Český Rybář

Cesta

Po několika dnech intenzivního domlouvání podrobností (jak už to tak s Italy bývá) jsme se nakonec dohodli na přesném termínu a naší jedinou starostí tedy bylo doplnit náš přívlačový „arzenál“ tak, aby nás během „exotické“ výpravy za pstruhy nic nepřekvapilo.

Z Prahy jsme vyrazili 7. května brzy ráno. Vzdálenost Praha – Ponte Nossa je přibližně 930 km, ale cesta po civilizovaných dálnicích Německa, Rakouska a Itálie je velmi příjemná. Proto jsme si mohli dovolit delší občerstvovací zastávku ve starobylém městečku Sirmione u krásného italského jezera Lago di Garda. Do Ponte Nossa jsme dorazili pozdě odpoledne, ale  protože nás naši kamarádi očekávali až další den brzy ráno, měli jsme dostatek času nasávat tu pravou italskou atmosféru. Já u láhve lahodného Pinot Grigio, moje přítelkyně v obchodě se zmrzlinou. Pestrý den pak zakončila znamenitá lombardská večeře o pěti chodech.

Povolenky

V domluvenou hodinu, tedy v 6:30 ráno, jsme se konečně mohli přivítat s našimi italskými kolegy – Umbertem (designérem přívlačových nástrah), Gianbattistou (mistrem světa v přívlači) a jejich přáteli. Zde ale nastal drobný problém – povolenky. Ty se prodávají na každé poště, která však otvírá až v 8:00. Toto byl první, ale zároveň poslední zádrhel v italské organizaci výpravy.

Cena čtvrtletní povolenky je pouhých 16 eur s možností rybolovu v celé Lombardii – od alpských pstruhových potoků po sumcový Pád. V 8:00 jsme měli povolenky v ruce a konečně vyrazili k vodě.

Revír

Řeka Serio pramení v Alpách a díky vápencovému podloží má nádherně čirou, blankytnou vodu, která je domovem pstruhů obecných i mramorovaných (Salmo marmoratus) a v dolním úseku i krásných lipanů. Zvláštností tohoto revíru je, že se sem ryby uměle vůbec nevysazují. Veškerá rybí osádka pochází z přirozeného výtěru. Tento stav se udržuje díky striktnímu dodržování pravidel rybolovu. Pro celý úsek platí přísný režim „NO KILL“ (každá ulovená ryba se okamžitě vrací zpět do vody) a především povinnost používat jednoháčky bez protihrotu. Neexistuje, aby někdo tato pravidla porušoval. Ačkoli se jedná o státní revír, kontrola rybářů probíhá neustále a postihy jsou velmi přísné. Možná by nebylo od věci, kdybychom podobný model  zavedli i na našich svazových vodách.

Podmínky

Již od rána nám počasí opravdu „přálo“. Bylo asi 28 °C a sníh na vrcholcích Alp rychle tál, což neustále zvyšovalo hladinu řeky Serio, která je velikostí srovnatelná s naší Sázavou (ovšem s dravostí horské bystřiny). Rychlé pasáže se střídají s tůněmi, ve kterých je často hloubka až 6 metrů. I při mírném zákalu bylo v těchto tůních vidět až na dno. Co se týče velikosti ryb, pstruzi zde mají v průměru 30–40 cm, ale na kamenitém vápencovém dně jsme viděli i kusy, které měly minimálně 60–70 cm! Krásné na pohled, ale velmi obtížné na chytání.

Výbava

Kvůli vysokému stavu a obtížnosti této vody jsem si se svou UL přívlačovou výbavou  připadal jak se vzduchovkou při lovu divočáků. Naštěstí jsem měl s sebou ještě rezervní prut do 25 g, což je  spodní hranice výbavy, která se zde běžně používá. Italští kolegové používají většinou stavěné, poměrně tuhé pruty, které bychom u nás využili spíše při štikové přívlači. Vzhledem k velikostem pstruhů v tomto revíru je to ale celkem pochopitelné. Zajímavé je, že téměř všichni používají velmi poddajné pletenky o průměru 0,10 až 0,12 mm. Sám jsem se ale přesvědčil, že v této velmi proudné vodě nemělo používání pletené šňůry žádný negativní vliv na množství záběrů.

