Český Rybář

Každý se samozřejmě připravuje po svém – někdo se teoreticky vzdělává četbou nebo sledováním filmů, další surfuje na internetu, aby buď vylepšil svůj arzenál, nebo aspoň poklábosil se stejně postiženými jedinci, a někteří v rámci přípravy na novou sezonu pouze postupně vyprázdní mrazák, aby byl připraven na nové rybářské žně.

Určitá skupina nadšenců pak tráví zimu výrobou nástrah, tuningem náčiní a jinými manuálními činnostmi, jejichž provozování snižuje příznaky abstinenčního syndromu, který se nejpozději v průběhu ledna zákonitě dostaví. Pro ně bych tu měl malý návod, jak se zabavit.

Dnes sice není problém koupit si různá lanka na štiky, ale ve chvíli, kdy začnete do hloubky řešit otázku, jaké že lanko vlastně potřebujete, zjistíte, že jeden druh ani materiál nestačí a nakonec možná skončíte u toho, že si nakoupíte lanka nebo jiné návazcové materiály v metráži, seženete nějaké obratlíky a karabinky a pokusíte se vyrobit si návazce sami.

Ptáte se, proč to dělat? Pokud máte doma pár rotaček a wobblerů a taháte je nazdařbůh vodou s nadějí na záběr čehokoli zubatého, pak si asi s nějakým tím koupeným lankem vystačíte. Ale možná myslíte na vyšší cíle. Například Vás mohlo napadnout podívat se, jak moc je lanko pod vodou vidět a jak se vlastně chová. Možná pak zjistíte, že mnohá lanka pod vodou doslova bijí do očí a při práci nástrahy dělají ve vodě takové věci, že být štikou, nevěděli byste, zda máte sledovat nástrahu nebo toho tenkého lesklého hada, co skotačí před ní.

Další věc je, že třeba máte nějaký „velký štičí sen“. Předpokládám, že dostatečně velký – řekněme tak metr dvacet. Taková ryba, když se jí to povede, do sebe hodí rotačku i s třiceti centimetry lanka jako nic. Pokud nevěříte, přečtěte si třeba články těch, kdo uvěřili během návštěvy Skandinávie, kde se dá na velkou hladovou štiku přece jen narazit častěji než u nás. Na trofejní štiku představuje jistotu lanko dlouhé jako její hlava plus jedna otočka kolem trupu, protože štiky se během boje pěkně válejí a velký kus na to bude mít daleko víc času i prostoru než nějaká padesátka. Jestli dospějete až do tohoto stadia úvah a začnete se v obchodech shánět po lanku kolem 70–80 cm, asi budete mít problém na nějaké narazit a skončíte tam, kde mnozí před Vámi – u domácí výroby návazců. Záměrně nepíšu lanek, protože existují i jiné materiály, jejichž vlastnosti stojí za to někdy využít.

Pokusím se teď rozebrat otázku, jaké návazce vůbec vyrábět.

1) Klasické štikové lanko dlouhé 25–40 cm

Tahle lanka jsou to, co se běžně prodává v obchodech. Vy si je můžete udělat z lepšího materiálu (pokud k němu máte přístup), nebo levnější a hlavně si můžete lanko zakončit libovolnými velikostmi karabinek, obratlíků, mikrokroužků apod.

Další důvod, proč si dělat tato lanka doma, je ten, že do nich zpracujete obratlíky a spony ze starých lanek, která se časem zkroutí a špatně se s nimi chytá. Platíte pak vlastně jen kus nového lanka, případně ještě zamačkávací trubičky.

