Český Rybář

Vírou v úspěch začíná každá rybářská výprava. Já chtěl tu svoji ještě povýšit o nějaké procento štěstí. Proto jí předcházel celodenní podrobný průzkum oblíbené vody. Měřil jsem hloubku a sledoval strukturu dna. Po pár hodinách už mi bylo jasné, kde je jaký strom a vázka. Vypátral jsem však jedno místo, které se od ostatních velice lišilo. Na jinak téměř stojaté vodě zde byl mírný proud a mělčiny se od břehu prudce svažovaly. Dno se skokově prohlubovalo do téměř 1,5m hloubky, ale po metru šlo opět nahoru. Ta jáma byla jako královský hrad, který má strategickou polohu pro kontrolu celého okolí.

Večer jsem vzal svoji výbavu, přítelkyni a vydal se k vodě za strýcem Tomášem, který zde už vláčel. Společně s námi ale dorazila i bouřka a prudký přívalový déšť. Díky potemnělé obloze jsem ani pořádně neviděl, kam wobbler dopadá. Večerní chytání mám zafixované jako lov na nástrahy typu jerkbait. Z toho důvodu jsem většinu času chytal na Jointed od Rapaly a Slider od Salma. A tentokrát byl 12cm Slider floating lepší volbou, protože je těžší, takže mé náhozy dopadaly přesně do vytipovaných míst.

Déšť neutuchal. Většina rybářů (včetně mé přítelkyně) se začala postupně vracet do suchých domovů. Se strýcem Tomášem jsme ale vydrželi a věřili, že příležitost zachytat si ještě není pryč. S blížící se půlnocí se naše naděje neustále zvětšovala. Bouřka se přehnala a déšť ustal kolem půl dvanácté. V ten moment voda ožila! Dravci nedočkavostí mlátili a polykali rybičky z hladiny. Bylo až zoufalé, když se zalovení ozvalo přesně tam, kam člověk v danou chvíli nenahodil!

Věřil jsem svému úsudku a házel na souřadnice, které odpovídaly místu s objevenou jámou, a zkoušel střídat různé pohyby Slideru. Prudké cukání a rychlé tahy prutem oživovaly wobbler tak, že dělal pořádný rozruch a pěkně se „vrtěl“. Více se mi však líbila druhá varianta, kdy jsem jen pomalým pohybem a jemným tahem špičky prutu do různých stran nástrahou rozřezával hladinu jen tak cik cak. Při jednom takovém tažení se wobbler na okamžik zastavil a ztěžknul. Dříve než se mi podařilo přiseknout, pocítil jsem v prutu přes pletenku obrovskou ránu. Ten úder byl tak silný, že mi téměř vyrazil prut z rukou. I když bylo oboustranné otáčení navijáku zablokované, kopanec měl takovou razanci, že se mi klička několikrát otočila do protisměru. Rychle jsem naviják přikryl rukou a pevně sevřel kličku. Zdolávání započalo.

Prvních 10 minut boje jsem byl zapřený a pomáhal si palcem brzdit tah pro mě zatím neznámého predátora. Souboj byl vyloženě silový. Síla přemáhala sílu. Neuvěřitelná energie měla jediný směr a táhla stále ode mě. Bylo štěstí, že jsem nechytal ze břehu, ale stál zabroděný na mělčině. To byla výhoda. Mohl jsem jít za rybou a navíc svým rybářským vybavením vytvářet maximální odpor přímo proti jejím výpadům. Silný a nepřetržitý tah ve mně vyvolával pochybnosti. Tento způsob boje byl pro mne neznámý. Strýc vtipkoval, že jsem snad nějakému bobrovi pročísnul kožich a ten svým tlustým ocasem zabírá jako vrtule motorového člunu.

Zhruba po 35 minutách vytrvalého tahu jsem pro sebe získal (s velkým úsilím) snad jen 3 metry šňůry. Na radost nebyl čas, neboť mi neznámé monstrum vzápětí z cívky navijáku odečetlo dvojnásobné množství pletenky s nosností 23 kg! Najednou se stalo něco, co jsem neočekával. „Podvodní motorový člun“ se zastavil. Souboj utichl, šňůra byla bez pohybu a pevně držela někde pod vodou. Opíral jsem se do prutu, jak nejvíc to šlo, ale vše bylo jakoby bez života. Do ticha noci zazněl můj dotaz: „Může bobr dostat infarkt?“ Oba jsme se zasmáli. Já ale méně a ještě s tichým povzdechem. V duchu už jsem viděl, že můj soupeř asi uvízl pod nějakým stromem (královský trest měl být vykonán – zamotat a utrhnout).

