Český Rybář

Výroky některých neúspěšných rybářů o zbytečnosti rybolovu mi připomínají japonskou odevzdanost, podle které vše bylo bráno jako dočasné a neměnné. U obyvatel Japonska převládalo ještě ve 12. století přesvědčení, že kdesi na mořském dně žije veliký sumec, který jednoho dne mrskne ocasem a celá jejich země zmizí pod vodou. Nepřipomíná Vám ta odevzdanost něco? Co třeba toto: „Ti mizerní tloušti! Na nic neberou a ještě nám to tu všechno vyžerou! Stejně jako boleni! Ty ryby jsou úplně na nic! Vlastně jen pro zlost! Nemá vůbec cenu je chytat! Stejně na nic nezaberou!“ Zkušenější rybář dodá: „Nejlepší je to na rotačku! To se občas nějaký chytí!“ Ale co s tím zbytkem? S tou nejmazanější rybí družinou žijící kousek pod hladinou?

K našim vlastnostem patří, že do každé činnosti vkládáme lidského ducha. Ale to je málo. Často je třeba překonat staré rybářské mýty a legendy. Vidět víc než ostatní. Chápat rychleji správná pravidla chování ryb a zákonitosti jejich potravních návyků. Jenom ten, kdo dokáže vnímat čas, prostor a život, má naději na úspěch!

Teď se podíváme, jak se dostat na kobylku těm největším tloušťům, mazaným bolenům a okounům samotářům. Zkrátka rybám, které si zpestřují svůj jídelníček pochoutkami z hladiny nebo kousek pod ní. Těžko říci, co mají ty nejmenší wobblery imitovat? Možná malou rybičku, titěrný potěr nebo malého broučka. To jsou wobblery, které přináší nevšední zážitky z rybolovu od hladiny do hloubky cca 0,5 m.

Pro úspěšný lov musíme použít hlavně tenký vlasec. Jeho průměr by měl být od 0,10 mm do 0,14 mm (pro lov bolenů nebo větších ryb max. do 0,20 mm). Tenký vlasec je první podmínkou pro daleký nához. Druhou podmínkou je, že musí být nenápadný. Jemná povrchová přívlač snese přirovnání k hrubší muškařině, tzn. prut s vrhací zátěží 1-10 g v délce 2,4–3,3 m. Naviják s dostatečnou zásobou vlasce.

Čas je i v rybařině mocný pán. Umí v braní ryb pěkně pozlobit. Při jedněch závodech jsem to zažil na vlastní kůži. Vylosoval jsem otevřený úsek řeky. Nebylo na něm nic než holé koryto. U druhé strany čnělo nad vodou několik travin. Slunce prozařovalo vodu a odhalilo tak velké hejno rybiček, které se drželo v blízkosti převislých trav. Vyměnil jsem nástrahy, hledal dravce, všechno marné. Odešel jsem s úlovkem jediné štičky.

Co naplat. Uvidím, co tam nachytá další závodník, který šel po mně. Po ukončení závodů jsem se kolegy zeptal. „Sedm velkých tloušťů a spoustu dalších jsem neproměnil!“ sype si popel na hlavu. „Jak je to možné?“ divil jsem se. „Já tam neměl ani kontakt?“ „Já také ne! Ale to trvalo jen do okamžiku, než navečer zalezlo sluníčko! Pak to začalo. Neteční tloušti ožili. Útočili na všechno! Kdybych toho více využil, byl bych teď na stupních vítězů!“ hořekoval závodník.

Prostor povrchové přívlače

Není omezen jen hladinou nebo děním v těsné blízkosti pod ní. Když Karl Gauss objevil trojrozměrný prostor a úžasné možnosti zakřiveného prostoru, byl zaskočen. Byly to na tehdejší dobu tak převratné myšlenky, že se je nejprve vůbec neodvážil publikovat. Já jsem ale odvážnější. Rybářský prostor je nekonečný! Není omezen jen hladinou a vodou. Při lovu na povrchové nástrahy je zřejmé, že musíme počítat i s prostorem těsně nad vodou. I to je lovná zóna, ve které už můžeme docílit úlovku, nebo se o něm už v této oblasti rozhoduje. Pravděpodobnost rybího útoku na naši povrchovou nástrahu je přímo úměrná okolnímu prostředí. Jakákoliv větev, převislá tráva nad vodou nebo alespoň blízkost břehu zvyšují naše naděje na úlovek. Při lovu tloušťů nezáleží tolik na nástraze jako na přesnosti náhozu naší nástrahy od břehu či vázky. Ideální je nechat ji sklouznout po překážce nad vodou. Následný dopad do vody nenechá v klidu žádnou číhající rybu. Okamžitě útočí.

