Český Rybář

Ten negativní přístup mi svazoval ruce. Nebyl jsem ve stavu uvěřit rekordním úlovkům v rybářských časopisech docílených na tuto nástrahu.

Jak jsem je vyzkoušel

Tak jsem se rozhodl udělat zajímavý pokus. Od zahájené na pstruhových vodách do konce roku jsem se přednostně snažil chytat právě na plovoucí wobblery. Byl to zajímavý experiment, který dopadl nad moje očekávání. Poměrně rychle jsem pochopil, že na mělkých pstruhových a tloušťových vodách je plovoucí wobbler často lepším řešením než třpytka. Při splnění omezující podmínky jednoho trojháčku na pstruhových vodách se mi nejvíce osvědčil wobbler Salmo Hornet. Ale co na hlubokých a pomalu táhlých vodách? Tam už to bylo horší! Náhodné úlovky bolenů, tloušťů nebo štik mě o úspěšnosti mělce potápivých wobblerů moc nepřesvědčily. Já ale vydržel! Málokdy jsem je vypínal z karabinky a postupně se přece jen začaly měnit i moje úlovky. Nestačil jsem se divit, co to způsobilo?

S přívlačí je to stejné jako například s hrou na hudební nástroj. Intenzivním cvičením se dá dosáhnout určité dovednosti. Ale to samo o sobě nestačí! Neustálé trénování rybářských technik z Vás ještě mistra světa neudělá. Poznal jsem, že když věřím své nástraze a očekávám od ní jen to nejlepší, přináší mi radost. Spolu s nenuceným a klidným postojem k rybařině přichází štěstí, a tak nějak mimoděk i úlovky.

Po tomto poznání se změnil i můj vnitřní postoj k mělce potápivým wobblerům. Experiment se završil a já sečetl výsledky „vědecké“ práce.

Proč jsem je začal mít rád?

Při nasazení plovoucích mělce potápivých wobblerů byla jejich účinnost 85%. Jinými slovy to znamená, že ve sto případech, kdy jsem je použil, jsem byl 85x úspěšný. To už něco potvrzuje.

Podivnou shodou okolností objevuji na hluboké řece zvláštní místo. Řeka zde překonává rozlehlou mělčinu, aby se vzápětí ztratila v dlouhé a hluboké řece. Často zde zůstávám až do noci. Se soumrakem vytahuji několik menších candátů na gumu. Po tmě záběry úplně ustávají. Stupňuje se jen šplouchání ryb. „Tak Vy se mi budete vysmívat?“ zlobím se nad divokým lovením, které mě provází ještě při odchodu od vody. „To Vám nedaruji! Já se sem vrátím a se mnou přijde wobbler!“ vyhrožuji rybám. „Snad ten jediný dokáže dobře napodobit štíhlé oukleje prohánějící se kousek pod hladinou!“ říkám si, když přemítám o vhodné nástraze. A začalo hledání vhodného typu. Kolik večerů jsem strávil zabrozený v řece a bez záběru, na to raději nevzpomínám. Velké naděje vložené do krásného plastového wobbleru se ukázaly jako liché. Jeho bílá barva sice zářila do noci, stejně jako zlaté třpytivé flitry na jeho těle, ale ryby ho příliš nemilovaly.

Já to však nevzdávám. Líbí se mi, i když jsem stále bez úspěchu. Jednoho dne se ale něco stalo. Večerní krajina se noří do tmy letní noci. Stojím opuštěný v řece. Po celodenním rybaření jsem řádně unavený. „Hvězdnaté nebe je mojí peřinou a voda měkkou postelí!“ vyvstává mi na mysli příměr, když mě hladí hebká voda. „To by se spalo! Zase další rybářská výprava bez záběru! Ach jo!“ povzdechnu si. Stále však vláčím. „Systematickou činností překonám spánek!“ umiňuji si pevně. Měním nástrahy. Lesklá noční obloha se odráží na hladině. Je jak velké zrcadlo. Díky tomu vidím zřetelně kousek přede mnou výrazný pohyb drobných rybek. „Šššš! Cák! Prásk!“ rybky letí vzduchem i vodou do všech stran. Utíkají před lovícím dravcem. „Tak to tedy je!“ najednou mi svítá. „Už to mám!“ Největší neplechu dělá kousek pod hladinou plovoucí dvoudílný wobbler. Vyměňuji nástrahu za dvoudílný wobbler SALMO a zkušebně ho táhnu po hladině. Bedlivě sleduji jeho pohyb. „Jo! To je on! Kroutí se jak had! Čeří vodu jako opravdové rybičky. Je k nerozeznání!“ raduji se. Oprávněně! Chvíli na to vytahuji svého prvního candáta na dvojitý wobbler. Od té doby jsem jich ulovil opravdu hodně. Smůla byla prolomena a já našel opravdovou nástrahu na „noční“ dravce.

