Český Rybář

A tak není divu, že vznikla celá řada vláčecích nástrah určených pro lov z hladiny. Zájem o lov s nimi je i u nás stále větší, ale úspěchy bývají všelijaké a zejména začátečník se může dost nadřít, než se poprvé dočká okamžiku, kdy se před ním rozstříkne voda a jeho nástraha zmizí v hloubi zubaté nebo i neozubené rybí tlamy. Ale pokud se dočká, pak velmi pravděpodobně bude chtít zažít ten okamžik znovu.

I mě lákalo vidět rybí útoky „v přímém přenosu“, a tak jsem si už před léty pořídil první hladinovou nástrahu, jakýsi „no name“ pop, který jsem pak tahal, kde se dalo, ale za první sezonu jsem se záběru nedočkal. Později se smůla prolomila a po prvních záběrech mi začalo docházet, kde dělám chybu a co je vlastně při lovu s „hladinovkami“ důležité.

A co je tam tak důležitého? Především vědět kdy a kde chytat, aby měl člověk reálnou šanci na záběr. Jsou totiž místa, kde se útoku dravce nemusíte dočkat celé týdny, a pak jiná, kde to jde v podstatě samo, zvláště když je navštívíte ve správnou dobu.

Většina hladinových nástrah patří spíše do kategorie dráždidel – těžko si je spletete s nějakým vodním organismem. Šplouchají, cákají, zběsile kličkují a mnohdy ještě chrastí baterií kuliček uložených uvnitř tělíčka. Snad jen s výjimkou nástrahy rychle tažené v pěně pod jezem je podle mě ryba nemůže považovat za vodní organismus, který běžně loví. Zato ale skoro všechny „hladinovky“ vydávají abnormálně silné optické i akustické signály burcující rybí smysly a jitřící jejich zvědavost a agresivitu. Občas vidíte rybu, která se doslova zmítá mezi krajními polohami „zaútočit“ a „prchat“. Často to dopadne i tak, že dotyčná ryba naznačí útok nebo do nástrahy ostře „praští“ a pak skutečně prchá. V jiných případech může opakovaně útočit jako smyslů zbavená, dokud neuvízne na háčcích. Takovéto chování při lovu například na smáček, který velmi realisticky napodobuje rybí potravu, zažijete jen málokdy.

Samozřejmě se dá s řadou nástrah pracovat i decentněji, a dokonce pak můžete sáhnout i mezi klasické wobblery. Zjistíte pak, že skvělými hladinovými nástrahami jsou i Rapala Original Floating 7 a 10 cm nebo Jointed 9 cm (tyto velikosti se mi jeví jako nejlepší, ale kreativitě se meze nekladou). Aby se tyto wobblery pohybovaly na hladině, musíte je ovšem vodit naprosto jinak, než je obvyklé.

S většinou „hladinovek“ se ale nezachází zrovna decentně. Obvykle při jejich tažení voda jen stříká a to, že se na hladině něco děje, musí vědět šupinatci na metry kolem. Pokud si uvědomíte, že se pokoušíte rybám udat dráždivou nástrahu s výrazně předimenzovanou úrovní vydávaných signálů oproti libovolné živé předloze, hodně to pomůže vybrat místa a situace, kde byste mohli s lovem na hladině uspět. Budou to místa, kde ryby nejsou příliš „ochytané“, nebo taková, kde se ryby z nějakého důvodu nahromadily, neseznámily se ještě dokonale s novým stanovištěm a nevytvořily si tu vyhraněné potravní návyky (typicky některá podjezí, kam ryby v létě vytahují). Hodně dobře popy a podobné šílenosti zabírají i na aktivně lovící ryby (hejna okounů, štiky v mělčinách).

Jako všechna dráždidla trpí „hladinovky“ jedním neduhem – ryby se na ně zpočátku houfně vrhají, ale velmi rychle se naučí spojovat si rozruch na hladině s nebezpečím a pak už je dokážou zatvrzele ignorovat. Stačí pár úspěšných vycházek na nějakou menší vodu a náhle máte pocit, jako by Vám někdo donedávna úspěšnou nástrahu vyměnil nebo očaroval. Ryby ji nechtějí a velmi pravděpodobně ji ještě celé měsíce a možná i roky chtít nebudou. Velmi učenlivý je v tomto ohledu bolen, ale ani další druhy ryb nejsou hloupé. Na mnoha našich revírech už ona přirozená geneze, během níž se stane z někdejší tajné zbraně neupotřebitelný kus dřeva nebo plastu, proběhla. Dnes tam dostanete spíš jen ojedinělé záběry od menších ryb. Jinde si ještě můžete slušně zachytat, a pokud o to stojíte, měli byste si pospíšit, protože tlak vláčkařů na naše revíry je stále silnější a lidí ochotných vyzkoušet nové věci stále přibývá. Inspirují je i články, jako je tento, a nabízí se i otázka, proč takové věci psát a dávat lidem návod, jak z toho mála, co v našich vodách plave, ulovit ještě víc. Často si tuto otázku kladu, ale vidím to tak, že právě lidé, kteří si začnou uvědomovat, jak důležité je mít vodu s rybami, kvůli nimž má cenu tam chodit, budou hybnou silou změn, jimiž naše rybařina musí projít. Na souši se už dávno zjistilo, že v dobře spravovaných loveckých revírech může žít více a trofejově kvalitnější zvěře než v leckteré rezervaci. A podmínkou udržitelnosti dobře spravovaného revíru je existence platících návštěvníků. Málo navštěvované revíry s kvalitní početnou obsádkou už u nás skoro nejsou, takže zbývá cesta, kterou se pokouším jít – ukážete lidem, jak by si mohli zachytat, a zároveň k tomu jim dodáte i informaci, za jakých podmínek to bude možné.

