Český Rybář

Často jsou to nenápadné tahy, kterými sázíme na jistotu. Maličkosti, které nás v rozhodujícím střetnutí s rybou nakonec podrží. V mém životě přišel okamžik, kdy jsem se nabažil lovu dravých ryb. Najednou jsem si začal cenit pěkného snímku ryby před jejím úlovkem. Přestal jsem se bát o drahou fotografickou výstroj. Do rozlehlých vodních plání dnes vyplouvám jen s jediným cílem – ulovit a nafotit krásnou rybu. To se mi opravdu daří, ale trochu jinak, než si představuji. O tom je ale následující příběh.

Spolu s malým synem plujeme na boatech (nafukovacích křeslech) kousek od sebe. Tom loví na twister a já na wobbler. V okamžiku, kdy má Tom nástrahu těsně pod ploutvemi, dostává prudký záběr. S fotoaparátem v ruce sleduji, jak táhne malého sumce. „Malé sumčí miminko!“ komentuje syn úlovek. Po chvíli dostávám záběr i já. Prut se ohýbá pod náporem ryby. Strkám jeho držátko do brodicích kalhot. Tím se mi uvolňují obě ruce pro přípravu fotoaparátu. Konečně je vše připraveno. Fotoaparát na krku. Prut v ruce. Střídavě navíjím. Současně zaměřuji objektiv fotoaparátu k prvním snímkům. A je to tady! Candát proráží vodní hladinu. Divoké stříkání vody porcují časové intervaly spouště. Náhle je klid. Ozývá se jen poslední cvak! Cvak! Cvak! Nakonec utichá i spoušť fotoaparátu. Ryba je pryč.

Candátí obrana je nenápadná, ale účinná. Dravec dokáže projet vodním sloupcem jako nůž máslem. V okamžiku, kdy se blíží k hladině, koncentruje veškerou sílu k osvobození do jediného manévru. Vynořit se. Otevřít zubatou mordu. Vší silou zatřást hlavou a celým tělem! Ohnutý prut. Vlasec na krátko. Škodlivý úhel zapíchnutého trojháčku v kostnaté tlamě. Úlek. To všechno jsou momenty, které ryba beze zbytku užívá pro znovunabytí svobody. Nyní jsem to prožil na vlastní kůži. Syn se na mě chvíli napůl vyčítavě dívá a pak dodává: „Já ti říkal! Nehraj si s ním a koukej ho vytáhnout do podběráku!“ „No nic! Stejně byl malý!“ snažím se zamluvit neúspěch. Jenže ten den to bohužel není poslední neúspěch. Několik dalších ryb mi utíká v okamžiku fotografování. Další téměř v dosahu podběráku. „To jsou pěkné ryby! Co děláš?“ diví se syn. Něco je špatně. Nevím ještě co, ale vždy se vyplácí začít od trojháčků. Nakonec se ukázalo, že to byla dobrá cesta, a já Vám řeknu proč.

Trojháčky

Trojháček bývá zpravidla to malé nic, co rozhoduje o jistém záseku a spolehlivém zdolání ryby. Kvalita špičky, sklon špičky, provedení náběhové hrany hrotu, zaoblení háčku, vlastní materiál háčku - to je několik zpravidla nejméně viditelných slabin v naší rybářské sestavě. U laciných nástrah měním trojháčky téměř vždy. U středně drahých wobblerů se používá střední kvalita háčků. Když chci mít jistotu, měním trojháčky za pevnostní provedení. Výměna se mi vrátí ve formě spolehlivějších záseků. Háček vydrží déle ostrý a lépe a rychleji proniká do svaloviny až za protihrot. Proto i spolehlivěji udrží rybu na háčku. Sám jsem vystřídal celou řadu trojháčků, abych nakonec zůstal u značky OWNER.

Materiál háčku - vysokouhlíková kvalitní ocel zajišťuje, že se i při velkém namáhání nedeformují.

Špička háčku – nejlepší je kovaná a zvlášť ostřená. Nejčastěji chemicky. Jenom taková zajišťuje skutečnou trvanlivost a odolnost proti poškození.

