Český Rybář

„Františku! Máš?“ nese se letištní halou netrpělivý dotaz. „Mám! Ale to jsem zvědavý, kam si je teď dáš, když máš všechno zabalené?“ Nezasvěcený pozorovatel by mohl mít dojem, že se jedná o rozhovor dvou pašeráků nezákonného kontrabandu. Igelitová taška plná velkých wobblerů nachází svého nového majitele. Ten poctivě vybaluje jednu nástrahu za druhou. Trojháčky putují do hlavního zavazadla. Těžká tělíčka wobblerů do kapes u vesty, kterou má na sobě. Zní to skoro jako pohádka. Při naší první výpravě do Mongolska se dvanácticentimetrový wobbler SALMO Perch  ukázal jako nejlepší nástraha. Velcí lenoci i tajmeni nedokázali odolat jeho barvě a svádivému pohybu. Skoro nevěřím, že je to vůbec možné. Opakovalo se to však na druhé i na třetí výpravě. Ten wobbler v sobě má něco, čím dokáže místní ryby vydráždit.

Jak to vlastně začalo? Těsně po prvním příjezdu k řece se všichni hnali do proudu řeky. Čistá a mělká voda však neslibovala žádné velké úspěchy. Místa to byla krásná, ale třikrát prolovená. To ještě navíc každý z nás chytal na jinou nástrahu. Moc jsem si od toho nesliboval. Čekal jsem na Aleše, který dlouho navazoval. „Není to moc velký wobbler?“ divil jsem se po spatření Salmo okouna. „Je tu mělko. Pojď jinam. Tady už to všichni prochytali!“ Pomalu jsem se posouval po proudu. Aleš se hnal na uvolněné místo. Chvíli jsem se soustředil na vlastní lov. Ššššš! Cák! „Co tam ten Alda dělá? To se neumí brodit potichu?“ trochu se zlobím. Aniž bych se podíval, začal jsem láteřit: „Tak co? Ještě tě to baví? Jak dlouho tady ještě budeme?“ Odpovědi jsem se nedočkal. Bzzzzz! Tak bzučí brzda navijáku. Je to ryba? Aleš má rybu?! Jediné ohlédnutí a zahlédl jsem ohnutý prut. Rybář se snažil utlumit úniky ryby. Tajmen dělal na mělčině pěknou rotyku. Voda cákala na všechny strany. Stále se však nechtěl vzdát. Snažil se využít úspěšné taktiky - válení. Když ani tento manévr nezabral, začal rybáře objíždět. Ten čelil jeho výpadům s obdivuhodnou trpělivostí. Ryba ochabovala, boj slábl. Aleš se rychle ohnul, zkušený hmat za kořen ocasu a za chvíli již držel rybu ve svém náručí. „Asi to byla náhoda!“ utěšuji se. Jenže ten den těch náhod bylo asi sedm. My ostatní jsme pohořeli. S jedním či dvěma úlovky jsme se s Alešovou nástrahou vůbec nemohli měřit. Ten si ji také náležitě pochvaloval. „Já už na ten svůj úžasný wobbler nebudu ani chytat! Mám strach, abych ho neutrhl! Jak se vrátím domů, přilepím ho na krásné prkýnko místo rybí trofeje! Bude mi tak připomínat nesmrtelné zážitky, které jsem s ním prožil!“

K podobným plovoucím wobblerům patří zavalití „tlouštíci“. Hledat čím byl výrobce nástrah inspirován, je asi zbytečné. Snad byl předlohou ježík žlutoskvrnný, který se v případě nebezpečí opravdu umí nafouknout. Tak tlustou rybu u nás ale nenaleznete. Přesto mám takové nástrahy rád. Budu se snažit vysvětlit příčinu útoku na tyto nástrahy na třech případech.

Rybářská filozofie

První případ je, že dravec, který je na lovu, potká naši nástrahu. Ta se velikostí, barvou i chodem podobá právě lovené kořisti. Dravec instinktivně útočí. Takových okamžiků není moc, ale když se do nich trefíme, tak na ně dlouho vzpomínáme.

