Český Rybář

Další a další marné hody. Byly jich v této sezoně už tisíce. A ještě budou. Důležité je neztratit víru, nevzdávat se a ono to jednou přijde. Možná ve chvíli, kdy už byste to ani nečekali. Jako třeba … teď!

Záběr, ostrý kopanec do šňůry, přichází jako blesk z čistého nebe.

Zasekávám a ramenem mi zacloumá neurvalý tah. Je tam! Konečně všechny ty hodiny házení dostaly smysl. Hádám, jak může být ryba velká. Z několika úvodních pohybů se nedá moc vyčíst, ale následný nápor napovídá, že jsem se konečně dočkal důstojného soupeře. Jenže ani já nejsem bezbranný. Roky jsem tahal ze specialistů na sumčí přívlač všechna použitelná moudra, snažil se pochopit proč a jak přišli o své největší ryby, řešil na internetu přednosti a slabiny kdejakého kousku náčiní a teď nastal „den zúčtování“. Vrazím si prut do břicha a utahuji matici brzdy. Pletenka na 24 kg dostane šanci se předvést. Tah vzrůstá, křivka prutu nabývá velmi zajímavé podoby, ale ryba zpomaluje. Stupňuji tah, potřebuji dostat fousáče pod tlak, nenechat ho, aby diktoval tempo a průběh souboje. Cajk zatím drží, jenom pletenka se trochu zařezává do návinu. Srdce mi buší, ale podařilo se mi rybu zastavit. Prutem zacloumají mohutné údery, které mě doslova rozvlní v pase, ale pak se sumec vydá směrem ke mně. Nedělám si iluze, vím, že moje momentální převaha je jen dočasná, ale mohu teď trochu volně myslet a rozhodnout se co dál.

Pro začátek vystoupám po břehu o něco výš, abych snížil riziko, že se rybě podaří šňůru o něco zachytit. Pak se snažím najít nejslabší místo sestavy. Pokud šňůra i nadále vydrží to, co dosud, předpokládám, že největší slabinou budou trojháčky nástrahy, protože v rámci jejich střídání letěl do vody i Slider od Salma v originálním osazení a jako na potvoru si vykoledoval záběr zrovna on. Bude třeba pečlivě zvažovat, kolik síly do souboje vkládat. Nechytám těch sumců zase tolik, abych si mohl dovolit o takovouto rybu přijít…

Uvodit sumce chvilku trvá, takže ho necháme chvilku jezdit a mě bojovat a podíváme se trošku podrobně na pár detailů ze sumčí přívlače, které bych tu rád připomenul.

V poslední době se sumec poměrně hodně vysazuje, počet ulovených ryb narůstá a stále víc rybářů se učí sumce i cíleně vláčet. Objevuje se tady ale určitý paradox. Sumec ulovitelný přívlačí je ryba někde mezi 40 cm a 2 m. V úlovcích vláčkařů samozřejmě převládají menší ryby a hodně sumcařů za sezonu uloví i desítky menších sumců – zpravidla ale do metru nebo kousek přes. Postupně začnou lovu těchto ryb přizpůsobovat své náčiní, doporučují podobný cajk i strategii lovu kolegům a pak najednou přijde zrada. Zabere ryba úplně jiné velikostní kategorie. Se slabým cajkem ji nelze ovládat, dělá si, co chce, a nakonec obvykle dosáhne bezpečí v nějaké vázce, předře šňůru o kameny nebo v tlamě o „kartáče“, případně odjede s proudem tak daleko, že už ji rybář nedokáže kontrolovat. A každopádně unikne. Často si v tlamě odnáší problematický suvenýr v podobě wobbleru nebo plandavky, jichž se bude muset pracně zbavovat – pokud to vůbec dokáže.

O sumce je ale možné přijít i jinými způsoby. Viděl jsem narovnané či zdeformované trojháčky a kroužky na nástrahách, otevřené či doslova rozebrané karabinky, drátěné kostry vytržené z těl wobblerů a podobné věci.

Nikdy jsem nestál o to, aby něco z toho potkalo mě. V minulosti mi přálo štěstí, zdolal jsem sumce i s hodně jemným cajkem, ale i tenkrát to bylo jen tak tak. Vlasec jsem po souboji vyhodil a trojháčky malého wobbleru byly dokonalou ukázkou umělecké práce s drátem.

Nerad přicházím o ryby, a zvlášť o ty velké. Proto jsem se snažil využít zkušenosti všech svých známých a vychytat si sestavičku, s níž budu reálně připraven na souboj s rybou přes 1,5 m. Snažil jsem se zjistit, s čím a za jakých okolností byly takové ryby zdolány, a naopak, kdy a s jakým náčiním lovec o sumce přišel. Samozřejmě jsem nenašel jednoznačný recept ani hranici, odkdy je cajk dostatečně silný. Na to je realita příliš pestrá, podmínky odlišné a ryby individuálně disponované. Ale jedno jsem zjistil – optimisté propagující lehký cajk prohrávají nejčastěji.

