Český Rybář

I když je v posledních letech počasí dosti nevyzpytatelné, s určitostí mohu říct, že září, říjen a listopad jsou pro lov dravých ryb ty nejlepší měsíce.

Jak už bylo mnohokrát řečeno, vývoj jde nezadržitelně dopředu i v rybářském sportu, a pozadu nezůstávají ani výrobci umělých nástrah pro přívlač. Rybářské speciálky jsou plné atraktivních, více či méně osvědčených nástrah. Není se tedy čemu divit, že dravci (zvláště na hustě prochytávaných vodách) už mají některé nástrahy slušně přečtené a přinutit je k záběru není tak jednoduché, jako když se s nimi setkali poprvé.

Vzpomínám si, že jeden podzim mi neuvěřitelně dobře fungovala nástraha a já na ni lovil v podstatě pořád. Chytal jsem štiky i candáty, ale jen do chvíle, kdy ji okoukali kolegové rybáři a začali na ni rovněž chytat. A byli úspěšní! Jenže... všeho do času. Postupně o ni ryby přestaly jevit zájem a mohu potvrdit, že na revíru se v průběhu následujících tří sezon na kdysi populární nástrahu nevytáhla mírová štika. Po této době ale najednou začala znovu fungovat a ryby na ni reagovaly stejně dobře jako předtím. Nemyslím, že se jednalo o výměnu generace ryb - spíše o normální proces, při kterém si ryby postupně zapamatují nejčastěji používané nástrahy, dávají si na ně pozor a reagují na nové, neokoukané. Taková trofejní štika má asi slušný seznam toho, před čím se má mít na pozoru.

Další vzpomínka patří období, kdy se u nás na řekách a rybnících začínaly masivně používat smačky. Na okouny to byla doslova smrticí nástraha. Za jedno odpoledne nebyl problém nachytat na tuto silikonovou atrapu plůdku 50-60 okounů, a to i v chladném prosinci. Nástraha fungovala neskutečně po 2 roky a... pak začala její efektivita klesat. Nejdřív jsem si myslel, že tento stav zapříčinila zredukovaná populace okounů v daném úseku, protože ne každý, kdo lovil okouny, je také pouštěl. Nedávno jsem se ale přesvědčil, že to s okouny není tak zlé. Opět postačilo vyměnit nástrahu, a to buď zkusit něco nového, nebo se vrátit ke starším, dlouho nepoužívaným nástrahám (u mně mikrotwistery nebo banja). Stačilo se poohlédnout, na co chytají úspěšní rybáři v okolí.

O tom, že si ryby dokážou „zrádnou“ nástrahu zapamatovat a příště se jí s určitostí vyhnou, mne stále přesvědčují i pstruzi duhoví. Nejlépe je to patrné na soukromých revírech, kde hned po nasazení čelí pstruzi velkému rybářskému tlaku a není problém uměle odchované a nezkušené ryby ulovit, protože atakují téměř vše, co se ve vodě pohne, padne na hladinu nebo jen propadá vodním sloupcem.

O měsíc později je však všechno jinak. Ryby, které přežijí, se adaptují na nové prostředí a začnou odolávat rybářskému tlaku i určitým nástrahám. V tomto období zcela ignorují předtím tak úspěšné rotačky nebo wobblery, a pokud chceme něco ulovit, nezbývá nám, než pstruha něčím překvapit. Nejlépe samozřejmě nějakou neokoukanou nástrahou a změnou jejího vedení. Pstruzi už ignorují agresivně vedené nástrahy a spíše zaberou na ty jemně, přirozeně tažené.

I letos se v naší organizaci před začátkem sezony vysadili duháci a čekal se obvyklý velký tlak. S kamarádem jsme objevili jednu hlubší táhlou jámu, kde se zdržovalo větší množství ryb, a v průběhu hodiny jsme jich každý ulovil asi 20 a následně jsme je vypustili níže po proudu, aby se rozptýlily po celém toku. Bylo skoro jedno, na co jsme chytali, ale nejúspěšnější byly rotačky a wobblery.

Po obědě jsem se na stejném místě zastavil znovu. Do té doby tudy prošel nespočet rybářů, ale přes polarizační brýle jsem u dna stále viděl dostatek ryb. Ty ale byly naprosto apatické k jakékoli agresivněji vedené nástraze. Zkusil jsem tedy naprostou novinku, malého hnědého gumového chrousta, kterého jsem nechal pomalu splavávat při dně. Pstruzi se po chvíli přestali bát a spolehlivě brali, dokonce s nebývalou agresivitou. Za týden už si ale nevšímali ani této nástrahy – prostě prošli další školou!

Je svým způsobem dobré, že žádný rybář neví dopředu, co bude na ryby fungovat. Musíme tak mít v krabičce více druhů nástrah, které postupně testujeme. Někdy mohou spolehlivě fungovat starší druhy rotaček, plandavek či twisterů, jindy uspějeme s nejnovějšími napodobeninami červů, larev, pulců nebo ráčků. V každém případě je dobré experimentovat a sledovat kolegy u vody. Když se jim daří, proč bychom nevyzkoušeli stejnou nástrahu, když ne, nasadíme něco jiného.

Při lovu štik se mi mnohokrát stalo, že nejúspěšnější jsem byl s klasickou starou plandavkou, kterou ostatní už roky podceňují. Je to i o psychice a důvěře. Když vidím v kufříku starou otlučenou rezavou plandavku a vedle úplně nový wobbler, který vypadá jako skutečná živá rybka, automaticky sáhnu po wobbleru a ani si neuvědomím, že právě ta stará plandavka může být pro ryby mnohem atraktivnější. Možná právě na tomto místě už dravci viděli stovky nových krásných wobblerů a naprosto je ignorují. Ne vždy musí být nová úžasná nástraha tou nejúspěšnější.

Znám několik rybářů, kteří si své staré nástrahy chrání jako oko v hlavě, a to ne proto, že se třeba už nevyrábí, ale prostě jim věří a často jsou s nimi úspěšnější než kolegové s nejnovějšími a nejdražšími nepodobeninami.

Neberte to jako dogma – může to být i naopak! Vždyť právě proto se stále vymýšlejí nové a nové nástrahy nebo inovují ty staré. Asi nejvíce je to patrné při ultralehké přívlači, kde se výrobci pracující s gumou a silikonem doslova předhánějí, kdo vytvoří dokonalejší imitaci červa, rybky, hmyzu nebo dalších mně neznámých tvorů.

Výroba jde stále mílovými kroky dopředu, ale... nezapomínejme ani na staré, léty prověřené nástrahy, se kterými žali úspěchy už naši otcové a dědové. Mnoho z nich už se zkopírovat nedá a... mohou překvapit!