2) Lanko na gumy nebo do čisté vody

Gumy a čistá voda k sobě do jisté míry patří, protože dokonalá práce měkkých nástrah vynikne hlavně v čisté vodě (i když nejen tam). A neexistuje jediný důvod, proč ji pak kazit tlustým lankem, které se pod vodou divoce kroutí, odráží sluneční paprsky a je zakončeno karabinou jen o málo menší, než je jigová hlava Vaší nástrahy. Daleko lepší je použít kvalitní tenoučké matné lanko zakončené miniaturní pevnou sponkou, které věříte (zdaleka ne všechny typy jsou stejně dobré), a na druhém konci se nejlépe vyjímá mikrokroužek. Proč? Protože obratlík se díky své hmotnosti při každém popuštění gumy ke dnu začne propadat a lanko si dík němu vede jakýsi vlastní život. Sponku i mikrokroužek je dobré přivázat uzlem, protože ten je méně nápadný než zamačkávací trubičky, ale není to podmínkou. Jsou lidé, kteří říkají, že bez lanka mají na gumy mnohem více záběrů. S výše popsaným lankem se ten rozdíl dost zmenší.

Návazec na gumy lze udělat i ze silného fluorocarbonového vlasce. Je ale nutné počítat s tím, že u tohoto návazce může dojít k překousnutí, takže z etických důvodů volím pro jistotu zamáčknutí protihrotu háčku. Při zdolávání se snažíme vodit rybu tak, aby se nezmítala a návazec v tlamě se moc nepohyboval. S delšími lehčími pruty, které se pro lov s měkkými nástrahami používají, je pak pravděpodobnost úkusu hodně malá. I tak je ale lanko jistější a fluorocarbon bych použil jen do extrémně čistých vod, kde je prostor pro jemnější zdolávání.

3) Lanko na popy

Hladinové nástrahy jsou poměrně specifické – leží na hladině a rybář s nimi škube. Co přitom dělá klasické lanko zakončené obratlíkem? Po cuknutí nástraha setrvačností dojíždí a hrne lanko před sebou, zatímco obratlík klesá. Při zatažení se celé lanko prudce našponuje, obratlík vyletí vpřed a vzhůru a pak se celý cyklus opakuje. Trochu to připomíná lezoucí housenku píďalky, akorát vzhůru nohama. Většina lanek se přitom navíc docela pěkně blýská. K tomu všemu se ryba dívá na lanko proti nebi a krásně vidí jeho siluetu.

Co se na tom dá vylepšit? Vybrat lanko tenké, matné, bez tendence se vlnit a v žádném případě ho nezakončovat obratlíkem. Pokud obratlík nahradíte mikrokroužkem, chování návazce při práci s nástrahou se o dost zlepší.

Druhá možnost je použití silného fluorocarbonového návazce. Na trhu jsou i speciální návazcové fluorocarbony pro štikaře (Hardmono, Invisilin,…). Monofilní návazec je dost tuhý, potápí se poměrně pomalu a jeho silueta proti nebi je méně výrazná. Nepotřebujete pak ani mikrokroužek, při síle těchto návazců lze vázat kmenový vlasec nebo šňůru přímo do smyčky na jejich konci. Na síle monofilu bych v tomto případě nešetřil, pop má obvykle dva trojháčky a ryba se ukousnout prostě nesmí. Nejslabší, který používám, je Hardmono s průměrem kolem 0,60 mm s nosností 13,6 kg. Tam už musíte štice dost pomáhat (neurvalým zdoláváním), aby měla šanci ho přepilovat. A jak jsem psal – to je to nejslabší.

4) Lanka do kalné vody

Tam, kde štiky špatně vidí, se obvykle používají velké nástrahy s výraznou akcí a na nenápadnosti lanka moc nesejde. Musí jen vydržet vše, co je třeba. V těchto podmínkách používám levná, většinou dost silná lanka. Víc vydrží, nekroutí se tolik a jejich ztráta finančně moc nebolí. Navíc pokud zrovna nechytáte na rotačku, dá se vázat kmen bez rizika přímo do smyčky na konci lanka (je tlusté, často potažené plastem a uzel spolehlivě drží).

Píšu o tom hlavně proto, že jsem před časem koupil 10 m takovéhoto lanka i s hrstí zamačkávacích trubiček za padesátikorunu, dokoupil patřičné sponky a zpracoval tento materiál na asi 27 lanek s náklady pod 4 Kč za kus – někomu už by to mohlo přijít zajímavé. Ta lanka vypadají humpolácky, nehodí se všude, ale tam, kde na jejich viditelnosti moc nezáleží, odvádějí dobrou práci.