Naopak mám kamaráda, který při sumčí přívlači razí důsledný, zodpovědný a realistický přístup a dokáže zdolat pro vláčkaře obrovské ryby ve velmi tvrdých podmínkách. Základem jeho úspěchů je silná šňůra. Používá Power Pro na 50 nebo 65 liber podle situace v místě lovu. Mnoha vláčkařům se to může zdát hodně, ale bavíme se o nutnosti zdolání sumce kolem 150 cm, často v noci, v silném proudu a za soustavné snahy ryby dostat se do míst, kde o ni rybář beznadějně přijde.

Další důležitou složkou výbavy je naviják. O tom, že se musí jednat o kvalitní odolný model nejlépe v celokovovém provedení, se už popsaly stohy papíru a nebudu je zbytečně rozmnožovat. V poměru cena-výkon dnes asi nejlépe vychází Penn Slammer ve velikosti 360. Je to těžká celokovová věc ze staré konstrukční školy, jejíž útroby jsou nekomplikované a vskutku bytelné. Milovníci modernějších mašinek si určitě vyberou mezi nejvyššími řadami Daiwy a Shimana – a také za to zaplatí. Zajímavou alternativou je i použití vláčecích multiplikátorů, které si svou bytelnou konstrukcí o nasazení při sumčí vláčce doslova říkají.

Prut na sumčí přívlač je kapitola sama o sobě. Nedá se říct, jak by měl být dlouhý – to je dáno spíše podmínkami v lokalitě a osobními preferencemi rybáře. Nedá se ani říct, jakou by měl mít gramáž – už proto, že údaje, které jsou výrobci schopni na blank prutu vytisknout, jsou v podstatě neporovnatelné. Takový Penn Charisma do 420 g není ani omylem desetkrát tužší než Dragon Destiny do 42 g a s oběma těmito pruty byli zdoláni sumci nad 160 cm.

Osobně bych vyzdvihl dvě vlastnosti sumčího vláčáku – uživatelský komfort a schopnost vydržet silové zdolávání. Vynikající pověst si v tomto ohledu vydobyly pruty Sportex, a dokonce i jejich ekonomická řada Black Stream v gramáži do 60 g nabízí dostatek výkonu ke zdolávání ryb kolem hranice 150 cm. Obecně jsou pruty do 60 g někde na dolní hranici výkonu potřebného ke zvládnutí větších fousáčů, ale bylo s nimi zdoláno dost pěkných ryb, často i v obtížných podmínkách. Rozhodují pak hlavně vlastnosti konkrétního modelu (ne všechny mají potřebnou sílu) a umění rybáře. Výhodou těchto relativně lehkých prutů je již zmíněný uživatelský komfort, protože nejsou tak těžké, aby po pár hodinách házení člověku „odešla“ celá ruka. Při zdolávání většího kusu je pak důležité prutu věřit, nebát se o něj a hlídat ohyb blanku, aby nedošlo k jeho lokálnímu přetížení – například při záklonu rybáře. Ve finále je nejvíc namáhán spodní díl prutu, proto je dobré při výběru preferovat modely s tuhým a silnostěnným dolním dílem. Dvoupatkové očko, nebo dokonce dvě očka na spodním dílu jsou výhodou. Osobně bych ale raději dal přednost výkonnějším prutům s odhozovou hmotností do 80–100 g, s nimiž se lze do ryby víc „opřít“.

Při extrémním tahu ryby, kdy už se nemá co ohýbat, je možno prut mírně sklonit a přenést část zátěže na naviják. Velká část zatížení pak povede po ose: naviják, šňůra, nástraha a její háčky. Na celé této trase nesmí být výrazný slabý článek, a pokud snad, pak ať jsou to raději háčky než šňůra. Zachrání to sem tam nějakou uvázlou nástrahu a při maximálním tahu, kdy jde o všechno, je lepší, když ryba nakonec upláchne po narovnání háků, než aby jí zůstala nástraha v tlamě. Protože ale lov sumců zesílené háčky či trojháčky vyžaduje, je to další důvod, proč použít šňůru relativně silnou. Tím se dostáváme k jejímu výběru. Ačkoli rád vláčím s vlasci a na monofilech o průměru 0,30–0,40 mm se dá zdolat i hodně velký sumec, stejně bych dal při sumčí vláčce přednost pletence. Dovoluje razantněji zaseknout i na velké vzdálenosti a při odvracení ryby od vázky se nestane, že by si pletenku o několik metrů „natáhla“, což je u vlasců pravidlem.

