Český Rybář

Když k tomu přidáme pohled dvou poutníků hledajících místní pstruhy a nádheru Kiwi ostrovů, dostaneme se až k pomyslné hranici mezi koncem světa na straně jedné a opravdovým rájem na té druhé. Přidejte se k Peterovi Christensenovi a Mikkelu Poppelhøjovi na tříměsíčním výletu do země zaslíbené muškaření.

Osudné léto

Několik let jsem disciplinovaně šel vyšlapanou společenskou cestičkou, mnohdy dokonce s nadšením. Dva poslední roky jsem navštěvoval univerzitu, abych dokončil bakalářské studium, které bylo přerušováno jen mými občasnými útěky s muškařským prutem. Žil jsem v perfektním pronajatém bytě, měl jsem krásnou přítelkyni a byl jsem dokonale připraven vést úctyhodný spořádaný život. Avšak … v průběhu přednášek na univerzitě i při sladkém líbání doma na pohovce má mysl stále utíkala ke vzdáleným horizontům, na kterých se objevovaly zurčící čisté říčky protékající hustými lesy a pětilibroví potočáci náruživě se krmící larvami chrostíků.

V průběhu roku 2008 se ale můj život dramaticky změnil. Ty bláznivé myšlenky v mé hlavě porazily zdravý rozum, a aniž bych si přesně uvědomoval, co dělám, objednal jsem si rybářské zájezdy do Grónska, na Kamčatku a na Island, to vše v průběhu dvou měsíců. Mezi těmito výlety jsem si našel dva dny čas, který jsem měl strávit se svou přítelkyní, ale nakonec jsem v jejich průběhu vázal mušky na další výpravu.

Tento letní úlet mého chorého rybářského mozku mne přivedl téměř ke krachu. Když jsem se po intenzivním rybaření vrátil domů, našel jsem svůj byt prodaný, auto bylo ukradené, účet těžce v debetu a má přítelkyně … tak ta už nadále nebyla má. Má životní situace se nebezpečně přiblížila životu onoho chrostíka – byl jsem postaven před volbu, zdali mám tragicky utonout v záludných proudech života, nebo se vylíhnout, opustit hlavní tok a přetransformovat se do finálního stádia, které by se dalo nazvat: muškařský desperát. Vybral jsem si vylíhnutí a z muškaření se stalo poslání.

Život je jak country písnička

Ti, kdož nejsou zasvěceni do tajů našeho krásného sportu, mohou mít na mou přeměnu rozdílný názor a považovat ji za totální propad na dno. Naštěstí se můj bankovní poradce nade mnou slitoval a poskytl mi dost velkou půjčku na to, abych si zakoupil letenku na Nový Zéland, nejlepší místo pro můj útěk a zkoušku mých nových křídel.

Přesně o měsíc později jsem už nahazoval a předkládal lákavá sousta sbírajícím potočákům na malé říčce Makuri, nalézající se v jižní části Severního ostrova Nového Zélandu. Pstruzi sbírali kukly chrostíků v povrchové blance pod hladinou. Říčka byla tak čistá, že to vypadalo, jako by v ní teklo něco řidšího než voda. Pstruzi proplouvali kolem jako mraky na obloze, na jejich ploutvích, třepotajících se jako lístky ve větru, byla přes průzračný závoj hladiny vidět každá tečka. S výhledem na tři další měsíce rybaření jsem byl šťastný jako dítě na začátku letních prázdnin. Třetímu driftu mé suché mušky nemohli pstruzi odolat. Při zdolávání mého prvního „Kiwi“ se drama, které jsem prožil po návratu domů pomalu rozplynulo v oblaku milosrdného zapomnění. Život je mnohdy jak country písnička, bohužel ne na dlouho...

Prokletí Murchisonu

Po měsíci našeho výletu jsme dorazili do Murchisonu, malého městečka v srdci velké země pstruhů. Lehce jsme zapáchali a byli jsme hladoví a žízniví po třech týdnech slézání více či méně přístupných přítoků řeky Mokihinui. Zajímali nás pouze dvě věci – pivo a steak v místní umaštěné hospodě zvané Konírna.

