Český Rybář

Například s takovou marmyškou se dá chytat prakticky kdykoli, pouze s tím omezením, že tato technika lovu je považována za přívlač a v souvislosti s tím je třeba respektovat rybářský řád. Pro mě je ale marmyška zimní záležitostí. Proč v létě a na podzim koupat ve vodě drobné kovové slzy, když na „pořádné“ nástrahy, jako jsou třpytky, wobblery a gumy, zabírají podstatně větší ryby? A tak časem, kdy se má skromná zásoba marmyšek dostává do akce, je až samotný závěr sezony a oním místem jsou odlehlé přehlížené tůně na malých tocích, stará ramena a jiná zákoutí daleko od civilizace. Protože v tuto dobu už světu vládne vlhko, chlad a nevlídné počasí, dá se výraz „daleko od civilizace“ chápat i jako „kilometr za vsí“. Tou dobou už tu většinou nepotkám ani živáčka a mám celou řeku sám pro sebe. Zatím…

Kdysi jsem až do konce roku pronásledoval štiky, ale dnes, kdy na většině oblíbených míst narazím jen na pár popíchaných „kudel“, jsem přesedlal na jemnou hru s pruhovanými loupežníky. Těch sice také ubylo, ale stále ještě vím o lokalitách, kde si můžu vychutnat hluboké všeobjímající ticho, ponořit se do závojů mlhy, zahledět se do průzračných temných hlubin a s napětím pocukávat droboučkou nástrahou spuštěnou tam, kam už moje oči nedohlédnou. Je fakt, že kdyby šlo jen o toto, bylo by takových míst relativně hodně, ale jen na některých se při této činnosti poměrně záhy dočkám toho, kvůli čemu jsem přišel - jemného klepnutí, signalizujícího záběr barevné pruhované ryby. A samozřejmě by nemělo zůstat u záběru jediného. Celkový počet ulovených ryb je mi sice lhostejný, protože nezávodím a poslední dobou ztrácím potřebu sobě i jiným něco dokazovat, ale přece jen jsem rád, když ryby ve vodě jsou a daří se mi je i chytat. Jinak je to ale hlavně záležitost, v níž se snoubí neopakovatelná atmosféra, napětí z lovu a radost z chytání na jemné náčiní.

Vždycky mě bavilo hledat zimující ryby. Pravdou ale je, že jsem to dlouhé roky neuměl. Časem jsem zjistil, které části řeky jsou přes zimu naprosto prázdné, kde se ryby vyskytují rozptýleně a kde se naopak shlukují. Popisovat tyto věci do detailů je složité a zbytečné. Navíc do hry vstupuje celá řada faktorů a situace se rok od roku mění. Proto je lepší trávit čas u vody a zjišťovat si potřebné informace sám.

Pokud jde o okouny, ti jsou v posledních letech oblíbeným cílem predátorů a také je pěkně prohání stále se rozrůstající komunita vyznavačů UL přívlače. Ne každý vláčkař okouny na řece pouští, zdaleka ne každý umí s rybou šetrně zacházet a navíc díky systematickému ochytávání jsou ryby nedůvěřivější a opatrnější. Doby, kdy jsem lovil okouny u nás na řece ještě poslední den v roce na sedmicentimetrové twistery, ty se už asi jen tak nevrátí. Hádám, že ryb je dnes oproti oněm „zlatým časům“ tak čtvrtina a jsou daleko opatrnější. Rozdíl vidím, když náhodou navštívím lokality, kam vláčkaři nechodí. Tam ryby stále ještě startují, sotva něco spadne do vody. Ale kolik takových míst ještě dneska zbývá…

Vraťme se tedy do dnešní reality, kdy je ryb relativně málo a jsou prostě opatrnější. Když se k tomu přidá i chladné počasí, není už tak snadné dostat větší počet záběrů. S marmyškou ale dokážete zlákat k záběru i pruhatce, kteří už ochutnali nejednu umělou nástrahu, a to i ve vodě, která je studená, až pálí prsty. Její použití má jen jednu nevýhodu – je pomalá. Rozhodně s ní neprochytáte takovou plochu jako s rotačkou. Dokonce ani takovou jako s gumami, a proto, pokud je to možné, dávám nástrahám z měkčených plastů přednost, dokud na ně ryby berou. Přijde ale čas, kdy už to není žádná sláva, a pak dojde na „marmelády“, jak jim říká jeden kamarád. Drobnými cukavými pohyby blýskající se kapky kovu je možné zlákat k záběru i ryby, které by se za většinou vláčecích nástrah už ani neotočily. Musíte je ovšem napřed najít.