Kromě dostatečných silových rezerv preferuji silnější šňůry i proto, že „pletenky“, zvláště ty tenké, se snadno naruší. Stačí, aby zdolávaná ryba zavadila o pár kamenů, prut se najednou narovná a je po všem. Viděl jsem to dvakrát na vlastní oči, když zdolávali sumce kamarádi, a můžu jen říct, že je to blesková záležitost. Ano, mohl bych zdolávat sumce i se šňůrou na 10–12 kg, stejně vláčecím prutem nevyvinu ani poloviční tah – ale kdo mi zajistí, že šňůra bude mít tuto nosnost po celou dobu zdolávání? Moderní šňůry s udávanou nosností 20–30 kg nejsou nijak tlusté (připravte se ovšem na to, že výrobci v obou ohledech nehorázně klamou) a dá se s nimi slušně házet i vodit nástrahy. Doporučuji si vybrat šňůru podle pocitu přímo v obchodě, a pokud se chcete spoléhat na cizí úsudek, pak si najděte zkušeného praktika.

Mně vyhovují hladké kulaté hustě splétané šňůry, které se moc nemotají a dobře kloužou očky. Celkem spokojený jsem byl s Power Pro, Stren Superbraid, Gigafish (žlutá) nebo Daiwa Tournament. Každá má trochu odlišné vlastnosti, ale to už by bylo jiné povídání.

Při navíjení pletenky na naviják je třeba ji dobře upevnit k cívce. Ideální je lehce podmotat textilní lepenkou, pevně přivázat a uzel ještě přelepit. Jaké to je, když se protáčí celý návin na cívce, to už jsem zažil a necítím potřebu si to zopakovat. Podobně důležité je navinout pletenku pod dostatečným tahem, aby se při zdolávání ryby nezařezávala do návinu. Komplikuje to odvíjení šňůry přes brzdu a není to příjemný pocit.

Pokud věřím v přítomnost velkého sumce anebo jsem na členitějším fleku, nevážu nástrahu přímo na kmenovou šňůru. Zkušenosti známých byly dostatečně inspirativní, a tak po jejich vzoru používám 70–80 cm dlouhý návazec ze silné pletenky s nosností aspoň dvakrát větší než návin na navijáku nebo návazec z Hardmona (50–60 lb). Návazec chrání pletenku před předřením o sumčí kartáče a absorbuje i spoustu kontaktů s kameny a dalšími překážkami. Podle zkušeností některých vláčkařů sice snižuje četnost záběrů (nedokážu posoudit), ale na druhou stranu skutečně výraznou měrou zvyšuje pravděpodobnost úspěšného zdolání ryby.

Z dostupných karabinek mi vyhovuje typ Berkley Crosslock bez obratlíku (na 45 kg), snad jediný typ spony, se kterou jsem ještě v životě neudělal nějakou negativní zkušenost. Pokud používám jiné typy karabin, opět sahám po nosnostech kolem 40–50 kg. Často ale vážu nástrahu přímo na návazcovou pletenku a mám po starostech. Kmenovou pletenku připojuji k návazci pomocí bezuzlové spojky a všechny uzly mám na návazci, kde nějaká dílčí ztráta nosnosti nehraje žádnou roli. Tím je odolnost sestavy maximální.

Zbývá už jen zastavit se u výměny trojháčků. Asi nejvěhlasnějším typem běžně dostupným na našem trhu jsou Ownery ze série ST-41. Jsou velice masivní a vydrží opravdu hodně. Zároveň jsou i pěkně drahé, ale vyplatí se jimi alespoň část nástrah okovat. Solidní výdrž mají i některé „mořské“ trojháčky. Některé typy nástrah mají trojháčky dostatečně robustní a výměnu v zásadě nepotřebují.

Protože je třeba myslet skutečně na každý článek řetězu, nesmíme zapomenout ani na kroužky. Momentálně věším své draze kupované Ownery do kroužků Cormoran Blacksafe a podle toho, jak ztuha to jde, si myslím, že jsem vybral dobře. Pokud nechcete strávit mládí nad zlomyslnými spirálkami ocelového drátu, pořiďte si speciální rybářské kleště se zoubkem na konci čelistí. Ten slouží právě k otvírání kroužků a ušetří vám opravdu hodně času a nervů.

Sestavu k lovu už bychom měli vytuněnou, takže se v rychlosti ještě podívejme na pár dalších drobností, které se při sumcové vláčce mohou hodit. Pokud lovíte víc než jednu rybu za vycházku anebo prostě jen máte rádi svoje prsty, užijete vylovovací rukavici. Stačí obyčejná pracovní. Na odháčkovávání sumců je peán příliš slabý, a tak doporučuji mít s sebou kleště. Ideálně jedny na odháčkování a pak kvalitní štípací kleště. Pokud náhodou budete viset na jednom trojháku společně se sumcem (vyzkoušel jsem), možná Vám budou připadat jako dar z  nebes.