5) Jerkovací dráty

Kdo loví na jerky, často se trápí s tím, že nástraha občas při popotažení dohoní lanko a zachytí se do něj trojháčky. Proto začali vyznavači jerkování používat místo lanka tuhý nerezový drát zakončený očky, přičemž v jednom z nich je vsazena karabinka. Vzhledem k tomu, že jerkovací dráty jsou překvapivě drahé, stojí za to sehnat vhodný drát (to je na tom největší problém) a dělat si návazce doma.

6) Návazce do „bordelu“

Občas se vláčí i v zarostlých vodách a koneckonců – štiky je milují. Jenže většina lanek v těchto místech trpí. Jinak velice dobrá a nenápadná wolframová lanka se po pár kontaktech s vodním rostlinstvem mění v podivné spirály a celá řada ocelových lanek je na tom jen o málo lépe. Zničit několik lanek za vycházku není problém.

Já v těchto podmínkách používal hodně levná lanka, silný fluorocarbon nebo kevlar. O rybu jsem nikdy nepřišel, i když oba naposled jmenované materiály nejsou nepřekousnutelné. Vadila mi ale velká viditelnost většiny těchto návazců. Loni jsem ale objevil materiál Bungee Steel od Cormoranu. Je to ocelová struna s matovaným povrchem, dodává se v nosnostech 5 a 7,5 kg a je velice těžké ji zkroutit, zohýbat nebo jinak poškodit. Začal jsem tento materiál používat nejen v zarostlých místech, ale protože je tenký a téměř se neleskne, nasazoval jsem ho i při spoustě dalších příležitostí a velice rychle jsem si na něj zvyknul. Fascinující je na něm hlavně to, že při poměrně dobrých vlastnostech vydrží obvykle návazec z této struny prakticky bez poškození až do té doby, než ho někde utrhnu.

7) Návazce na trofejní ryby

O těch už byla řeč v úvodu článku. Jedná se prostě o dlouhé návazce (60–80 cm) z kvalitního lanka s nosností nad 15 kg zakončené pevnými masivními karabinkami a obratlíky. Nic víc, nic míň.

Samozřejmě nemá smysl nadělat si všechny popsané typy návazců – prostě si připravíte to, co potřebujete a čemu věříte. Ostatně těch sedm možností není zdaleka vše. Ze západu k nám dorazila technika zvaná Drop Shot a tam se dá s lankem také pěkně vydovádět – pokud tedy toužíte po úlovku štiky.

Určitě bude zajímavé podívat se, jaké materiály se mně nebo mým přátelům osvědčily. Klasikou mezi vázacími lanky je dnes Jaxon Microwire. Na štiky ho používám od nosnosti 6 kg výše. Dělá se i 3kg, ale je to spíš pro ochranu před náhodnými záběry štik při lehké přívlači než pro jejich cílený lov. Snadno se předře a nepoužil bych ho ve spojení se silnějším vlascem než 0,16 mm.

Velice pěkná jsou lanka od firem Drennan a E-sox, která si nechává jeden z mých přátel posílat ze zahraničí. Sortiment zahrnuje několik druhů potahovaných i nepotahovaných ocelových lanek, mezi nimiž si každý určitě vybere. Vrcholem nabídky je pak titanové lanko, které je 2-3krát dražší než ocelové, ale nesmírně odolné proti čemukoli. Pokud byste ho neutrhli, možná by se dala s jediným návazcem z tohoto materiálu odchytat celá sezona.

Existuje i celá řada dalších lanek – v podstatě jen záleží na tom, co dokážete sehnat a za jakou cenu. O kvalitě lanek částečně vypovídá způsob splétání a velice oblíbená jsou dnes lanka se strukturou 7 x 7 (spletená ze 7 pramenů, z nichž každý je tvořen 7 dráty). Jsou elastická, dobře se vážou a moc se nemotají. Jsou ale patřičně drahá.

