Český Rybář

Spolu se nyní podíváme do „pravěku“ české přívlače. Tehdy Jaroslav Tejčka ve svém obsáhlém díle „Rybářský sport“ poznamenal: „Jisto jest, že chytání dravců umělými jest daleko účinnější a působivější než pomocí rybek živých. Na tomto faktu nezmění ničeho předsudky rybářů – sportovců staré školy, kteří za všech okolností dávají přednost nástrahám přirozeným, podceňujíce nástrahy umělé. Příčinou tohoto odsouzení jest jedině to, že umělými nástrahami chytati se nikdy nenaučili a následkem toho ničeho jimi nesvedou.“ V dalším pojednání popsal tzv. americká dřevěná malovaná emailovaná dráždidla – první wobblery. Posuďte sami, jak je v 30. letech viděl odborný rada Tejčka a jak jejich popis odpovídá dnešním wobblerům: „Dráždidla Oreno, Bass Oreno, Buldog jsou buď ponorná, těžší než voda, nebo plováková, která v klidu na vodě splývají v poloze vždy správné, ale vláčením se ponořují pod hladinu, mnohá opatřena kloubovými články, takže se ve vodě kroutí a dravce dráždí.“

Je úžasné vrátit se o tolik let zpět. Být svědkem prvních podvodních poutí jednodílných a dvoudílných wobblerů. Těch wobblerů, které věrně a účinně doprovází rybáře na jeho pouti za rybami až do dnešních dnů. Jednodílné wobblery používám rád na mělkých vodách a hlavně navečer. Mohou být ale nečekaně úspěšné i přes den. Kdysi jsem byl svědkem podivného chování ryb útočících na wobbler.

Rybařím ve vzdáleném Mongolsku. Daleko od civilizace. V místech, kde snad ještě nikdo nikdy nelovil. Štíhlý wobbler projíždí proudnými a průzračnými mělčinami čisté řeky. Bedlivě sleduji jeho chod. Náhle z proudu řeky vyjíždí kropenaté, hnědo-červené tělo tajmena. Pronásleduje nástrahu. Tělo se láme do oblouku. Útočí! „Ale co to? To není možné? Kde se tu vzal?“ Nevěřím svým očím. Téměř současně útočí na wobbler další tajmen! Je jako blesk. V rozhodujícím okamžiku se oba tajmeni střetnou u nástrahy. V tom momentu to připomíná elektrický výboj. Voda se rozvlní. Ryby se od sebe odrazí. Mezi nimi pokračuje wobbler ve své pouti. Opět vidím společný útok. Tajmeni se mezi sebou proplétají jako klubko hadů. Znova se odráží. Bohužel, bez jediného kontaktu s trojháčkem nástrahy. Je to nervy drásající podívaná. Další útok! „To už nemůže být pravda?!“ Ryby od sebe unikají, jako když dostanou ránu elektrickým proudem. Wobbler je na břehu. Řeka plyne dál. Tiše stojím. Přemítám. Nebyla to halucinace? Může zachránit ryba rybu před nástrahou, kterou prohlédla? Nebo jsem byl svědkem zaslepeného útoku a boje o kořist? Moc otázek a žádná odpověď. Sám pro sebe jsem si stanovil následující pravidlo:

Každá dravá ryba při útoku směřuje celou svou energii k získání kořisti. Tak jí to velí příroda. To ale ještě neznamená, že zahodí veškerou obezřetnost. Veškeré svaly, smysly a vjemy vržené do útoku dokáže ve zlomku vteřiny zastavit rybí pud sebezáchovy. Při sebemenším podezření vyvolaném naším „podezřelým“ wobblerem, se ryba nenávratně ztrácí ve svém rodném živlu.

Dokonce i ve vzdáleném Mongolsku. Na řece, kde nikdo nechytal, a u ryb, které nikdy neviděly nástrahu. Každopádně pud sebezáchovy si zaslouží naše velké poděkování. Dost možná, že právě díky němu máme ještě dnes co lovit.

Stejně tak, jak dokážou pohyb, charakter, barva a vedení našeho wobbleru vyprovokovat netečnou rybu k záběru, mohou ji i zradit. Dravec nástrahu objíždí. Naráží do ní se zavřenou tlamou. Často to připomíná spíše vyhánění nežádoucího vetřelce z jeho teritoria.

Když se ryba chová nerozhodně nebo naši nástrahu jen pronásleduje, je lépe místo na chvíli opustit. Dát rybě čas a sobě naději. Když to rybář dokáže, s dobrou se potáže!