Pokud chcete holdovat takovým radovánkám, jako je lov na hladinové nástrahy, měli byste začít uvažovat nad tím, jak to udělat, abyste měli i do budoucna co chytat. Víc tady toto téma rozvádět nebudu, protože o tom tento článek není.

Raději se podíváme, jaké nástrahy se běžně používají. V zásadě se u „hladinovek“ setkáme se třemi odlišnými způsoby majícími za cíl probudit zájem ryby. Máme tu popy – pukající nástrahy, dále nástrahy kličkující do stran (akce „walk the dog“ neboli venčení psa) a konečně šidítka vybavená vrtulí, která čeří vodu jako lodní šroub. Všechny tyto finty na ryby zabírají a u některých nástrah se i kombinují.

Úkolem popů je vydávat mlaskavé zvuky, cákat a tvořit bubliny. Docílí se toho miskovitě tvarovaným předkem. Rozměry, tvar a náklon této „misky“ určují sílu i hloubku vydávaného zvuku a také ovlivňují způsob, jakým musí být nástraha vedena, aby optimálně pracovala. Když to výrobce ošidí, máte polofunkční krám, se kterým toho moc nepochytáte anebo se s nimi hodně nadřete, protože šikovné ruce rozchodí téměř cokoli. Některé popy mají misky vybavené postranními otvory, jimiž při potažení proudí voda a zvyšuje atraktivitu nástrahy, případně stabilizuje její chod.

Většina popů má relativně těžký zadek, takže v klidové poloze stojí na hladině našikmo a při cuknutí se kromě dopředného pohybu protočí a prohlubní ve své přední části zatlačí pod hladinu vzduch, čímž vznikne ono typické puknutí. S popem se ale nutně pukat nemusí. Dá se jím jen čeřit voda, lehce rytmicky pocukávat anebo ho naopak táhnout rychlostí, při níž už jen ryje do hladiny brázdu jako rychlý člun. Každá ryba má ráda trochu jiný způsob vedení a také se nároky šupinatého publika mění ze dne na den, takže je třeba zkoušet a s nástrahou pracovat.

Pro ilustraci uvedu tři hlavní způsoby ovládání popu, ale není to žádná zákonná norma, takže se nevyplatí na tom bezmezně lpět. Přerušovaný chod s výraznými mlaskanci a poměrně dlouhými pauzami je účinný na štiky. Jejich přítomnost se často projeví víry kolem nástrahy, takže je dobré se pořádně dívat a v případě sebemenšího projevu zájmu hod opakovat a pokusit se štiku vydráždit k útoku.

Okoun miluje plynulejší tažení s neustálým pocukáváním a je schopen pop pronásledovat i pěkný kus cesty. No a konečně bolen nejvíce ocení rychlé tažení, kdy nástraha po hladině doslova letí. Pokud se přitom daří sem tam změnit rychlost nebo směr nástrahy, může to být jen ku prospěchu věci. Důležité je ale hlavně to ostré tempo.

Pro ilustraci najdete na přiložených snímcích klasický balzový Skitter Pop od Rapaly, plastový Berkley Frenzy s výrazným hlubokým zvukem a malý popík od Strike Pro s otvory po stranách „misky“. Všechny spolehlivě fungují. Zbývá snad jen dodat, že na velikosti u popů záleží, ale vůbec tu neexistuje velikostní úměra mezi velikostí nástrahy a cílové ryby. Metrová štika může „vyžadovat“ velikost 5 cm a naproti tomu existují situace, kdy okouni atakují i kousky dlouhé 9, nebo dokonce 12 cm.