Druhý případ je takový, který nás dokáže poslat do kolen. Všude kolem to loví. Máme ideální nástrahu. Velikostí, barvou i chodem odpovídá právě lovené kořisti. Proč nám to ale nebere? Odpovědí může být více. Já sám pro sebe přijal následující vysvětlení. V blízkosti je velké množství potencionální kořisti - hejna drobných rybek. Naše nástraha neobsahuje např. určitý znak, který pro nás může být zcela nepostřehnutelný. U dravce ale spouští útočnou reakci. Vymyslím si příklad. Dravec útočí do hejna perlínů. Vtiskne si do paměti jako hlavní znak pro útok - červenou ocasní ploutvičku. Svůj výběr jednoznačně zaměří na barevnou ploutvičku. Teprve, je-li splněna tato podmínka a doplněna o charakteristický pohyb rybičky, spouští se cílený útok. Takové okamžiky beznaděje mohou rybáře odrovnat. Kolem to vře. Dravci se nám krmí doslova pod nohama. Nepomáhá žádná změna nástrahy. Stále jsme bez záběru! Řešení jsou jen dvě. Odejít a hledat jinde a jiné ryby. V silném proudu budou dravci patrně reagovat na naši nástrahu jinak než například v klidné vodě, kde jsou při takovém typu lovení pro nás k neulovení! Nebo nezbývá nic jiného, než tvrdošíjně vytrvat. Házet, házet a zase házet. Jednou se to změní a naše nástraha se zase stane účinnou.

Třetím případem je (když ryby stále tvrdošíjně odmítají jakoukoliv rozumnou nástrahu) nasadit něco zvláštního. Prostě je ohromit! Předložit při nízké aktivitě ryb nástrahu, která se zcela vymyká skutečné rybičce nebo její věrné napodobenině, se může jevit jako holý nesmysl. Skutečnost je ale jiná. První si této pozoruhodné reakce ryb povšimli muškaři. Jejich velké fantastické mušky se v živočišné říši docela ničemu nepodobají, ale přesto jsou úspěšné. Za příčinou vzniku těchto fantastických mušek není jen obraznost jejich tvůrců, ale hlavně to, že v jedné mušce spojují určité přednosti. Náš významný český muškař Karel Liška komentoval tuto snahu s nepřirozenými – fantastickými vzory svou zkušeností: „Často skočí pstruh po naší mušce než po kolem plujícím hmyzu!“

Zavalité – fantastické wobblery totiž za určitých okolností dokážou vyvolat u ryby větší útočný podnět než přirozená nástraha. Ukazuje se, že jsou poslední „mastí“ na netečné ryby.

O tom je také následující příběh. Morava je velká řeka. Rybářsky je ale velmi zrádná. „Chce to nalézt dobré místo. Někde, kde je pohyb vody!“ rozumuje bratr. David mu přitaká. Tak jedeme. Pak jdeme. Cesta nebere konce. Plánovaný splav, místo našeho večerního rybolovu, je v nedohlednu. Zdejší vzdálenosti jsou klamavé. Nakonec se ale zastavujeme u starého železničního mostu. Několik velkých balvanů, které po stavbě mostu zůstaly v řece, vytváří přirozenou zábranu. Zadržená řeka se pod mostem rychle rozbíhá do šířky. Kluci zůstávají v proudech.

Mou pozornost upoutalo tlumené lovení přímo pod mostem. Zvláštní místo. Ponuré! Železniční monstrum nad hlavou zakrylo nebe. „Která ryba by se tady mohla držet? Kdo by právě tady mohl slídit po kořisti? Snad jenom rybí ďábel!“ odpovídám sám sobě. „Ano! To není ryba! To je opravdový satanáš! Vždyť mě usouží!“ povzdechnu si nad netečností ryby. Otevřená krabička wobblerů je jak otevřená kniha. Snažím se z ní vyčíst ten správný recept na lovícího predátora. Ale ač jsem měnil jednu nástrahu za druhou, stále nic. „Kdyby alespoň přestalo to lovení! Vždyť z toho zešílím!“ Odepnul jsem z karabinky poslední realistický wobbler napodobující štíhlou ouklejku. „Co teď?“ ptám se sám sebe. „Tak tam třeba dám….tady tu „kulu“! Vždyť ten wobbler vypadá, jako by ho někdo zboxoval! Wobbler Boxer má tak díky tomu zavalitou hlavu a krátké široké tělo. „Hmm, je trochu divný, ale to je asi jedno! Stejně nic nebere!“ utěšoval jsem se při prvních náhozech.

První nához. Ve špičce prutu jsem cítil kolébání wobbleru. „Kačenka na provázku!“ Takové je mé pohrdavé hodnocení nové nástrahy. Ještě než jsem stačil vyřknout další nepodložený úsudek, změnil se kolébavý chod nástrahy v ostrý tah. „Ryba! Ryba zabrala!“ úlek se mění v údiv. „Jejda! To je síla! To je rychlost!“ Bylo to k neuvěření. Ryba se během nepatrného okamžiku probila proti proudu řeky a najednou byla až v klidné vodě nad mostem. Tady jsem měl převahu. Proud řeky byl najednou na mé straně. Tlačil rybu ke mně. S rozvahou jsem čelil jednomu úniku za druhým. Opatrná ryba prohrávala a brzy se mi ocitla u nohou. Opatrně jsem se k ní sklonil, pořídil několik fotek a uvolnil trojháček z masité tlamy. Velký jelec tloušť nebyl schopen odolat fantastickému wobbleru.