Řeka Mokihinui neměla nic, co bych nazval velkolepým. V tůních na jejích přítocích se vždy zdržovala hrstka velkých potočáků, kteří vcelku pravidelně reagovali na předkládané suché mušky. Z této jednotvárnosti nás vytrhlo pouze několik sporadických nepříjemností. Pro příklad – jeden večer na mne při koupeli v řece vystartoval ohromný úhoř. V novozélandských řekách se neprohánějí jen překrásní pstruzi, ale i slizké, nenasytné a ohromné úhoří obludy. Ty se většinou schovávají pod břehy a do poslední chvíle vyčkávají na svou šanci k útoku. Další „nehoda“ se přihodila, když mému rybářskému druhovi Mikkelovi došla jeho oblíbená značka cigaret, čímž se jeho mysl propadla do stavu těžkého dilema, ve kterém musel volit mezi svými dvěma nejmilejšími činnostmi – kouřením a rybařením. Vypustíme-li ale tyto drobnosti a týden soustavného deště, byla naše rybářská dovolená naprosto dokonalá.

A bylo to právě v Murchisonu, kde se náš výlet začal obracet špatným směrem. Začalo to vypadat, jako by nás zlým kouzlem zaklel nějaký čaroděj, a věřte mi, že v Konírně bylo podezřelých kandidátů víc než dost. Jednoznačně vedl jakýsi starší muž s 60cm vousem a zvláštním oblekem, který dle našeho názoru vyzařoval jakousi zlou auru. Ostatně, podezřele vypadalo celé místo se zvláštními postavami sedícími kolem  stolů v podivných oblecích a s nepřístupnými výrazy. Připadalo nám to jako scéna z mysteriózního seriálu Twin Peaks. V mých znavených očích vše vypadalo krajně podezřele a já se svěřil se svými obavami Mikkelovi. Připadalo mu to samozřejmě velice zábavné, ale ve světle následujících událostí mu úsměv ze rtu postupně zmizel. I Vy, drazí čtenáři, můžete shledat mé myšlenky na černou magii a zlé čáry místních mágů pošetilými a usoudit, že se jedná jen o výplod choré muškařovy mysli. Avšak zodpovězte mi následující. Proč jsme od příjezdu na toto místo neustále rozmotávali uzly na našich návazcích? Proč se pstruzi dávali na zběsilý úprk i ve chvílích, kdy jsme je tajně pozorovali zpoza stromu? Proč byla cesta od řeky zpět k autu dvakrát delší než od auta k řece? V těchto a podobných věcech, které se stávají každému z nás, musejí figurovat nějaké zlé síly nebo prostě mají nějaký nadpřirozený původ. Nás pronásledovaly na každém kroku, přičemž jsme nemohli pohlédnout do tváří svých nepřátel. Tohle zjištění natrvalo změnilo náš sportovní prožitek. Incidenty, které bychom dříve přičetli naší neschopnosti nebo prostě nedostatku štěstí, se nám najednou jevily temné a mysteriózní. Přistihovali jsme se, že se mezi skalami a letitými stromy stále častěji ohlížíme přes rameno, abychom zahlédli alespoň stín tajemného původce všech našich potíží. Po určitém čase se z podobných paranoidních představ stane jakýsi zvyk. A přitom na kluzkém říčním dnu, inteligentních bystrých rybách a naštvané přítelkyni není naprosto nic nevysvětlitelného.

V Konírně se ale zlý kouzelník přetransformoval do krásné mladé dívky, která vstoupila bosá, oblečená do černých přiléhavých šatů do lokálu. Pro mé znavené oči byla jako sklenice chladné vody pro žíznivého. Její úžasné oči těkaly po hospodě a na několik dlouhých sekund se setkaly s mými. Po týdnech strávených v divočině bez dámské společnosti mi přišlo krátké zaflirtování s krásnou čarodějkou naprosto normální, ale její společník byl jiného názoru. Strhla se vřava, starý vousatý kouzelník na mě namířil svůj dlouhý pařát, křičel nesrozumitelná slova, hlas mu přeskakoval do fistule, a dokonce si to namířil ke mně s vycházkovou holí výhružně zvednutou. Bleskově jsme dopili pivo, pohodili na stůl 100 novozélandských dolarů a v panice opustili podnik pronásledováni nenávistným mručením.

