Český Rybář

Stromy se zbavily listí, většina rostlin se zatáhla do svých podzemních částí a své zahnědlé stonky nechala napospas mrazu, velká část ptactva emigrovala někam na jih a na březích vod se rozhostilo ticho.

Ani ryby nezůstaly chladné k příznakům blížící se zimy. Už ve druhé polovině září zahájily svůj ústup z proudných úseků a s přicházejícími mrazy se postupně koncentrují v místech, kde se pokusí přečkat několik nadcházejících krušných měsíců.

Pokud Vám předchozí řádky připadaly jako prázdná sladká slova, pak věřte, že ve skutečnosti obsahují klíčovou informaci potřebnou k úspěšnému lovu v závěru sezony. Zjistit, kde ryby v tuto dobu jsou a jak se na daném konkrétním místě chovají, je pro mě prvořadou záležitostí. K tomu, abych to zjistil, jsou optimální dynamické techniky lovu, při nichž člověk často mění stanoviště – přívlač a plavaná. Protože plavané si užiju od ledna do března víc než dost, věnuji obvykle poslední týdny roku přívlači. Objevím–li místa s početnějším výskytem dravců, nedravé ryby obvykle nebudou daleko a s nástupem nové sezony se sem vypravím na nový průzkum s plavačkovým nádobíčkem, s nímž si hrubé informace nasbírané v průběhu vláčecích vycházek upřesním.

Vzhledem k tomu, že se po březích našich vod pohybuji dvacet let, mohlo by se zdát, že už nic hledat nemusím, protože mohu navštěvovat stejná místa jako v minulých letech. Opak je pravdou. Od té doby, co se vykřičená rybí zimoviště stala potravní zásobárnou predátorů a rybářský nárůdek stále více přichází na chuť zimnímu rybolovu, musel jsem na návštěvy mnoha oblíbených úseků rezignovat a hledat si místa jiná, méně nápadná a obtížněji dostupná. Už proto, že kromě nějakého toho úlovku je pro mě jedním z důvodů zimních vycházek i touha zažít ten zvláštní pocit samoty ve ztichlém světě s redukovaným množstvím barev, potkávat nejrůznější živou havěť a vidět věci, které už dnes řada lidí ani nedokáže vnímat.

Pokud to jde, dávám přednost spíše menším revírům, a to hned z několika důvodů. Kromě toho, že vycházka podél meandrující říčky je prostě zajímavější než pobíhání po břehu údolní nádrže, je na nepříliš rozlehlé vodě podstatně větší šance, že najdu ryby a dokážu je přimět k záběru. Zpravidla to sice nejsou žádná torpéda, ale o to v prosinci už ani moc nejde. Vzhledem k tomu, že se obvykle neloví na bůhvíjak silný „cajk“, jsou i okoun kolem 30 cm, čtyřicítka tloušť nebo půlmetrová štika krásnými úlovky. A všechny tyto ryby lze s trochou štěstí ulovit prakticky až do konce roku – není to ani tak záležitost data v kalendáři jako spíš momentálně panujícího počasí. Razantní ochlazení a přechody front dokážou utnout rybí aktivitu doslova ze dne na den, zatímco při vyrovnaném a relativně teplém počasí si vody znalý člověk nejednou zachytá lépe než za červencových veder.

Jak už jsem uvedl, jedním ze základních předpokladů, že něco ulovím, je nalezení ryb. Dnes, kdy počet vláčkařů roste geometrickou řadou a naše řeky fungují jako zimní výkrmny kormoránů, je na mnoha úsecích otázkou, zda je vůbec co hledat. Obvykle však žádná voda není vyrabovaná do poslední rybky, a protože se ryby na zimu koncentrují v poměrně omezeném prostoru, pořád se ještě dá něco ulovit. Rád se ale pohybuji kolem vod, jejichž okolí bylo v létě tak zarostlé, že se tam skoro nikomu nechtělo. První mrazy mě obvykle zbaví pobřežní vegetace, vyčistí vodu a zkoncentrují obsádku na omezené ploše, takže pak může následovat několik vycházek, při nichž si občas i docela pěkně zachytám – pokud ryby najdu, dokážu se k nim dostat a pokud jsou ochotné se se mnou bavit.