Kličkující nástrahy obvykle kombinují svou divokou pohybovou akci s tím, že navíc ještě cákají nebo chrastí (někdy i oboje). Dají se vést pomaleji s pěkně dotaženým pohybem a výraznou amplitudou do stran anebo rychle, kdy za šíleného kličkování doslova ryjí brázdu na hladině, přeskakují vlny apod. Jsou dobrou alternativou k popům, které se rychle okoukají. Nechytil jsem na ně tolik ryb, ale v některých dnech dokážou velice slušně zabodovat. Jako ukázky jsou tu k vidění Rapala Skitter Walk, Owner Cultiva Zip n‘ Ziggy a SP Popper od Strike Pro.

Poslední klasickou skupinou „hladinovek“ jsou „vrtuláči“. V zadní části těla mají vrtulku, která při tažení nástrahy víří vodu a v důsledku jejího rotačního pohybu se tělíčko nástrahy naklání a kýve (u méně kvalitních nástrah i rotuje kolem osy). Asi nejznámější nástrahou tohoto typu je Skitter Prop od Rapaly a jako zajímavost jsem sem dal fotku ryze štikového monstra Salmo Turbo Jack s asymetrickou jednolistou vrtulí. Vypadá hrozně, ale štiky na něj opravdu berou. Přinejmenším občas.

S „vrtuláči“ lze pracovat jako s popy – provádět krátká ostrá potažení proložená přestávkami nebo vést nástrahu delšími tahy, řekněme kolem metru, anebo nasadit „bolenové“ tempo a hnát nástrahu po hladině, až bude voda stříkat půl metru vysoko.

Tento výčet rozhodně není úplný. Jak už jsem psal, na hladině se lze vydovádět i s některými plovoucími wobblery, vláčecími streamery a kdovíco všechno dalšího by se ještě dalo vymyslet. Za všechny originální kreace bych mohl jmenovat například „hmyzowobblery“ polského výrobce Kryštofa Stěpanova.

Pokud jde o spektrum lovených druhů, pak je třeba říct, že mezi úlovky budou při hladinových lovech na našich revírech převládat čtyři druhy – bolen, štika, okoun a tloušť. Ostatní ryby přistupují k věcem šířícím rozruch v povrchové vrstvě vody daleko rezervovaněji a asi bych se o ně nějak cíleně ani nepokoušel.

Hlavní dobou hladinových lovů je léto, kdy se ryby zdržují v mělčinách nebo povrchové vrstvě vody a vytahují do podjezí. V mělké proudící vodě s neklidnou hladinou často pokrytou bublinami se jim nástrahy špatně prohlížejí a navíc tu chybí čas na rozhodování. Snadno se tady stane i to, že na zběsile taženou bolenovou nástrahu vystartuje štika. Jednu pěknou přes 70 cm jsem kdysi při takovém divokém útoku podsekl v půli hřbetu a nestačil se divit tomu, co následovalo.

Záběr štiky se při lovu na hladinové nástrahy nedá vyloučit téměř nikdy, a proto by se až na pár výjimek měly popy používat s návazcem z lanka nebo alespoň fluorocarbonu. Ten sice negativně ovlivňuje jejich chod, ale s trochou snahy se to dá zvládnout. Doporučuji používat v rámci možností co nejmenší sponu se zakulaceným koncem a vyhnout se použití obratlíků. S nimi lanko před popem hrozně „cvičí“. Pop na vlasci bez lanka sice chodí příkladně, ale štiky ho často hltají až na žábry. Už se mi stalo, že jsme ho z jedné štiky kousek přes míru vůbec nedokázali ve dvou lidech vyndat, takže operace měla pokračování až v kuchyni. A stalo se mi i to, že jsem za prosincového svítání na přehradě dostal záběr půlmetrové štiky mezi lovícími okouny kousek od břehu. Lanko tenkrát nebylo, byl jsem přesvědčen, že tam žádná štika být nemůže. Ryba se naštěstí zasekla za kraj tlamy, ale je to jen další z mnoha důkazů toho, že přehnaný optimismus přivede člověka jen k maléru.

Poslední příhoda vyzývá k zamyšlení, kdyže má vlastně lov na hladinové nástrahy význam. Naprostá většina ryb se uloví v létě nebo časném podzimu, ale zatímco někdy koncem září začne ubývat záběrů bolenů a zejména tloušťů, štiky a okouni berou dál. Nějaké jsem pochytal i mezi zlatavými listy plujícími na hladině. U štik rapidně ubyde záběrů někdy během listopadu a v prosinci už se štičí útok dostaví jen na některých vodách a za ideálních podmínek. Okouni pak berou prakticky až do konce sezony, ale čas jejich braní bývá poměrně úzce limitován a opět dost záleží na počasí a celkové situaci.

Je čas končit. Co si přát na závěr? Snad to, aby těch záběrů, které vypadají jako by Vaše hladinová nástraha najela na minu, bylo na našich vodách k vidění co nejvíc. Jak toho docílit, to už nechám na úvaze každého zainteresovaného kolegy.