Český Rybář

Seděl jsem na přední sedačce, měl jsem perfektní výhled a polarizační brýle Polaroid mi postupně odhalovaly dění pod hladinou. Viděl jsem stíny velkých ryb čekajících u dna na kořist. Většina rychle zmizela v oblaku zvířeného kalu, ale jeden ze stínů zůstával na místě, takže jsem zkusil umístit wobbler do prostoru před něj. Chytil jsem spoustu menších štik a právě při zdolávání jedné z nich jsem zahlédl siluetu ryby větší než všechny ostatní. S třesoucími se prsty jsem vyháčkoval malou štiku a rychle poslal nástrahu zpět do vody právě v okamžiku, kdy se má loďka náhle pohnula. Nevšiml jsem si totiž, že něco pozřelo mou živou nástrahu, a tento „živý motor“ otočil loď  a k mému nezměrnému zoufalství ji táhl opačným směrem, než byl onen tajemný velký stín. Marně jsem se snažil vyháknout menší rybu, jejíž hmotnost jsem odhadl na 4 kg (což sice není špatné, ale...), abych se mohl vrátit k velkému obrysu mizejícímu v dáli. Po chvíli se mi to skutečně podařilo a rychle jsem pádloval zpět na místo, kde jsem zahlédl obří stín a ... ryba tam stále ještě byla! Použil jsem, co bylo nejblíže po ruce, totiž lehce nakousanou nástražní rybku a poslal jsem ji rovnou před tlamu obludy. Napětím jsem ani nedýchal (to samé musela dělat i nebohá nástražní rybka), ale velká štika stála naprosto nehybně a nástrahy si ani nevšimla. To jsem opravdu nepředpokládal a mé zklamání se vyšplhalo do závratných výšin. Celá akce skončila v okamžiku, kdy větřík dotlačil loď příliš blízko k monstru číhajícímu pod hladinou, a to zmizelo v hlubinách zanechávajíc za sebou ohromný oblak zvířeného kalu.

John a Michael měli v té době už oba ulovenou štiku přes 10 kg hmotnosti. Volali na mě, abych k nim připlul a pokochal se pohledem na krásné dravce, ale v mé mysli se usídlil obraz obřího stínu mizejícího v hlubinách. Se svíravým pocitem v žaludku jsem stále sledoval zvířené bahno na dně a vyhlížel obludu – bohužel už zbytečně...

V malé červené chatce na břehu zátoky jsme si dali svačinu, diskutovali o ranních zážitcích a já závistivě pokukoval po krásných rybách a fotografiích mých přátel. Během hodinky jsem byl zpět na vodě.

Návrat obřího stínu

Slunce svítilo z oblohy bez mráčku, což byla alespoň slabá útěcha, a malá zátoka vypadala nádherně. Jediným problémem bylo, že se nenápadně zvedal vítr, takže nebylo možné driftovat stejně pomalu jako zrána. Chvíli jsem držel loďku na místě za pomoci miniaturní kotvy, prohazoval okolí a pak jsem se pohnul k dalšímu místu. Za méně než hodinu jsem ulovil čtyři pěkné štiky mezi 4,5 až 8 kg a měl jsem dalších 5 až 6 záběrů. Používal jsem malý plovoucí wobbler od Rapaly v zelenožlutém provedení. Byl to poslední den rybářského výletu a já už se těšil na konec.

Poté, co jsem pustil 8kg štiku, začal jsem se pomalu přesouvat na novou pozici, ale než jsem stačil uchopit prut, zahlédl jsem poblíž lodi siluetu velké ryby. Pomalu a opatrně jsem se posouval k prutu, abych štiku nevyplašil. Samozřejmě jsem nemohl tušit, jestli je to ta samá ryba, kterou jsem viděl ráno, ale příliš jsem se o to nestaral – toto bylo skutečné monstrum, určitě větší štika, než kterou jsem měl kdy na prutu! Její hmotnost jsem odhadoval (alespoň jsem v to doufal) tak na 15 kg.

Opatrně jsem nahodil wobbler před rybu, pak ještě několikrát, ale stín se ani nepohnul. Prožíval jsem jakési „déjà vu“ ranního zážitku, ale tato ryba zůstávala (prozatím) na místě v blízkosti lodi, i když mě větřík posunoval trochu stranou. Když jsem vyměnil nástrahu za zlatý wobbler Rattling Rapala, mohl jsem ve vodě rozeznat už jen slabý obrys. S touto nástrahou jsem měl dobré zkušenosti, protože při správném vedení malými poskoky často vydráždila netečnou rybu k záběru. Štika vypadala, jako by se lehce vznášela v mírném půlkruhu kolem lodi, ale přitom se stále vzdalovala – nakonec jsem v dálce zahlédl oblak zvířeného kalu a usoudil jsem, že hra skončila. Nebyla to pravda!

Dravec ohromnou rychlostí zaútočil na wobbler a pustil se směrem k lodi, takže jsem ze začátku vůbec necítil záběr. Když se ale dostal k boku, otočil se a stálou rychlostí zamířil zpět na volnou vodu. Zmohl jsem se pouze na slabý zásek a nebyl jsem daleko od infarktu, když si to štika namířila přímo ke dnu do vodního rostlinstva. Velmi jemně jsem zkoušel zvyšovat tah, ale ryba se ani nepohnula – naopak, já jsem s lodí doslova ručkoval k ní. To se mi nikdy předtím nestalo! Trvalo celou věčnost, než jsem se propracoval blíž k rybě. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nějak urputně bojovala – to vůbec ne. Stála v klidu v oblaku zvířeného bahna, čekala, co bude, a já v duchu uvažoval, že použití velkého kaprového podběráku by mohlo mít v mělké vodě fatální následky. Musel jsem to ale zkusit a doufat, že se ve zkalené vodě trefím a nezamotám do síťky podběráku háčky wobbleru. Když jsem si myslel, že je ryba celá v podběráku, začal jsem pomalu zvedat a … pak přišel šok. Na okraji podběráku jsem měl pouze hlavu dravce - a ta byla obrovská! Znovu jsem popustil podběrák ke dnu a nakloněn nad vodou jsem s jednou rukou pod hladinou zkoušel natlačit predátora do sítě. Vím, že to bylo „buď a nebo“, ale v tu chvíli jsem nic lepšího nevymyslel.

Obr je zdolán!

Pak přišla chvíle, kdy už jsem nepochyboval, že ryba je v podběráku celá. Pomalu jsem zvedal a najednou jsem myslel, že síťka uvízla za něco na dně nebo za loď. Ne - byla to čistá váha té obludy! Nakonec jsem jednou rukou držel síťku a druhou kormidloval loď, dokud jsem nedorazil k mostu. Tam jsem asi půl hodiny seděl a zíral na obra v síti, než dorazili Michael a John. Netušil jsem, kolik štika váží, ale tím, že má víc než 15 kg, jsem si byl jist. Když John poprvé uviděl mou rybku, doslova mu spadla čelist. Zatímco Michael připravoval váhu, John pobíhal kolem v kruzích, chvílemi mi blahopřál a chvílemi mě nabádal, abych byl v klidu. Nakonec jsme zavěsili síť s rybou na váhu a ručička kolísala mezi 21,2–21,8 kg! Zvolil jsem 21,2 – i tak jsem byl maximálně spokojen.

Ještě zbývá dodat, že jsme rychle pořídili několik snímků a pustili štiku zpět. Tiše jsme pozorovali, jak pomalu a majestátně odplouvá v záři zlatých slunečních paprsků osvětlujících naši malou zátoku. A o tom přece rybaření je, že?!