V mělkých vodách, kde nástrahy hodně buší do kamenů, možná oceníte brousek nebo diamantový pilníček na broušení háčků, a pokud jste notoričtí pouštěči, tak na některých místech se bude hodit i nějaká podložka pod rybu – kus gumy, plachty či igelitu. Další užitečné drobnosti jsou baterka nebo repelent. A pokud existuje ta možnost, tak tím nejlepším a nejdůležitějším, co můžete mít s sebou u vody, je dobrý kamarád. Hotovo.

Zhruba za tu dobu, než jste dočetli až sem, se mi podařilo sumce zdolat. Krouží mi pod nohama a celý zadní trojhák nástrahy je zarytý nad  pravým koutkem široké tlamy, takže se nemusím nervovat a v klidu mohu připravit finální fázi akce. V rychlosti sáhnu do pouzdra na pruty a rozbalím gumovou podložku, pak vylovím foťák a pokusím se udělat několik snímků ještě ve vodě. Sumec je fakt nádherný, metr a půl má určitě. Vychutnávám si pohled na vlnící se tělo a vstřebávám ten úžasný pocit, že toto stvoření jsem právě zdolal. Pak odložím zrcadlovku a dotknu se široké mramorované hlavy. Pokouší se uhnout, ale nejsou už síly … Vrazím tedy do tlamy jednu ruku a pevně uchopím spodní čelist. Přesvědčím se, že rybu v pohodě udržím, pak odložím prut, přidám i druhou ruku a zaberu. Zvedám a decimetry mramorovaného sametu stoupají nad hladinu. Už mám ruce skoro u krku, ale mám pocit, že ta ryba je nějaká dlouhá a taky dost váží. Ještě že k podložce jsou to jen tři kroky. Snažím se nevléct sumčí ocas po zemi a vměstnat na směšně malý pruh gumy co největší kus ryby. Kolik vlastně má?

Důležitější jsou ale fotky. Dokud ryba leží a nehýbe se, musím nějaké udělat. Kdyby se začala házet, budu ji muset pustit. Chci ji pustit a chci ji pustit nezraněnou.

Foťák cvaká, blesk bleská, světla je málo a ruce se klepou. Ale něco tam bude. Teď honem metr, fousáč se začíná vrtět. Poprvé měřím rybu, u které musím běhat z jednoho jejího konce na druhý. Oběhnu ji dvakrát, protože nevěřím vlastním očím, ale je to tak. Sto sedmdesát centimetrů nestačí. Kolik přes? Tři? Rovnám ocasní ploutev a jsou to čtyři. A to sumík leží trochu zkroucený. Bude to ještě víc. Pokusím se rybu narovnat, ale jí se to ani trochu nelíbí a začne se bránit. Nemá to cenu. Drapnu sumčí čelist, opatrně zhoupnu mramorovaný ocas vzduchem, udělám dva kroky a zasunu ho do vody. Za ním opatrně pokládám tělo ryby. Voda má na fousáče blahodárný vliv. Okamžitě se začne kroutit, a tak mu jen odstrčím hlavu dál od břehu a rozevřu prsty. Obrovské prsní ploutve se rozepnou jako vějíře, tělo se zavlní a majestátně se propadne do hloubky. A je pryč.

Zbylo mi pár fotek, pocit, že jsem to dokázal, a ještě něco – Slider s totálně zdeformovanými trojháky a návazec z Hardmona odřený na dvou místech tak, že by to žádná běžná pletenka neustála. Pokud jde o trojháčky, tam jsem měl štěstí – předního se ryba evidentně zbavila snadno, ale zadní se zasekl všemi třemi hroty a ty se naohýbaly tak, že se tah rovnoměrně rozdělil mezi nimi. Klika jako hrom mi zachránila životní rybu. Ale příště se nemusí opakovat. Pokud jde o návazec, jsem sakra rád, že tam byl. Je to obrovský rozdíl zažívat pocit vítěze, anebo se trápit nad tím, že tam někde dole plave ryba a má bůhvíkde zaseklou moji nástrahu.

A proč jsem tento článek napsal? Nejsem žádný velký sumcař. Ale znám několik opravdu dobrých. Jsou dobří kromě jiného i proto, že skutečně jen málokdy přicházejí o zdolávané ryby. Za jejich úspěchy stojí dřina, zkušenosti, úcta k rybě, zodpovědnost, pečlivá příprava a vyhýbání se zbytečným rizikům. Osobně jsem se přesvědčil, že se to skutečně vyplatí.