Ostří háčku - může mít různá provedení. Nejdokonalejší bývá nazýváno „bajonetové“. To proto, že má tvar plochého a mírně zahnutého bajonetu. Takový tvar napomáhá lepšímu průniku do tkáně. Tím, že je ostří špičky širší a ploché, lépe drží i v kostnaté části tlamy. Navíc se i hůře vyřízne. Je to velký rozdíl. Rybařit s wobblerem, který má kvalitní trojháčky, a s wobblerem, jehož trojháček je zhotoven z masivního drátu. Ten bývá často navíc „vylepšen“ o obrovsky odstávající protihrot (tzv. brzdu úspěšného záseku). I velký nárůst síly při záseku často nestačí na překonání takového „umně“ vytvořeného protihrotu.

Dám Vám hádanku: „Tři špičky vedou vzhůru, ale jenom jeden sklon špiček trojháčku je správný? Který to je? Ten otevřený ven? Tak ten to určitě není. Tak ten, který má hroty směřované dovnitř? Ano! Ten by mohl být dobrý!“ zvolá normální rybář.

Ale není tomu tak. Poctivým zkoušením při lovu pstruhů duhových jsem zjistil, že nejvíce pstruzi unikají z trojháčků, které jsou příliš uzavřené. Bohužel, už výrobce se snaží předejít otevírání háčků tím, že nasměruje špičky ke středu. Tím nám nepřímo připravil ďábelskou past, do které se lapí lecjaký zkušený rybář, ale rozhodně žádná ryba.

TIP

Až Vás přepadne nejistota nebo zoufalství nad tím, co děláte špatně, že Vám ryby unikají – vyměňte trojháček. Když to nepomůže, narovnejte sklon ramen vodorovně se středovým závěsem.

Wobblerové vláčecí sestavy

Jsou okamžiky, kdy je potřeba dopravit lehký wobbler silným proudem až ke dnu. Okamžiky, kdy musíme dohodit dál, než nám hmotnost nástrahy umožňuje. V takovém okamžiku sáhnu po sestavě.

Nejjednodušší montáží je průběžné olůvko navlečené na hlavním vlasci cca 40–80 cm před plovoucím wobblerem. Její nevýhodou je časté motání. Tomu se dá čelit tím, že při náhozu a před dopadem nástrahu přibrzdíme. Tím jí dáme prostor, aby se rozvinula. Dalším opomíjeným nedostatkem je, že při tažení nástrahy olůvko stále „tancuje“ po dně. To, že nakonec olůvko vypadá, jako kdyby se na něm učila tlupa permoníčků, je to nejmenší. Horší je, že tím dochází k odírání a poškozování vlasce. Nejvíc okolo přídavné zátěže. K dovršení všeho je právě přídavné olůvko tou příčinou, proč wobbler utrhneme. Velice rádo se totiž při své pouti ukrývá do podvodních nerovností. Jeho uváznutí znamená ztrátu wobbleru.

Veškeré nedostatky jednoduché montáže se dají odstranit, když zátěž dáme mimo hlavní vlasec – na přívěs. Takovéto montáže s přídavnou zátěží se hodí dobře pro miniaturní plovoucí wobblery a hlubší vody. Dobrou službu nám při této montáži udělá třícestný obratlík. Délka přívěsného vlasce je od 15 cm až do 30 cm. Nesmíme ale zapomenout, že čím delší přívěs, tím větší pravděpodobnost zamotání sestavy. Velkou výhodu mají oproti vlascům pevná závaží, u nás spíše známá jako tyrolské dřívko. Překvapila mě velká obliba těchto přídavných zátěží na velkých lososích řekách ve Skandinávii. Po dlouhém chytání jsem pochopil, že je to prakticky jediný účinný způsob, jak na tamních řekách dopravit lehkou nástrahu daleko a hluboko.

Další komplikace nastanou, když před námi vyvstane požadavek na daleký nához, po kterém vedeme nástrahu kousek pod hladinou. Buď použijeme těžké povrchové wobblery (např. Salmo Slider), nebo přídavnou vláčecí zátěž sbirulino. Ta musí být umístěna nejméně metr do vlastního wobbleru, aby co nejméně ovlivňovala chod nástrahy.

Pokud to jenom trochu lze, snažím se vyvarovat jakékoliv přídavné zátěže na hlavním vlasci z těchto důvodů: 1.) V jednoduchosti je síla i genialita. 2.) Jakákoliv přídavná zátěž při zdolávání působí na hlavním vlasci jako vyviklávač háčků. Při napnutém vlasci se chvěním dostává zátěž mimo hlavní směr tahu. Změna namáhání vede i k „páčení“ háčku z tkáně. Čím těžší zátěž, tím větší pravděpodobnost, že háček vypadne.