Český Rybář

Současně však, ušák jeden, nejen bral, ale občas i trochu dával. A proto zhruba třetina z těch, o nichž hovořím, začala ještě v tom samém roce budovat vztah nový. Z tohoto pohledu tedy charakteristika roku Zajíce sedla jako p...l na hrnec.

A zatímco všichni z výše zmiňovaných známých žili pod přímým vlivem roku Zajíce, paralelně vedle něj řídilo mé kroky docela jiné zvíře. V čínském horoskopu byste ho však hledali marně. Candát, pod jehož silným vlivem jsem byl, tam skutečně není. Možná je to škoda, protože rok Candáta by rozhodně zněl dobře, co myslíte? Jakou by ale měl charakteristiku? Zkrátka, aniž bych si před sezonou cokoliv směrem k candátím špičákům plánoval, vyvláčel jsem vůbec nejvíc zubáčů ve své rybářské kariéře v jedné sezoně. Počet těch, na které jsem si sáhl, byl opravdu mimořádně vysoký, a proto platí, že na „svých“ přehradách jsem prožil výjimečný rok Candáta.

Léto: Stezka mezi pařezy

Svůj rok Candáta (s prominutím budu sobecky hovořit o „svém“, protože jedině k němu mám co říct) mohu po skončení sezony 2011 rozdělit do dvou etap. Nebo spíš na dvě období. Na léto a podzim. Obě tato období byla odlišná jako den a noc, přesto však měla něco společného. K tomu se ale dostanu až později.

Do vlivu candáta jsem vstoupil na konci července, a to náhodou, jak už to tak někdy bývá. Až do té doby jsem pásl hlavně po sumcích a po štikách, situaci v říši ostnoploutvých jsem skoro nesledoval. Ale právě zhruba v polovině letních prázdnin se to při jedné z večerních štičích vycházek změnilo. Pod kupovitou oblačností toho večera jsem štiku nevyvláčel, avšak dva boleni a tři zarputilí candáti lehce přes půl metru nabídli mému apetitu možné menu příštích vycházek. A když jsem tam hned následujícího rána přidal další dva candáty, bylo rozhodnuto. Zacílil jsem jen a pouze na ně, tuto nabídku jsem nedokázal odmítnout.

Pro začátek jsem měl usnadněnou úlohu ve šťastném objevení jejich loviště. To je totiž jeden ze dvou hlavních předpokladů ulovení jakékoliv ryby, nejen candáta. V tomto konkrétním případě se jednalo o místo, kde po dobu asi dvaceti minut ráno a patnácti minut večer candáti decimovali smíšená stáda plotic a dalších bílých ryb. Déle se tam ale nezdržovali. Jako by jim ta krátká doba stačila k uspokojení veškerých existenciálních potřeb. Být ve správnou dobu na správném místě proto bylo mimořádně důležité, ostatně jako vždy.

Rychle se však ukázalo, že k úspěchu na tomto konkrétním lovišti, kterým byla svažitá pařezovka, je zapotřebí mnohem víc než jen vědět, že zrovna tady ti rošťáci přepadají slabší pocestné. Během prvních čtyř vycházek, které znamenaly vyvláčení devíti candátů přes půl metru a několik dalších spadlých, jsem přišel na poměrně pozoruhodný fakt. Totiž že navzdory prozrazujícím kolům, která se v době jejich lovu objevovala na různých místech hladiny jako bojové zástavy královského vojska, je k ulovení candáta zapotřebí chirurgicky přesné vedení nástrahy jen a pouze jediným směrem. Mezi dvěma konkrétními pařezy na zlomové hraně lavice! Jedině tehdy umělou nástrahu candáti napadali. Skutečně. Během následujících deseti dnů jsem v této „úžině“ ulovil čtyřiadvacet candátů přes padesát centimetrů (menší jsem nepočítal), přitom ale všechny do jednoho (!), ať lovili ráno nebo večer, pouze při přesném protažení nástrahy tímto jediným místem. A to mezi těmito dvěma pařezy, vzdálenými od sebe zhruba dva a půl metru. Když jsem nástrahy vodil jinudy – mezi jinými pařezy v blízkém okolí nebo pod jiným úhlem k těmto pařezům – candáti si jich nevšímali. Vlastně to tak trochu připomínalo pohádku. Oběť, v tomto případě umělá nástraha, byla candátími loupežníky (pozn. autora: když už pracuji s pohádkovým příměrem, tak si zde dovolím použít původní označení Tomáše Rozsypala) napadena až v okamžiku, kdy vstoupila do zmíněné úžiny či pařezové soutěsky, chcete-li.