Je pozoruhodné, že v některých úsecích řeky zůstávají okouni víceméně rozptýleni, a tam je lepší pokoušet se až do konce sezony o úspěch s klasickými gumami. Jinde se ježatci stáhnou na střed koryta a tam na ně s marmyškou často nedohodíme, takže platí stejná rada jako v předchozím případě. Jsou ale místa, kde se okouni před zimou namačkají na malém prostoru doslova po desítkách. Pokud je takovým místem nějaká hlubší jáma nebo úplav kousek od břehu, je to ta pravá marmyšková parketa. Ještě jednodušší je pak situace na malých tocích s šířkou pár metrů, kde je daleko snadnější ryby lokalizovat a prochytat můžeme bez potíží celou šíři koryta. Tam lze marmyšku spouštět pod podemleté břehy, do mezer mezi větvemi padlých stromů, obchytávat potopené keře a běžně tu s ní pracujete přímo pod špičkou prutu. Proto mám raději pruty delší, které dostanete nad vodu bez toho, abyste se rybám příliš ukazovali. Běžně používám délku 250–290 cm, ale dovedl bych si představit i použití například lehkého feederového prutu s délkou 330 cm. Někteří kamarádi naopak preferují kratší pruty, s nimiž se nástraha citlivěji ovládá. Pokud jste nuceni marmyšku odhazovat do větší vzdálenosti a nepracujete s ní přímo pod špičkou prutu, může to být lepší volba.

Lov na marmyšku je jiný než ostatní formy přívlače, a to je jeden z důvodů, proč si ho musím každoročně alespoň vyzkoušet, nejlépe několikrát. Nejde ani tak o její nepatrnou hmotnost, ale už sama práce s nástrahou je tu celkově jiná a k jejímu správnému oživení je zapotřebí úplně jiná frekvence pohybů prutu. Základem pohybu marmyšky je jakési mihotavé chvění a poskakování, což vyžaduje s prutem spíš potřásat. Je třeba si to vyzkoušet na mělčině, protože každý model se pohybuje malinko jinak. Je ideální, když se ho poté, co jste si ho náležitě „osahali“, snažíte vodit tím způsobem, který se Vám zdál nejzajímavější. Například ploché marmyšky mohou působit atraktivním dojmem už ve fázi propadání ke dnu, kdy mají tendenci jezdit do stran, a bylo by škoda toho nevyužít. S delšími modely se spíš poskakuje a některé maličké těžší slzy vyžadují skutečně rychlé chvění. Kdyby přitom někdo neinformovaný sledoval špičku prutu, mohl by dojít k závěru, že tomu rybařícímu chlápkovi musí být ukrutná kosa…

Pro vedení marmyšky má velký význam výběr prutu. Potřebujete relativně tuhý blank, který se nebude svévolně vlnit při pohybech majících oživit nástrahu, a zároveň jemnou citlivou špici. Ta by měla dovolit bezproblémové odhazování marmyšek, přenášet na ni pohyb zápěstí a zpětně zprostředkovávat informace o jejich chodu, protože záběr ryby často nemusíte v ruce ani cítit. Příliš jemné špičky s dlouhou akcí nejsou vhodné, protože s nástrahou spíš houpou, místo aby jí udílely ony typické krátké drbance, při nichž se marmyška klepe na místě nebo poskakuje v rozsahu několika málo centimetrů. Ideální jsou pro tento účel jemné vláčecí pruty s chvějivou špicí a některé pickery. U těch vyzkoušejte všechny špičky v nabídce a vyberte tu, s níž se nástrahy nejlépe ovládají. V mém případě je to ta nejtvrdší.

Marmyška je ve své podstatě základem komplikovanějšího celku, který vznikne přidáním něčeho na háček zatavený v kovovém tělíčku. Může to být přirozená nástraha, nebo naopak něco nepoživatelného – peří, srst, kousky gumy, molitanu a jiného plastu. U věších marmyšek lze napíchout na háček i různé mikrotwistery, nejmenší velikosti smáčků a podobně. Velice oblíbené jsou umělé patentky od firmy Berkley. Jako vláčkař dávám přednost takovýmto řešením před přirozenou nástrahou. Vyžaduje to více práce ze strany rybáře a na ulovení ryby má větší podíl jeho umění. Mě to takhle baví.

V případě použití přirozených nástrah (typicky hnojáček nebo bílý červ) jsou ryby daleko ochotnější nástrahu dobírat, odpustí rybáři i velmi mizerné vedení a okruh ulovených ryb se rozšiřuje o větší počet zástupců méně dravých druhů. Chytám tak, když se mi opravdu nedaří nebo při průzkumu neznámých úseků, když si chci udělat přehled o jejich obsádce. Povlávající hnojáček je navíc poměrně atraktivní pro mladší ročníky štik, kterým se snažím vyhýbat. Zubaté od 30 do 50 cm dokáže blýskající objekt s povlávajícím páchnoucím „ocáskem“ celkem přesvědčivě zaujmout, a i když je většina ryb seknutých na kraji tlamy, nestojím příliš o zdlouhavé souboje, u nichž je hlavní rybářovou emocí naděje v to, že „to ta potvora neukousne“. A o úkusy nestojím už vůbec. Po nahrazení hnojáčka velikostně menším umělým atraktorem počet záběrů od okounů klesne jen nepatrně (i když se pak musím víc snažit), ale rozhodně mám méně záběrů od zubaté omladiny. Jestli za to může celkově menší velikost nástrahy, jiný pohyb nebo absence pachové stopy, to nevím.