Někdy je ale až neuvěřitelné, jak si zejména dravé ryby své zimní úkryty vybírají a také to, jak nevyzpytatelná může být jejich potravní aktivita. Věřte, že někdy mohou rozhodovat i metry a v případě výskytu nějaké podvodní překážky i decimetry. Zároveň jsou dny, kdy se ryby pár dnů před Vánoci vrhají na hladinové nástrahy, a čtyřiadvacet hodin nato do nich stěží dostanete mikrosmáček na třičtvrtěgramové hlavičce. Ale taková už je rybařina…

Druhým pilířem úspěchu je prezentace nástrah. Ryby jsou v chladné vodě pomalé a ztuhlé. Projevuje se to nejen na jejich odhodlání atakovat pohyblivá sousta, ale i na přesnosti, s níž vedou své útoky. Zejména u štik jsem se setkal s tím, že velice často nejsou schopny nástrahu vůbec trefit. Když jsem před lety používal twistery a kopyta na 7–10 g hlavách, které se rychle propadají ke dnu, byl jsem monohokrát svědkem marné štičí snahy polapit zběsile poskakující sousto. Tatáž guma nastražená na 3g hlavičce (pozor na přiměřenou velikost háčku) už byla atakována s daleko větší úspěšností prostě proto, že byla pomalejší. Ve dnech s větší potravní aktivitou jsou štiky ochotné atakovat i wobblery či plandavky, ale opět by jejich vedení nemělo být moc rychlé. Zda volit nástrahy s jemnou pohybovou akcí nebo něco živějšího, to už je otázka - obvykle není nad to vyzkoušet oboje.

Úspěšnější než umělé nástrahy bývá v závěru roku vláčená mrtvá rybka. Sbírám si je na výlovech už mrtvé a uchovávám v mrazáku. Ze začátku jsem sice nehořel žádným extrémním nadšením pro vláčení „opravdového masa“, ale zjistil jsem, že i s touto nástrahou je třeba umět zacházet. Rozdíl mezi člověkem, který to s „mrtvolou“ umí, a někým, kdo s ní až tak moc nevládne, může být doslova propastný. Vzpomínám na kamaráda, který před pár lety dovedl dva známé k jámě s rybami, asi hodinu se na ně koukal, poněkud pohrdavě si prohlédl jedinou kudlu, kterou vytáhli, a nakonec se chopil prutu. Během půlhodiny na onom místě vytáhl několik zubatých včetně dvou sedmdesátek, všechny je pustil, pokrčil rameny a šlo se domů…

Okouni si na rozdíl od štik uchovávají i v chladné vodě schopnost útočit poměrně přesně a snaživě, ale začínají být nároční na velikost nástrah i rychlost a způsob jejich pohybu. Daleko víc než zběsilé poskakování, které je občas dokázalo „vyrajcovat“ v létě, se jim teď líbí lenivé propadání, houpavé pohyby či jemné vibrace. A pospíchat není kam. Často se vyplatí nechat nástrahu spadnout až na dno a nechat jen tak ležet. Po několika sekundách se může vlasec najednou rozjet a pak už stačí jen zaseknout.

Pokud jde o barvy nástrah, na zimní okouny používám světlé nebo průsvitné gumky, dále něco v tlumených barvách podobných odstínu vody či dna, zelenkavé tóny (někdy si ještě zachytají i jedovaté fluorescenční twistříky) a sem tam je úspěšná modrá či fialová. Hlavičky by neměly být moc těžké, v podstatě jen tolik, abychom je dostali, kam je třeba, a mohli s nástrahou dobře pracovat. V poslední době slaví úspěchy i různé techniky s nezatíženými nástrahami – ať už s brokem na vlasci nebo tzv. Drop Shot (nástraha je pevně uchycena na kmenovém vlasci, na jehož konci je zátěž). Díky jinému způsobu nastražení dostanete z nástrahy naprosto odlišný pohyb a navíc v okamžiku uchopení gumky necítí ryba žádnou hmotnost zátěže.

Jakýmsi finálním stadiem zimní okouní přívlače je pro mě s nástupem mrazů lov na marmyšky. Miniaturní kovové slzy s něčím barevným na háčku je ale třeba vodit dost specificky. Při větších pohybech prutu nástraha spíš skáče, ale ve většině případů jsou žádoucí jemné vibrace, které získáme pohybem ruky připomínajícím „stařecký třes“ nebo „alkoholikovo ráno“. K tomu je zapotřebí jemný citlivý prut s tenkou, ale ne moc měkkou špičkou. Buď se jedná o delší modely pro UL přívlač, nebo pickerové pruty (já používám starý Byron Brown 250 cm / 3–12 g).