Jenže tak jednoduché to není. Spoléhat na dvoudílný wobbler se vždy nevyplácí. Noční řeka přináší mnohá překvapení. Některá rybáře potěší, jiná prověří jeho odhodlání a rybářskou vášeň až na mez samé udržitelnosti. „To je zase den! Víkend! Všude je tolik rybářů!“ jsem rozladěn. Kam se podívám, tam někdo sedí. Všechna nadějná místa na řece jsou obsazená. Musím až do míst, která mají břehy vysypané lomovým kamenem. Nakonec nacházím klid pro rybolov na starém regulovaném korytě řeky. Brodím se pomalu vodou asi pět metrů od břehu. Systematicky prohazuji dvoudílným wobblerem hlavní tok. Najednou se dostávám do „slepé uličky“. Všude kolem je hloubka. „Ani ke břehu se nedostanu. Hrome! To je pech! Ještě pár náhozů a vrátím se! Nejprve si ale vyměním wobbler. Přece nebudu chytat cestou zpět na stejnou nástrahu!“ Než nahodím, ozývá se za mnou hlasité puknutí. „Tak je to tedy! Celou řeku má a on si loví kousek od břehu! Uvidíme, co ten sumec řekne na „oranžového tygra“! Barva nástrahy v noci tolik nerozhoduje. Wobbler vybírám jen podle velikosti ouklejí, které se večer shromažďují pod trsy pobřežních trav. „To je divné? Ten Skinner se jen kolíbá! Žádné divoké vlnění? Navíc jde do hloubky sotva půl metru!“ V duchu porovnávám rozdílný chod obou nástrah. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl být jednodílný wobbler úspěšnější. Ale přesto po chvíli házení zažívám překvapení. V okamžiku, kdy zvedám nástrahu z vody, přichází divoký záběr. Před mýma očima se odehrává drama. Wobbleru zbývá ke špičce prutu sotva metr vlasce. Jede rychle po hladině. Candátí morda se ve zlomku vteřiny vynořuje za unikající kořistí, ostrá candátí ploutev řeže vodu. Divokostí a brutalitou připomíná candátí útok žraloka. Není čas na úvahy. Brzda prokluzuje, ale málo! Není seřízena na tak krátkou vzdálenost. Ryba zuří na hladině. Všude se rozstřikují kapičky vody. Intuitivně uvolňuji zarážku zpětného chodu. Narychlo povoluji přes kličku. „Ach! Krve by se ve mně nedořezal! Odpor povoluje! Ryba je pryč! Škoda! Taková školácká chyba!“ pozdě si vyčítám, že jsem měl raději povolit brzdu. Zlobím se na sebe, proč jsem se raději nesnažil dostat candáta hrubou silou do své moci. Rychlé povolení napnutého vlasce znamenalo okamžitou ztrátu málo zaseknuté ryby. „Nevadí! Chybami se člověk učí!“ utěšuji se. Pro uklidnění rozbouřeného místa i toku nahazuji raději za sebe ke břehu. Hluboce oddechuji. „To není chytání. To je čekání na klid!“ ospravedlňuji sám před sebou své počínání. Nahazuji opatrně a na krátkou vzdálenost. Mám strach, aby wobbler neskončil v zarostlé pobřežní regulaci. Poslouchám. Když se ze tmy ozývá šplouchnutí, vím, že je wobbler ve vodě. Pomalu ho rozbíhám. V tom se ozývá mohutné mlasknutí. Sumčí pukanec se nese noční krajinou. Je doprovázený šíleným vytím brzdy navijáku. „Sumec! Sumec!“ tetelí se mé rybářské srdce radostí a překvapením. „Kdo by to řekl? Takový kousek od břehu! V malé hloubce!“ Boj je to pěkný. Čelím divokým výpadům. Ustojím prudké rány sumčího ocasu do vlasce. Pumpováním nakonec rozhýbám sumčího protivníka, který se snaží zalehnout na dně řeky. Vítězství! Konečně ho držím ve svých rukou. Sumčí tlama je bezedná. Přesto ji sumci nebylo líto otevřít po mém wobbleru.

Tak jsem objevil starou známou věc. Protiklady se přitahují! Platí to i v rybařině. Jen s malou změnou. Wobblery s rozdílným chodem přitahují ryby! Divoká energie dvoudílného wobbleru. Podivná přitažlivost dlouhých a štíhlých wobblerů. To vše se spojilo a vzniklo moje oblíbené noční pravidlo:

„Když to nejde na dvoudílný wobbler, tak slavím úspěchy s mírným chodem jednodílného. Změna se vždy vyplatí! Čím blíže jsem s nástrahou u hladiny – tím větší je šance na úlovek!“

Zvláštní? Oběma jsem v prvním okamžiku nevěřil ani za mák! Proč bych také měl? Oba si „zalezou“ kousek pod hladinu? Co je tam tak může potkat? Dnes s odstupem času odpovídám: „Dravčí morda! Zubaté kartáče sumce! Candátí zuby!“ V takové hloubce se v noci drží rybky. Hlouběji jsou málokdy.

Plovoucí plastový wobbler, kterému jsem tak věřil, byl těžší. Šel rychleji do hloubky a minul tak hlavní lovnou zónu dravých ryb.