Čím chladnější je voda, tím jemnější musí být pohyb marmyšky. V samém závěru roku už často pouštím marmyšku až na dno, pohybuji s ní v jeho blízkosti a každou chvíli ji nechávám pár sekund poležet. Záběr může klidně přijít i v době, kdy nástraha leží zcela bez pohybu. V případě nastražení nějakého jedlého sousta na háček je to možná i nejčastější okamžik záběru. Jedním z důvodů je i to, že prokřehlí okouni mají nezřídka potíže nástrahu v pohybu trefit. Mockrát jsem pozoroval snahu pruhovaného ježatce nasát pohybující se sousto a viděl jsem, kolik útoků směřovalo do prázdna. Naopak jsou dny, kdy se rybám daří atakovat i velmi pohyblivé nástrahy třeba až v polovině sloupce. Za takových podmínek není marmyška nutností a nachytáte s většinou adekvátních nástrah. Pokud zjistím, že jsou ryby v danou chvíli mimořádně aktivní, obvykle se snažím zvětšit nástrahu a ulovit něco zajímavějšího. Naopak za téměř „mrtvých“ dnů mě těší, že dokážu s marmyškami lovit i tam, kde ryby na většinu nástrah nereagují, přestože vím, že tu jsou. Baví mě neustále zkoušet různé formy práce s nástrahou a reagovat na každý získaný poznatek. V tom vidím hlavní kouzlo tohoto lovu, který je navzdory zpravidla nevelkým rozměrům lovených ryb velmi intenzivní a náročný na koncentraci.

Asi bych měl uvést i pár slov o výběru marmyšek. Používám poměrně malé velikosti a snažím se vybudovat si sestavu, kde bude několik plochých, několik protáhlých a několik kompaktních modelů v několika barvách a velikostech. Několikrát několik je v konečném výsledku asi třicet kusů, které doplňuji v závislosti na tom, jak je stačím trhat. Preferuji čisté kovové povrchy v barvě stříbrné, zlaté a měděné. Občas lovím i s černými vzory. U větších plochých modelů jsou vítané červené doplňky. Protože v případě malých marmyšek většinou nastražuji na háček červenou umělou patentku, je i tady o přítomnost dráždivé červené barvy postaráno. Každý typ marmyšek má nějaké výhody – ty větší dál dohodím a líp se s nimi chytá na hlubší vodě, menší se zase mohou prosadit při jemném braní. Celkový tvar kovového tělíčka má vliv na chod nástrahy a občas zaznamenám i rozdíly při použití různých barevných odstínů. Pravidla příliš nehledám, na to těch vycházek v závěru roku beztak absolvuji příliš málo. Většinou prostě vyzkouším pár modelů a chytám na to, co funguje. Často je to hned první nasazený vzor.

Aby se daly marmyšky snadno odhazovat a vodit, musí být navlečeny na tenkém vlasci. Používám průměry 0,10–0,12 mm (dle údaje výrobců – v reálu je to často o nějakou tu setinu víc). Kamarád používá i „osmičku“. Je pravda, že se s ní lépe vodí nástrahy, ale hůře se zdolávají větší ryby a u okounů hrozí, že je neodtáhnete dost rychle z blízkosti potopených větví. S vlascem 0,12 mm v kombinaci s pickerem Byron Brown, který na marmyškové hrátky používám, není problém zdolat i nějakou tu náhodně zabravší štiku nebo velkého tlouště, a pokud je to nutné, můžete se do ryby docela opřít.

Uvažoval jsem nad tím, zda článek nevylepšit nějakou historkou od vody, ale zas tak velké okouny na řece nechytám, počtem chycených ryb se chlubit nechci a ani mi o něj nejde. Občasné souboje s nějakou tou štikou jsou všechny ve stejném duchu – vodíte rybu, doufáte, že je seklá za krajíček, a pokud tomu tak je, po pár napínavých minutách triumfujete.

Co ale stojí za zmínku, to je atmosféra těchto posledních lovů před koncem roku. Procházení liduprázdnou krajinou, první sněhový poprašek, naděje, která Vás popohání od jednoho místa k druhému, pohrávání si s nástrahou a čekání na vysvobozující klepnutí i pohled na naježeného okouna stoupajícího k hladině. Pak další a další kroky zežloutlou suchou trávou, prodírání se bezlistými větvemi vrb a olší k tůním a zátočinám, k nimž člověk upírá tu svou neutuchající naději. A nakonec šero, které milosrdně ukončí rybářovu pouť, tak jako nedostatek stránek v kalendáři zakrátko uzavře celou rybářskou sezonu.

Doufám, že se Vám právě končící sezona vydařila, a přeju hodně úspěchů v té příští.