Ti, kdo v kombinaci s marmyškou použijí kousek hnojáčka, mohou mít část práce ušetřenu. Alkoholického třesu obvykle netřeba, nástrahu je možno spustit občas i na dno a nechat ležet – hnoják je hnoják a hladový ježatec si ho v klidu sebere i s kovovou kapkou. Sem tam několika pohyby upozorníme na přítomnost nástrahy a průběžně ji přemisťujeme. Je to primitivní, ale účinné. Ovšem ta správná přívlač to není.

Pokud jde o tlouště, představují na začátku zimy pro vláčkaře největší oříšek. Jsou opatrní, zatraceně dobře vidí a málokdy udělají stejnou chybu dvakrát. Pokud se ale rozhodnou k útoku, bývá rychlý a nekompromisní. Proto je důležitých prvních několik hodů na stanovišti. Tloušť se musí rozhodnout okamžitě, žádné odrbávání a sledování nástrahy se většinou nekoná. Na rozdíl od okouna či štiky daleko víc používá chuť a čich a podvod odhalí velice rychle.

Právě v druhé půli listopadu a začátkem prosince lovím na přívlač největší tlouště (ono je to i tím, že v létě UL vláčku téměř nechytám). Zatím mám rekord 53 cm, ale myslím, že jsem měl na prutu i většího. Nejlepšími nástrahami jsou menší průsvitné gumy, nejlépe štíhlé realistické smáčky. Tloušti dovedou být dost nároční na prezentaci nástrahy a vyžadují přesné náhozy – např. podél překážek, za nimiž se ukrývají. Ale zejména si musí rybář dávat pozor, aby je nevyplašil. Hlučný příchod k vodě, zdolávání jiné ryby, trhání ve vázce – to vše jsou věci, které spolehlivě zajistí, že se půlmetrový profesor se síťovanou kresbou na bocích nástrahy ani nedotkne. Však také těchto inteligentních všežravců nikdy nechytím moc – obvykle přijde jeden až dva za vycházku. Ale jak jsem už psal, zpravidla nejsou zrovna malí – čtyřicítka je celkem běžná velikost.

Pár slovy se ještě zmíním o výbavě pro zimní lovy. Rozhodující je oblečení a zejména dobré boty. S čím chytáte, není až tak podstatné, pokud je náčiní dostatečně jemné. V zarostlých divokých úsecích si ale dávejte dobrý pozor na to, abyste svou výbavičku přinesli domů v pořádku. Když jsem se párkrát prodíral v drahém membránovém oblečení trním, neměl jsem z toho dobrý pocit a příště jsem si vzal prostě starou obnošenou zimní bundu. Podobné je to s prutem – obyčejná chvějivka za dvanáct stovek je na zarostlejších místech daleko rozumnější volbou než drahý proutek za bůhví kolik tisíc. Pokud jsou v lokalitě vyšší břehy, bude třeba mít - i vzhledem k omezené nosnosti tenkých vlasců – podběrák s dostatečně dlouhou rukojetí.

No a nakonec už jen něco k háčkům. Dnes už se přece jen stále častěji setkáme s tím, že rybář loví pro zábavu a úlovky pouští. V takovém případě je docela dobré zamačkat u nástrah protihroty. Daleko méně to poškozuje ryby – nemusíte je příliš dlouho držet v ruce (člověka to studí, rybu přehřívá) a je možné vyháčkovat spoustu ryb přímo ve vodě, aniž byste na ně sáhli. Navíc v případě, že Vám takovou nástrahu „ukousne“ hladové štíhle, obvykle se jí rychle zbaví.

Nejsem až tak jemnocitný, ale rybařina mě baví a jsem rád, když lovím na vodě s početným výskytem ryb. Pokud mi neberou, je to můj problém, ale musí tam být, protože to mi dává motivaci k tomu, abych se na taková místa vracel. A pokud se někam rád vracím, dělám vše pro to, aby rybí bohatství oněch míst zůstalo po mé návštěvě pokud možno minimálně dotčené.