V noci se špatně odhaduje vzdálenost, kde vše skončilo. Zapřel jsem se proto ještě více do prutu. Vše bylo napnuté a já pomalu postupoval směrem k vázce. Brzy to nešlo dál. Dno se mi bortilo pod nohama a já bych co nevidět zajel pod vodu až po krk. Tak jsem ustoupil a řekl si: „Nic naplat! Třeba aspoň zachráním úspěšný wobbler.“ Následovalo několik ovinů šňůry kolem ruky a s podepřením druhé i pořádný tah. „Vázka“ na druhé straně se pohnula a pomalu se ke mně začala přibližovat. Jestli je to nějaká kláda, tak ji musím táhnout s rukama nahoru, abych znovu neuvázl. Jakmile jsem vše uvedl do pohybu, došlo i na ručkování po pletence. Stále se mi ji dařilo táhnout k sobě. Získal jsem asi dvacet metrů šňůry. Konec už byl kousek ode mne a já rozsvítil čelovku.

Uviděl jsem, že se ze dna přibližuje stín prohnutý do oblouku jako luk. Dlouhý a tmavý… „No ba,“ říkám si, „ je to kláda!“ Po chvíli sledování jsem své tvrzení opravil: „Asi nějaká roura?“ A pak přišlo překvapení! „Hrome, vždyť to má hlavu! Obrovský sumec!“ zděsil jsem se monstra, které se přede mnou vynořilo. Ihned se mi vybavila scénka z filmu Anakonda a vzápětí i obraz ze seriálu BBC o dinosaurech. V ten moment jsem ztratil veškerou schopnost uvažovat a chvíli nevěděl, co dělat. Na zádech mi visel podběrák, který by sumci přikryl maximálně hlavu. Jakýkoliv rybí výpad by pro mě znamenal velký problém. Šňůru jsem nenavíjel na naviják a nechal volně ve vodě. To je k vzteku! Bál jsem se udělat krok, aby se mi nezamotala mezi nohy. Také šňůra omotaná kolem ruky nepružila a já ji dokonce nemohl (a ani nechtěl) povolit. Tichými slovy jsem prosil sumce, ať zůstane v klidu, přitom malými krůčky couval ke břehu a současně volal do tmy směrem ke strýci: „Tome! Je to monstrum! Je to velký sumec a budu potřebovat pomoct s vylovením!“

Strýc mi okamžitě vyšel naproti. Jelikož to zde neznal, tak prvními kroky zapadl do bahna a dalšími si nabral do obou holínek (tak došlo aspoň na jeden z trestů). Navigoval jsem ho ke mně po pevné „podvodní pěšině“. Pak zkušeně obešel sumce a nastavil mu podběrák před hlavu. Věděl, proč to dělá – sumec okamžitě vyrazil kupředu, ale podběrák ho zastavil a nepustil dál. K zastavení prvního úniku to pomohlo, ale k vylovení se musela zvolit jiná cesta. Spočívala v klasickém uchopení giganta za spodní čelist. Strýcova rozvaha a mentální příprava na stisk sumcových čelistí trvaly sotva malý moment. Pak se nadechnul a lapnul ho za „papulu“. Sumec cvaknul! Sevření čelistí bylo strašidelné. Připomínalo mi mechanické drapáky stroje na demolici. Sumčí políbení ruky je mezi námi nazýváno krvavá pusinka. To proto, že přes hřbet prstů vede krvavý otisk sumčí čelisti. Žasnul jsem nad tím, že strýc Tom sice nadával, ale rukou neuhnul. Ba ani o kousek necuknul!

Společnými silami jsme dopravili sumce ke břehu, několik minut u něj stáli jako v transu a hleděli očarovaní na obrovskou rybu. Nikdo z nás by nečekal, že v těchto místech (a na vláčku) vytáhnu sumce takových rozměrů. Poté, co si strejda vychutnal cigaretku, následovalo poctivé měření. Výsledná cifra… 238 cm! Hmotností jsme se nezabývali, neboť v těchto podmínkách nebylo technicky možné sumce zvážit. Oproti jiným úlovkům velkých sumců byl tento užší, ale protáhlejší. Proto bych jeho hmotnost odhadl tak na 80 kg. Sumce jsme „zaparkovali“ do bahnité mělčiny, aby měl hlavu i tělo pod vodou.

Zavolali jsme fotografa (mého taťku), který nevěřil, že mám takový úlovek. Do poslední chvíle si myslel, že si z něj děláme srandu a že sumci dáváme metr navíc. Přítelkyně (která opět dorazila) se mi svěřila, že už po cestě se klepala představou, co to bude za „mamlasa“. A u vody se nestačila divit, že je ten sumec ještě větší, než si myslela. Podle zahlazených a hladkých prsních ploutví jsme identifikovali matku všech sumců v okolí. Taková ryba může mít za sebou i několik desítek let života a zkušeností.

Jak to se „sumicí“ dopadlo? Pro mě snad ani neexistuje jiná varianta. Úcta k soupeři a zvláště k tak nádherné rybě nám umožnila jen jedno pokračování. Pustit ji zpět do rodných vod! Pěkně jsme ji po takovém souboji rozdýchali. Paradoxně zabrala tato činnost stejný čas jako celý souboj se sumčí babičkou v kondici. Bylo krásné a naplňující vidět, jak se z ní zase stává predátor, který znovu staví fousky a pouští se plynulou jízdou zpět do hlubin.