Tato taktika mi přinesla pěkný nejeden pěkný úlovek. Například výměna jednodílného wobbleru za dvojdílný byla tou drobností, která nakonec vyprovokovala tajmena k útoku. Plovoucí dvoudílné wobblery také rád využívám při nočních lovech a na mělčinách. Své opodstatnění mají i na hlubokých vodách. Stačí přidat pomocnou zátěž. Tím se sice komplikují náhozy - častěji rozmotávám nástrahu zaklesnutou o olůvko, když se ale celá sestava před náhozem zastaví a dobře položí na hladinu, k motanicím nedochází. Pomocná zátěž tlačí wobbler ke dnu. Občas přídavné olůvko škobrtne o podvodní překážku. Zachvění se okamžitě dále přenáší na vláčenou nástrahu, která se vznáší kousek nad dnem. Kombinace kroutivého pohybu spolu se vznášivým pohybem dokáže vyprovokovat i hodně netečného dravce. Tak jak jsem zažil v následujícím příběhu:

Dlouho váhám. Počasí není zrovna nejlepší. Fouká silný vítr a vypadá to, že bude pršet. „Tak alespoň na chvíli! Ať se rybářská dušička potěší!“ myslím si, když nasedám do boatu. Jezero se tváří nepřátelsky. Vítr bičuje hladinu. „To se dalo čekat! Už večerní mraky nad hladinou dávaly tušit, že se něco přižene. A teď je to tady!“ Probíjím se větrem. Houpu se na vlnách. Snažím se chytat, ale moc to nejde. Pusto a prázdno je v mojí rybářské duši. Pod hladinou dokonce mrtvo. „Rybičky zlaté! Za takové trápení mi nestojíte! Končím!“ S takovým odhodláním se vracím ke břehu. Pluji asi půl hodiny. Skoro u břehu se všechno mění. Vítr se tiší. Slunce je jako žluto–světlý kotouč ukrytý v mlžném oparu. Ozařuje stojatou hladinu tajemnou září. „Ještě několik náhozů a uvidím!“ rozhoduji se rychle. Protože se mi v silném větru těžko nahazovalo, přidal jsem asi 70 cm před wobbler pomocnou zátěž. „Teď je na závadu!“ myslím si. Vlastně ne tak docela. Přichází spásný nápad. Měním nástrahu za plovoucí dvoudílný wobbler Salmo Whitefish. Chytám kousek od břehu. V místech, kde se mělčina láme do hloubky. Bezprostředně po náhozu směrem ke břehu zaklapuji překlapěč navijáku. Díky tomu se mi daří, aby wobbler pokračoval v letu až za olůvko. Chvíli čekám, až nástraha dosáhne dna. Navíjím. Občas mám kontakt se dnem. V okamžiku, kdy ho přestávám cítit, jsem nad hlubinou. Pak už navíjím rychleji. Po několika náhozech zachytím špičkou prutu důrazný záběr. Zrovna když se chystám rychle vytáhnout nástrahu. Zásek dobře sedí. Ryba bojuje na hloubce. Přejíždím boatem na mělčinu. Candát se po několika prudkých výpadech dostává k hladině. To jsou nejhorší okamžiky. Rozhodují o tom, zda se candát osvobodí, anebo zda ho zdolám. Když boj slábne, vytahuji fotoaparát a pořizuji několik snímků. Jsem spokojený. Přes nepřízeň počasí, ale i netečnost ryb se mi podařilo vyprovokovat dravce k útoku.

Často mě udivuje, proč třeba i ryby nedravé (cejni, plotice, kapři aj.) sledují wobbler až ke břehu. Jsou jako hypnotizované. První se kolébá podivný výtvor lidské fantazie a za ním v malém odstupu plují různé ryby. Někdy dokonce zaútočí. Rybář si tak může pokládat otázky, které nemají odpověď. Připomíná jim pohyb wobbleru spíše velký hmyz nebo zuří nad drzostí nebojácné rybičky, která místo toho, aby rychle unikala, pluje, jako by jí nehrozilo žádné nebezpečí? Kdo ví, jaké pohnutky vedou cejna, aby odhodil svou plachost a zaútočil na neznámého živočicha. Mám pro to své vysvětlení.

Na prvním místě je zvědavost podpořená prvním rybím zákonem. „Co se hýbe – je k snědku! Je to větší a neznámé – nevadí! Tak je to potřeba alespoň ochutnat! Jenom tak to mohu poznat!“

To nebo něco podobného si musí myslet ryba. Jiné vysvětlení pro to nemám. O tom už je ale následující příběh:

Celý den vláčím z boatu a stále jsem bez záběru. Slunce nemilosrdně pálí. Hladina je jako olej. Nikde ani rybička. Potkávám několik kaprařů. Odjíždí bez záběru. Stejně jako vláčkaři. Rozhoduji se rychle. Dnes moc velkých ryb asi nenachytám. Podél hráze vysypané lomovým kamenem se pokouším o bolena nebo okouna. Po několika náhozech podél břehu vidím jasný útok. Za jedoucím wobblerem to silně zavířilo. Mohutný nápor ryby ohýbá prut. „Neodolal! Přijel si pro něj až na mělčinu! To jsou dneska nenažraní boleni!“ říkám si. Ale ouha! Vždyť to není bolen, ale velký cejn. Do 60 cm mu moc nechybí. Moc tomu nerozumím. Proč cejn zaútočil v hloubce, kde by mu byl vidět hřbet vyčnívající z vody? Proč se hnal za oranžovým wobblerem? Možná to byla jen taková náhoda. Třeba jen rybí omyl. Snad jen náhodné štěstí. Ale ať už to je jakkoliv - přeji každému rybáři takové náhodné štěstí, neboť je solí jeho života.