Otočka k lepšímu

Dnes jsem přesvědčen, že nepochopitelná slova onoho staříka nebyla ničím menším než krutou kletbou. Před návštěvou Murchisonu byl svět růžový a vše bylo podle našich představ, po ní bylo náhle všechno špatně. Po kvapném odjezdu nás drsně pokutoval policista za překročení rychlostního limitu o 37 %. Naše omluvy vůbec nezabíraly - pak nevěřte historkám o magii a černokněžnících! Ten samý den přestala pracovat má VISA karta – po měsíci došly veškeré finance na mém účtu. Nadále jsme mohli využívat pouze Mikkelovu MasterCard a byli jsme vděčni, že vydržela. A ještě další věc – opět ten samý den jsem zlomil můj pětkový prut Loop AEG. Svolával jsem hromy blesky na hlavy všech místních čarodějnic! Nedávno jsme si užívali na říčkách plných pstruhů a teď jsme projížděli pouze kolem nehezkých stok, zatímco na hlavy nám padal hustý déšť. V Murchisonu na nás prostě padlo něco, co udělalo z našich vysněných prázdnin cestu do pekel.

Když jsme se ale rozhodli prozkoumat malou chatu ležící u řeky Thomas na západním pobřeží, vše se pomalu začalo vylepšovat. Tento vychvalovaný tok se vlévá do řeky Haast nad mostem, asi 15 km proti proudu. Vzhledem k tomu, že podél řeky Haast nejsou cesty, museli jsme zvolit drsný výstup k místu určení. Zdržela nás dvě najednou propíchlá kola u našeho spolehlivého Mitsubishi V6 (ani nás to už nepřekvapilo), takže jsme museli vyhledat pomoc v malé autodílně v Haastu. Mechanik okomentoval náš záměr dostat se k řece Thomas slovy: „Hoši, Vy jste šílenci,“ což podpořil výrazným kroucením hlavou.

Vězni v buši    

Jedno z nejúžasnějších slov v místním turistickém byznysu je buš, a Novozélanďané ho používají téměř neustále bez ohledu na to, jedná-li se o džungli, poušť nebo les, a na turisty působí tento název pozitivně. Má asociace spočívala v představě mírně zvlněné krajiny s občasným porostem křovin. Můj názor se ale radikálně změnil, když jsme vstoupili do buše na severním břehu Haastu. Postup skrze obrovské kapradiny, popadané stromy, mechem obalené kmeny a houževnaté liány i větve rozdírající Vaše nohy, ruce a oblečení byl zoufale pomalý. Navíc se na nás valil prudký déšť, který po chvíli z našeho oblečení a batohů vytvořil neúnosnou zátěž. Strávili jsme neuvěřitelných 9 hodin hledáním ústí řeky Thomas, s vyhlídkou na dalších 5 km srastiplné cesty k vytoužené chatě.  Padala tma, padal déšť, a když jsem ztratil na kluzkém povrchu kontrolu nad svým tělem, padal jsem i já. Nemohl jsem se koncentrovat více na snahu zamezit neustálým pádům, ale nepomáhalo to. Nohy vždycky vypověděly službu a na kluzkém povrchu mě nechaly chvíli viset ve vzduchu, abych se pak se vším všudy zabořil do mazlavého bahna. Mnohokrát jsem nedobrovolně políbil zem a tyhle polibky se vinou vzrůstající váhy mého batohu stále prodlužovaly. I po tom všem musím složit poklonu mé expřítelkyni – líbá rozhodně lépe než novozélandská buš.