Než jsem ale přišel na tuto zázračnou stezku mezi dvěma konkrétními pařezy, hodně jsem krvácel. Tedy nikoliv fyzicky, ale finančně. Zcela střízlivě mohu říct, že každý vyvláčený candát tam byl vykoupený dvěma utrženými nástrahami, nejčastěji wobblery. Nakonec tedy platilo, že válku jsem vyhrál, ovšem za cenu velkých obětí a ztrát. Přívlač v pařezovkách už bývá taková.
Jak jsem právě naznačil, volba správné nástrahy byla po objevení candátího loviště druhým důležitým předpokladem úspěšného lovu.

Když mě do nosu cvrnkli první tři candáti a já se rozhodl k jejich cílenému lovu, napěchoval jsem svůj batoh twistery a jen jako doplněk – pro strýčka příhodu – k nim přihodil nějaká kopyta a wobblery. V duchu všeobecně známých poznatků mě na candátí piedestal měly vynést twistery. Opak byl ale pravdou. Candáti atakovali jen wobblery a větší kopyta (10 až 15 cm), a proto jsem už po čtvrté vycházce nechal twistery doma. Barva nástrah přitom nebyla až tak důležitá, stejně jako tvar wobbleru. Stačilo, aby jeho chod byl dostatečně agresivní, a už byl předurčen k úspěchu. Candáty jsem tak tahal na jedno i dvoudílné wobblery v různých barvách. Od „červené hlavy“ přes štiku, plotici až třeba po pstruha duhového. A totéž platilo i o kopytech. Čím agresivnější byla práce ocasního kopyta, tím lépe. Barvy? Tradiční. Bílá, žlutá, zelená, oranžová.

Každé úspěšné období rybolovu se však jednou rozplyne. Dříve nebo později. A stejně tomu bylo i v mém případě. Úspěšná letní část roku Candáta skončila někdy kolem 10. srpna, zhruba po dvou týdnech pěkného chytání. Candáti z uvedeného místa odtáhli neznámo kam, a i když jsem je pak samozřejmě hledal na jiných místech přehrady, všude už jsem jen nahodile paběrkoval. A proto jsem se na čas vrátil k sumcové přívlači. Rok candáta, v jehož vlivu jsem byl, se podruhé připomněl o několik týdnů později. S příchodem podzimu. A jak se později ukázalo, léto byl jen předkrm…

Podzim: Vlny a šeď

Když listí zežloutlo a voda se ochladila, změnil jsem revír. Vlastně už si nevzpomínám, proč jsem se k přesunu rozhodl, protože na původním revíru se mi dařily štiky. Ale to nakonec není vůbec důležité. V mém diáři zkrátka jedna přehrada vystřídala druhou. A hned první vycházkou na nové vodě jsem naskočil na mohutnou candátí vlnu, která se rozplynula až v samotném závěru sezony.

Ani tady však nebyly úlovky candátů zadarmo. To ani náhodou! Kromě citelného trhání nástrah jsem totiž často z různých důvodů musel začínat od píky. Znovu a znovu. Hledat místo, vhodný čas, optimální nástrahu. Také na této přehradě totiž platilo, že candáti lovili na jednom místě jen v určitou dobu zhruba dva týdny, potom vždy následovala velká změna. Buď ji způsobila proměna počasí, nebo rostoucí rybářský tlak na úspěšné místo (to víte, v Česku se hned všechno rozkecá) a s ním spojený nájezd masařů, či třeba hýbání s hladinou nádrže. V každém případě na takovém místě pak poučení candáti přestali úspěšné nástrahy v původně úspěšnou dobu brát. A to znamenalo vyvinout nové úsilí k jejich nalezení. Než jsem se ale rozhodl místo opustit, zkusil jsem tam ještě chytat v jiných časech a s jinými nástrahami. Až když tento pokus ke znovuoživení patnácti minut candátí slávy vyhořel, začal jsem pátrat po jiných perspektivních místech, rybářskou nohou pokud možno co nejméně dotčených.

V průběhu podzimu a zimy se mi taková místa podařilo najít hned několikrát. Bohužel si rybáři šmírující dalekohledy velice rychle všimli, že tam či tam tahám a pouštím ryby, a tak do dané oblasti, kde by je nikdy předtím nenapadlo chytat, přemístili svou pozornost. A často i své škrabky. Například se mi stalo…

Přijedu na místo, které jsem zhruba před dvěma týdny objevil jako úspěšné. Při prvních třech vycházkách jsem v okruhu snad tří set metrů nezakopl o rybáře. A právě tehdy jsem vyvláčel nejvíc ryb. Candáty do šedesáti centimetrů a pěkné okouny kolem čtyřiceti centimetrů. Mé opakované úspěchy ale zjevně neunikly všudypřítomným očím, a tak jsem tam při čtvrté vycházce potkal tři vláčkaře na břehu plus loď se třemi rybáři, kotvící asi jen dvacet metrů od břehu. Při páté vycházce (čtvrtý den od objevení tohoto místa!) jsem málem upadl do mdlob.