Wolfram ani lanka s textilním jádrem opleteným kovovými drátky mi nevyhovují, ale nikomu je nechci rozmlouvat. Pokud si s nimi budete rozumět, není důvod se jim vyhýbat.

Na závěr článku jsem si nechal samotnou výrobu návazců. Všechny materiály kromě kevlaru, který už skoro nepoužívám, se dají stříhat ostrými štípacími kleštěmi. Některá lanka se přitom mají tendenci roztřepit, a pokud Vás to trápí, udělejte si na lanku dva uzlíky těsně vedle sebe a stříhejte mezi nimi. Také konec lanka, které zůstalo na cívce, se vyplatí zajistit uzlíkem.

Obratlíky a karabinky vybírejte spíš menší, ale dbejte na kvalitu. S výjimkou návazců pro lov s velkými rotačkami nemá smysl zakončovat návazec karabinou, která má svůj vlastní obratlík. Prakticky všichni kamarádi používají jen samotnou sponku.

Většina materiálů se dá vázat. Uzel je třeba vybrat s ohledem na charakter materiálu. Na kevlar a fluorocarbon lze použít většinu běžných rybářských uzlů, u lanek se vyplatí sáhnout po těch nejjednodušších. Když je dobře dotáhnete a narovnáte, drží snad všechny. Já používám obyčejné očko, jenom ho vážu 2-3x na sobě a celou dobu se snažím vzniklý uzel vytvarovat, aby vlasec odstával žádoucím směrem.

Na tenkých nenápadných lankách upřednostňuji uzly, ale s rostoucí sílou materiálu se stále hůř dotahují a stojí za úvahu nahradit je zamačkávacími trubičkami. Existují levnější z tenkého stříbrně zbarveného plechu (používám na tlustá levná lanka), ale kvalitnější trubičky jsou tenké, tvořené nazlátlou slitinou připomínající mosaz s matnou povrchovou úpravou. Vytvoříte s nimi pevnější a méně nápadné spoje. Důležité je použít trubičky s co nejmenším průměrem – jen tolik, aby se dalo lanko prostrčit tam a zpátky. Obvykle stačí průměr do 1 mm.

Zamačkávací trubičku nakonec pochopitelně zamáčkneme. Je třeba to udělat dost silně, aby spoj nepovolil. Vyplatí se to dělat co nejblíž k ose kleští, rozhodně ne špičkami čelistí. U některých lanek i prosté zamačknutí stačí, ale daleko jistější je pojistit pevnost spoje buď tím, že zmáčkneme trubičku z obou konců kolmo na sebe, anebo uchopíme konce delší trubičky do dvojice kleští a opatrným otáčením zkroutíme trubičku do spirály. Je vyloučeno, že by naposled popsaný spoj povolil dřív, než praskne samotné lanko. Každopádně se vyplatí jeden dva návazce otestovat a podívat se, kde nakonec skutečně povolí. Mimo jiné tím získáte i důvěru ve své výrobky.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat dvěma materiálům. Hardmono nebo jiné monofily jsou tvárné a je možné je z trubičky silným tahem vytáhnout. Struna Bungee Steel je zase hladká a také drží v trubičkách hůř než lanko. Rozhodně je třeba použít jedno z výše jmenovaných opatření (dva kolmé stisky nebo kroucení) a pořádně stisknout. U monofilu je možné konec nahřát, aby se vytvořila kapka, a před zamáčknutím ji dotáhnout až k trubičce, kde se zarazí.

Doufám, že jsem motivoval alespoň někoho k tomu, že přejde od úzkého sortimentu nabízených hotových návazců k nekonečným možnostem vlastní výroby. Má to totiž jedno obrovské plus. Vlastní práce vede k přemýšlení a to zase přivádí lidi na přímější cesty k úspěchu. A až někdy potkáte u vody někoho, kdo má na tlustém zeleném zkrouceném lanku v obrovské karabině upnutý malý twistřík a stěžuje si, že byl celý den bez záběru, můžete mu prozradit, že si za to pravděpodobně může sám…