Po noci strávené v promoklé buši jsme pokračovali v cestě na chatu a na nohou nás udržovaly jen dobroty, které Mikkel stále tahal z kapes jeho broďáků. Za neustálého hřmění jsme chvátali do chaty, jak jen to bylo možné, a spoléhali na to, že tam konečně nalezneme ochranu před kletbou. Mikkel dokonce obrátil pěst k nebi a i přes mé varování hrozil za neustálého hulákání neviditelnému nepříteli. Sotva však jeho rouhačská slova splynula ze rtů, zaúčinkovala kletba znovu a ostrá větev probodla  Mikkelovu pravou ruku.

Pak se ale před námi konečně objevila chata. Rozdělali jsme oheň v krbu, ohřáli pořádnou porci chilli fazolí a upadli na postele, aniž bychom si prohlédli řeku venku.

Pstruzi z konce světa

Ráno jsme se vzbudili a s překvapením mžourali do slunečních paprsků prodírajících se nesměle oknem. Okolí chaty vypadalo v ranním světle magicky, ale den začínal rozhodně vlídněji než ty předtím. Na břehu jsme si vypili šálek ranní kávy pod přísným dohledem dvou papoušků kea. Řeka Thomas vypadala úchvatně – zřetelně jsme viděli malé oblázky v třímetrové hloubce a pomalý proud se vinul malebným údolím, které přímo žadonilo o prozkoumání. Všude byly křížem krážem poházeny kmeny stromů, jako by tady ještě před chvílí hráli mikádo nějací místní obři. Snad se nad námi mocný čaroděj ustrne a zruší svou kletbu alespoň na několik málo chvil, abychom si užili tu krásu kolem. Jako kameraman výpravy jsem musel zachránit Mikkela před fiaskem s fotoaparátem. Není příliš dobrý fotograf, ale jeho umění s muškařským prutem vše vynahrazuje a je v něm lepší než já. Proto asi také ulovil největšího pstruha výpravy, a abych byl spravedlivý, musím použít množné číslo a přiznat, že ne jen jednoho, ale hned tři! Nechci čtenáře unavovat výčtem Mikkelových soubojů se čtyřkilovými pstružími krasavci. Nejednou jsem byl zasažen třesavkou a úzkostí, když jsem sledoval jeho souboje s těmito giganty. Ale to ráno na řece Thomas se štěstí usmálo i na mě. Má pirátská pouť vrcholila, když jsme zahlédli ohromného pstruha dychtivě sbírajícího mouchy na hladině řeky. To nebyl přízrak – byl to opravdový obr, který mi připadal jako z jiného světa.

Chrostíci se zvedali z chladné vodní hladiny a snažili se uniknout lovívícím pstruhům, což vypadalo, jako by se z útrob země zvedalo ohromné množství barevného prachu. O kousek dál plula po hladině má muška na čtrnáctce háčku a směřovala přímo k nic netušící oběti. Bez nejmenších rozpaků obr zamířil k té neposedné mouše, pohltil ji a o setinu sekundy později zažil první šok po mém záseku. Můj strach přerostl téměř v paniku, když jsem si uvědomil, že zdolání tohoto muškařského grálu teď závisí jen na mně. V čelistech obludy vypadala má muška opravdu nicotně. Každou sekundu souboje jsem prožíval emocionální smršť. Proč jsem se roky učil muškařit, podstoupil prokletí zlým čarodějem, nachodil spousty kilometrů a padal v buši, když nakonec nezdolám tuto rybu snů? Nakonec se ale pstruh položil na bok, pár posledních palců a … nad soutěskou se stonásobnou ozvěnou rozezněly naše výkřiky radosti! Konečně jednou v průběhu mého rybářského života nade mnou držel ochrannou ruku i dobrý kouzelník.

Jedna věc je jistá – Nový Zéland pro mě otevřel zcela nový svět, svět kouzel a snů, snů o pstruzích vyplouvajících z tajemných hlubin, kdykoliv po nich Vaše mysl zatouží.

Více informací o možnostech rybolovu na NZ naleznete na: www.getawaytours.eu