Trojice rybářů nakládala do kufru kombíku devět igelitek napěchovaných velkými okouny a candáty do padesáti centimetrů. V autě dokonce museli uspořádat místo, aby tam všechny igelitky namačkali. A protože přes průsvitné stěny igelitek bylo zřetelně vidět, že pánové narazili na okouny kolem čtyřiceti centimetrů, tedy zhruba kilové ryby, a protože jsem zaslechl, jak se radují z počtu 52 kusů, bylo zřejmé, že tato trojice odváží přes padesát kilo ryb! Tedy více než dvojnásobek povoleného denního maxima na osobu. Taky hned pořádně šlápli na plyn a rychle zmizeli za první zatáčkou, to kdybych chtěl mobilem zavolat policii nebo rybářskou stráž. Zavolal jsem, ale jestli se stráž po jejích stopách vydala, to netuším. To byl můj zřejmě nejotřesnější zážitek celé sezony. „Závodní“ počet 48 vláčkařů nebo rybičkářů, které jsem napočítal, když jsem na to samé místo přijel o týden později, byl vedle toho nezajímavý. Tehdy jsem toto místo navštívil naposled, raději jsem si znovu hledal perspektivní samotu.

Abych se však vrátil k samotnému lovu candátů. V létě i na podzim platilo jedno. Aktivita candátů byla výraznější při živé hladině. Vlny mi hrály do not. Chvílemi se dokonce zdálo, že čím větší vlny jsou, tím agresivněji candáti mé nástrahy dobírají. Na druhou stranu velké vlny vznikaly jen při silném větru, který samozřejmě ztěžoval nahazování ze břehu a plnou kontrolu vedení nástrahy (tady musím uvést, že léto i podzim jsem odchytal jen ze břehu, tedy bez lodi, která bývá na přehradách mocným spojencem).

Jako doplněk k vlnám byla dobrá zatažená obloha. Slunce candátům nevonělo, což ale není nic nového pod sluncem. Zmínil jsem to mimo jiné už před pár lety v knize Přívlač na mimopstruhových vodách. Jestliže jsem v létě pochytal dost candátů na wobblery, tak na podzim už jsem je nechával doma. Vystačil jsem si jen a pouze s kopyty nebo s gumami vzoru banjo. V první části podzimu ještě s agresivnějšími typy, později – čím víc se voda ochlazovala – s jemnějšími a klidnějšími. A ještě později, už na prahu zimy, dokonce s dipovanými. Tehdy se do srdcí candátů a okounů zapsala jemná kopyta s vůní patentky.

Úspěch rybolovu ale velmi záležel na optimální technice vedení nástrahy ve správné hloubce. V listopadu se o tom přesvědčil například můj bratr. Za candáty se mnou vyjel celkem pětkrát. Věděl, jak se mi daří, a z mého vyprávění získal možná i pocit, že jejich ulovení musí být snadné, zvlášť když jsem už prošlapal trnitou cestu a objevil správné místo i čas. A tak se těšil, že také on bude mít brzy fotku s candátem.

Na stejném místě pak používal stejné gumy na stejných hlavičkách, ale přestože jde o velmi zkušeného vláčkaře, během těchto pěti vycházek neměl s candátem byť jen jediný kontakt. Trefil sice nějakou štičku nebo okouna, candáta však žádného. Naproti tomu já jich vytáhl osm a další tři se mi z háčku cestou ke břehu vyklepali. V součtu mu tedy ani patnáct hodin vláčky nestačilo k chycení aspoň jediného kusu. Evidentně tedy dělal něco jinak než já. Co? Odpověď je prostá. Nástrahu vodil způsobem, který candátům nevyhovoval. Tento příklad nezmiňuji proto, abych ho nějakým způsobem dehonestoval, ale proto, abych na konkrétním modelu vyzdvihl důležitost správného vedení nástrahy. Jemných a optimálně vysokých přískoků mezi pařezy. Jenom stejně velká a stejně barevná guma na stejně těžké jigové hlavičce prostě nestačily.

No, v únoru začíná rok Draka. Podle čínského horoskopu se v něm dříve nemožné může stát realitou. Hodně lidí také zajímá, že ti, kteří jsou zvyklí jen brát, ale neumějí dávat, se před ním musejí mít na pozoru. Odvážným a riskujícím však prý bude přát. Naproti tomu mě teď zajímá, jaký bude z pohledu rybáře. Až budu za dvanáct měsíců rok Draka hodnotit, jaké rovnítko k němu asi přiřadím?