Nástrahy

Nejčastější nástrahou, která se zde pro přívlač používá, je Luciapuma (čti lučiapuma). Je to jakýsi italský kříženec wobbleru, plandavky a pilkeru. Jak jsme se dozvěděli od našich hostitelů, tato nástraha je v  Itálii velmi populární, protože se vyrábí v mnoha variantách pro sladkovodní i mořskou přívlač. Musím říci, že na první pohled Luciapuma (vyrobená z nerezu) příliš důvěryhodně nevypadá. Trochu nás sice zaujaly natištěné vzory - jak jednobarevné, tak i holografické, ale já osobně zastávám názor, že design nástrahy je důležitý spíše pro rybáře než pro ryby. Moje přesvědčení poněkud nahlodal Umberto, který mi začal ukazovat, že chod Luciapumy se dá libovolně měnit pouhým přihnutím bočních „ploutví“. Když nám pak Gianbattista předvedl, jak se tato nástraha ve vodě dráždivě pohybuje a jaké vytváří odlesky, rozhodli jsme se, že tu věcičku přece jen vyzkoušíme.

Po krátké „obchodní“ poradě jsme tedy měli v našich krabičkách několik exemplářů a začali jsme konečně chytat. Luciapuma se dá používat jako běžný wobbler, ale díky možnosti „tuningu“ a použitému materiálu se s ní dá třeba i jiggovat. Stačí ji nechat propadávat sloupcem a poté  jen špičkou prutu zvedat. Tento pohyb imituje poraněnou rybku, která se snaží dostat ode dna, a v blankytné vodě jsem dokonce viděl, jak nástrahu atakuje pstruh již při propadu.

Výsledky

Ačkoli jsme na tak náročné vodě byli poprvé, naše výsledky nebyly tak špatné. Podařilo se nám chytit několik „potočáků“, ovšem žádný nepřesáhl zdejší průměrnou délku 40 cm. Jediná opravdu pěkná ryba (pstruh mramorovaný cca 50 cm) mi spadla po několika vteřinách zdolávání. Bojovnost zdejších ryb je prostě úžasná. I „malé“ exempláře pstruhů kolem 30 cm mají mimořádnou sílu a jsou to opravdu důstojní soupeři.

Naši italští kolegové dosáhli výrazně lepších výsledků. Gianbattista chytil několik „potočáků“ mezi 40 a 50 cm a jeho marmoratus dokonce atakoval hranici 60 cm.  Umberto měl pak na prutu „potočáka“, kterého jsme odhadli minimálně na 65–70 cm, ale ten se po sérii divokých výskoků a otoček vrátil zpět do hluboké tůně. Chytání s jednoháčkem bez protihrotu prostě dává rybě větší šanci, ale tak by to asi mělo být.

Akční den jsme zakončili společným posezením u večeře a já už se těšil, jak vyzkouším nové znalosti na našich vodách.

Zkušenosti

Následující víkend jsem se vydal na Kocábu, malý pstruhový potok nedaleko Prahy. Kdysi to bývala celkem slušně zarybněná voda, kde jsem jako dítě chytil svého prvního pstruha, ale dnes je tam „potočáků“ poskrovnu. Chtěl jsem vědět, zda bude italský „zázrak“ fungovat i tam, kde díky tlaku místních chatařů populace pstruhů skomírá. Vyzbrojen lehkým prutem s vlascem 0,12 mm, na který jsem navázal Luciapumu s holografickým potiskem střevle (těch tu kdysi bývaly tisíce), jsem začal prochytávat oblíbené tůňky. A, světe, div se, ono to fungovalo i tady. Velikost ryb byla sice výrazně nižší než v Itálii (největší pstruh měl cca 25 cm), ale já se přesvědčil, že jsem si z Itálie přivezl něco nového, co opravdu funguje.

Další pokus jsem absolvoval na soukromém pstruhovém revíru Bohdaneč, kde jsem si rovněž  zachytal velmi dobře. Tam jsem měl totiž i dostatek času vyhrát si s „laděním“ nástrahy tak, aby chodila přesně podle mých představ. Došlo mi, že variant nastavení chodu nástrahy je nepočítaně a já si tedy pro každou vodu i rybu najdu časem to správné. Po zahájení přívlačové sezony jsem vyrazil s lodí na Slapy a zkoušel, jak se bude italská nástraha chovat na hlubokém „stojáku“. Osvědčila se mi ten den při vertikální přívlači, kdy jsem ji spouštěl do hloubky 6–8 metrů. Díky lákavému pohybu a velmi intenzivním odleskům, které pod vodou vytváří, se mi podařilo přelstít několik okounů a především prvního letošního candáta. 

Na důkladné zhodnocení úspěšnosti nástrahy je dle mého názoru ještě příliš brzy, protože sezona dravců teprve začíná. Věřím ale, že  kombinace odlesků a zvláštního pohybu bude i nadále dravce provokovat k útoku. A já jsem moc rád, že se mi podařilo přenést svoji zahraniční zkušenost do našich podmínek a úspěšně si vyzkoušet novou nástrahu na místech, kde jsem před mnoha lety s rybařením začínal.