Ve vzdálené Skandinávii jsme splouvali pomalou řeku. Na přídi kánoe seděl bratr. Prochytával jednu stranu řeky a já druhou. Lov baltických štik začínal. Čím blíže se nahodí k leknínovým polím, tím dříve přijde záběr. To už je vyzkoušené. Snažil jsem se, ale marně. Vzduchem svištěl SALMO Slider, ale skončil až v rákosí na břehu. „Kdo by to byl řekl, že mám takový špatný odhad!“ zlobil jsem se nad špatnou trefou. Rázné škubnutí uvolnilo wobbler, který letěl kousek nad vodou. V tom okamžiku prorazila hladinu štika. Vznášela se jako pták a do svých čelistí neomylně chytila letící nástrahu! Nemusel jsem ani zasekávat. Štička měla sotva 60 cm, ale přesto na její vzdušný útok nezapomenu.

Hladinové wobblery

V těch nejmenších velikostech jsou většinou tlustější než potěr. Dokonce si myslím, že je ryba nevnímá jako rybičku. Přijímá je spíše v domnění, že jde o hmyz bojující na hladině o život. Někteří výrobci jdou tak daleko, že jejich wobblery dostanou „malovaný kabátek“ jako jejich živé originály (jako například SALMO Tiny). Tak se nám rázem objeví v krabičkách více broučků a berušek, než měl pan Karafiát ve své knížce „Broučci“. Někteří domácí výrobci „vyšperkují“ svůj wobbler o křídla, gumové nožičky a tykadla. Každopádně jsou to nádherné sběratelské kousky. Ale co je důležité? Jsou úspěšné! Rád je používám a neskutečně se u toho bavím. Je to taková hra, ve které není důležité nachytat nejvíc, ale při které zažívám to největší vzrušení. Útok na takového „brundibára“ pohybujícího se na hladině dokáže překvapit i řádně připraveného rybáře. Nyní se s Vámi podělím o vyprávění kamaráda Bedřicha:

Přes léto rád jezdím na Berounku. Večerní přívlač na povrchové wobblery je to nejkrásnější završení celého dne. Prohazuji klidnou vodu těsně nad proudy. Broučko–wobbler dopadá na hladinu. Vlasec je ale rychlejší. Vytváří se na něm veliký pytel, který utíká dolů do proudu. Za sebou táhne maličký wobbler. Ani nenavíjím. Sleduji, jak pracuje nástraha tažená pouze silou řeky. V tom ustrnu. Co to je?! Kousek za nástrahou se objevuje tlama ryby. V průměru má tak 3 cm. Žene se za unikající kořistí! Něco podobného jsem viděl jen u kaprů, kteří srkají rohlík z hladiny. „Jejda! To snad není možné!“ vykřikuji úžasem. Teď se kousek za wobblerkem objevuje další tlama. Zuřivě šluká naprázdno. O kousek! O pouhých pár centimetrů míjí ujíždějící nástrahu! Nastává zběsilá rybí honička, při které stydne krev v žilách. Tloušť předhání tlouště. Zaslepení chtivostí zapomínají na svou opatrnost. Konečně! Jako blesk z čistého nebo přichází mohutný skok. Svou divokostí připomíná spíše pstruží útok. Vlasec se napíná jako stříbrná tětiva luku. Okamžitě zasekávám. Jen prokluzující brzda hlásí úspěšně proměněný záběr. Ryba využívá síly proudu. Ať jede, kam chce, stále jdu s ní. Trpělivě zdolávám. Čelím divokým výpadům a ve chvílích, kdy odpor slábne, získávám cenné metry vlasce zpět. Boj končí až u mých nohou. Nádherný jelec tloušť má více než 45 cm. V jeho prostorné tlamě se malý wobblerek docela ztrácí. Já vím ale jistě, že po tomto zážitku už se z mé oblíbené sbírky wobblerů nikdy neztratí…