychle dovinu volný vlasec. Následuje krátký skok a dlouhá výdrž. Tím má můj wobbler čas propadnout vodním sloupcem až na samou hodnotu svého neutrálního vyvážení. Nejnadějnější místa jsou kousek od břehu a v okamžiku, kdy se wobbler dostává do příčného postavení vůči hlavnímu proudu řeky.

Dobrou službu dělají tyto štíhlé wobblery při lovu mořských pstruhů a lososů. Já jsem si je ale oblíbil hlavně pro lov bolenů a candátů. Uplatnění mají však daleko širší. Čím pozorněji se budeme učit od přírody, tím větší máme naději, že budeme úspěšní. Rybaření s těmito wobblery přináší člověku poznání, že radost s dobře vedené nástrahy spolu s vírou v její úspěšnost - i ryby na háček přináší!

Veškerá rybářská filozofie spočívá v opětovném nalezení toho, co jsme kdysi vypozorovali a znali. Na co už jsme zapomněli a pak s velkou slávou znovu objevili.

Trvalo to dlouho, než jsem našel na rozlehlé přehradě nadějné místo. Podél zarostlého břehu se téměř nedá chytat. Na dně je samá vázka. Také břehy nejsou dvakrát přístupné. Přesto je místo „cítit“ napětím. Hejna perlínů prohánějících se pod hladinou jsou doprovázena velkými ouklejemi. Znenadání se ozývá podvodní výbuch. Rybičky letí po hladině jako stříbrná sprška. Vzedmutá voda ve svém středu ukrývá nemilosrdného lovce. Velkého rybího predátora. Čím více se ryba prozrazuje zvuky, tím tišeji se k ní přibližuji. Neloví na hladině. Svou oběť si vybírá v menší hloubce u břehu. Vyplaší hejno rybek. Ty unikají až ke břehu. Tam zaútočí. Na boatu se plavím k místům posledního útoku. Když stojím podél břehu, začínám prohazovat pobřežní partie s wobblerem SALMO Sting. Použití této nástrahy s označením suspending (vznášivý) se mi v tomto případě zdá výhodné. Dravec loví ve vodním sloupci a právě tento wobbler dokáže dobře držet hlubinu, do které se potopil. Mám takovou zásadu: „Pokud chceš dobře rybařit, zachovej si za všech okolností klidnou hlavu, pozornost, poslouchej, dívej se a mlč!“

První náhozy jsou vždy nesmělé. Plné očekávání. Zaútočí dravec hned? Odplul? Vrátí se, anebo tady číhá? Podle starého policejního pravidla, že pachatel se vždy vrací na místo činu – vyčkávám! Vedu wobbler podél břehu. Snažím se měnit jeho chod. Zrychluji. Zastavuji. Špičkou prutu přidávám nástraze pár trhavých poskoků. Snažím se napodobit chování prchajících rybiček. Po jednom zastavení chci rozběhnout nástrahu a… nic! „Mám krásný wobbler. Obratně ho vedu. Lovím na nejnadějnějším místě a visím! Taková křivda! Je to vůbec možné? Teď tam připluji a všechno si poplaším.“ Každým kopnutím ploutve jsem blíže vázce. Zlost mě sžírá. Jako kdyby to uváznutí nemohlo přijít později. Už jsem kousek od vázky. Několikrát vztekle cuknu prutem. „No tak! Už se pusť toho dna a pojď ke mně!“ domlouvám neposlušnému wobbleru.

„Fííí! Fííí!“ Vlasec řeže vodu. Rozbíhá se ďábelskou rychlostí. Pádí někam do dálky, kde mizí v hlubinách jezera. Hlavně co nejdále ode mne. Bzukot brzdy navijáku mě ohlušuje. V prvním okamžiku vůbec netuším, co se děje? Podsekl jsem snad při uvolňování nástrahy proplouvající rybu? Nebo jsem byl svědkem divokého útoku na čerstvě uvolněný wobbler? „Nu, tak nebuď rybářské trdlo! Bojuj!“ Opírám se do prutu, co mi dovoluje vlasec. Mám dojem, že stále slyším: „Trrr! Trrr! Trdlo.Trdlo!“ Jejda! Vždyť to se ozývá z mého navijáku! Mám moc povolenou brzdu. Několik otočení křidélkem ze mě brzdy dělá surfaře. Mé křeslové plavidlo vyráží na pouť. „Pojď sem! Kam mě to táhneš? Vždyť to takto nejde do nekonečna! Jednou se musíš zastavit! Jednou ti musí dojít síly! Tak to vzdej!“ Úpěnlivě promlouvám k rybě. Připadám si jak obrovský splávek, který je vlečený na utrhnutém vlasci kousek za rybou. „Kdepak, brachu, kdepak,“ úplně slyším, jak mi odpovídá ryba, „jen si čichni k tomu, jak nám je, když nás taháte!“

Funím námahou. Ruka bolí. Snažím se zapřít držátko prutu o hruď, abych získal alespoň malou výhodu v boji s touto rozjetou podvodní lokomotivou. Ta bezmocnost je pro mě ten nejhorší trest. Ryba stále jede. Utíká. Vsadím se, že se mi vysmívá. Určitě si myslí, jak mě převezla. „Nesmím udělat chybu! Chce to jen chvíli vydržet!“ Ryba se stále drží u dna. „Tak ty jsi světloplachá? Uvidíme, co řekneš této fintě!“ Rozvážně, ale rychle sklápím ohnutý prut. Náhlé povolení přináší okamžitou reakci. Ryba zalehne. Blížím se nad ni. V mém srdci hoří odhodlání. Budu neúprosně bojovat a zvítězím. Připadám si jako kovboj, který na svém lasu krotí divokého oře. Ve vodě všechny ryby nabývají neuvěřitelných rozměrů.

Několik záběrů prutem. Ryba se odlepuje od dna. Přímo proti mně se řítí obrovský sumec. Tlamu má jak otevřený pytel od brambor. Vousy mu trčí u tlamy jako malé stožáry. Slizkému tělu není konec. „Co si počnu? Proč jsem jen dráždil tohoto vodního démona?!“ Na poslední chvíli stáčím své plavidlo. Wobbler trčící z tlamy ho míjí o malinký chloupek. V tu chvíli se mi zdá ještě hrozivější, než když jsem ho spatřil poprvé. Jeho vzezření mu dodává zvláštní výraz nezničitelné síly. Já bojuji o trofej a on o život. Najednou mám srdce plné soucitu. Mé odhodlání po vítězství se mění. Kolem mě už není čeřící se oceán, ale obyčejné jezero. Široko daleko není žádný zlý sumec, ale hebký mramorový sumeček, který svým bojem přináší potěchu rybářské duši. Netrvá dlouho a boj se chýlí ke konci. Brzy slavím vítězství.

Rybář zažívá chvíle, kdy se mu okolní svět jeví jako zrcadlo. Možná je to hladina jeho vlastního života, která ho bez přetvářky odráží. Na rybách si nemusí na nic hrát. Ani se představovat přírodě jako úspěšný rybář nebo pán tvorstva. Příroda nakonec stejně nejlépe pozná, jaký doopravdy je!