Český Rybář

KAMČATKA – hledání řeky snů

/ Cestování / Text: Peter Christensen / Foto: autor / Překlad: Ivan Finta

Když vzpomínám na střední školu, kde se čas tak neuvěřitelně vlekl, často jsem trávil celé dny sněním o hledání království pstruhů. Každý týden mne napadl další smělý plán, jak a kde ukojit svou touhu po vzdálených řekách a divokých pstruzích, ale stále více jsem narážel na snahu zmařit mé plány těmi hroznými učiteli. Avšak jednoho osudového dne v posledním roce mého studia jsem kdesi uviděl onen poloostrov vybíhající z hloubi sibiřských hvozdů na severovýchodním cípu Ruska, který se jmenoval Kamčatka...

Nejprve mi jméno poloostrova – Kamčatka – znělo naprosto neodolatelně. Ten název mě uvrhl do pavučin fantazie. A když jsem místo objevil na mapě, mé okouzlení ještě mnohonásobně narostlo, s ohledem na jeho odlehlost – to byl poslední nedotčený kousek světa. Jako prasečí ocásek vyrůstala Kamčatka z kontinentu a formovala se do liduprázdné země na konci světa, kde banalita a nuda střední školy prostě nemohly existovat. Náhle jsem věděl, že tam musím jet, a zcela bezohledně jsem přesvědčil mého nejlepšího přítele Rasmuse, aby se ke mně připojil při hledání monster z kamčatských řek.

Poklady Kamčatky

Hlavní atrakcí Kamčatky je pro muškaře nepochybně populace neuvěřitelně silných, divokých pstruhů duhových, jejichž ulovení na mušku je obrovskou výzvou. Speciálně některé řeky na severovýchodním pobřeží Kamčatky mohou nabídnout to nejúžasnější rybaření na světě. Nejatraktivnější byl ale pro mne fakt, že se jedná o adaptované divoké ryby, které mi připadaly téměř prehistorické.

A tak jsem jednoho letního odpoledne stál na vysokém břehu řeky Ozernaja a fascinovaně hleděl do jejích křišťálově čistých vod. Snažil jsem se zahlédnout nějakou rybu a spatřil jsem hned tři 50cm duháky, pronásledující mou umně vyvázanou napodobeninu myši, kterou jsem před chvílí poprvé nahodil. U dna se ale nacházely ryby podstatně větší, připomínající stín kočky za temné bouřlivé noci. Zdejší duháci jsou přírodní, velmi agresivní a opravdu draví, takže Vám často po perfektní ukázce těchto vlastností zbydou jen oči pro pláč. Jednou jsem byl při lovu u břehů dalšího kamčatského klenotu (řeka Dvě jurty) svědkem nádherné ukázky divokosti zdejších pstruhů. Za ohybem řeky se vynořil další rybář, plující na lodi pomalu po proudu těsně kolem mne. Náhle z vody vystřelil duhák a třikrát za sebou zaútočil na neživou myš, aby byl po třetím pokusu konečně zaseknut. Rybář se ale neradoval dlouho – jeden neuvěřitelně prudký výpad a byl zase pryč i s domnělou kořistí. Že by ukázka práva silnějšího?

Duháci ale nejsou jedinou atrakcí na Kamčatce. Populace lososů patří k jedněm z nejsilnějších ve světě – vždyť v kamčatských řekách se tře asi 1/3 veškerých pacifických lososů. Zejména lov lososů kisuč (silver salmon) je velmi populární. Za nejlepší období je považován hlavní tah, probíhající od poloviny srpna do začátku září. Spolu s duháky si tak užijete vynikajícího akčního balíčku!

Lososi nezajímají jen rybáře, ale i jednu z nejsilnějších populací medvědů grizzly. Na rozdíl od některých míst na Aljašce, kde jsou medvědi zvyklí na přítomnost lidí, jsou místní chlupáči velice plaší a obezřetní. Nebezpečná setkání s medvědy jsou opravdu vzácná a nás toto minimální riziko nemohlo odradit.

Pro mne ale bylo velkým lákadlem i něco méně hmatatelného než samotné ryby. Kamčatka je podle mého názoru jednou z posledních bašt původních říčních systémů. Některé z nich jsou tak vzdálené a nedostupné, že jsou chráněny před vlivy 21. století, v němž žijeme. Všechny ryby se rozmnožují přirozeně v divočině a žijí zde bez toho, že by přišly do kontaktu s háčkem. Mnohé z nich obývají ekosystémy, ve kterých se ještě nedostaly do kontaktu s člověkem. Cestičky podél říčních břehů byly během tisíciletí prošlapány medvědy a losy, a ne turisty za poslední sezonu. Rybaření na takových místech je asi, bohužel, privilegiem naší generace a možná budeme poslední, kdo si ho v této podobě užije.

Srdečné pozdravy z Ruska

Byl horký červnový den roku 2005, když jsme s Rasmusem po devítihodinovém vnitrostátním letu z Moskvy konečně přistáli na Kamčatce. Během roku po skončení studií jsme nastřádali dostatečnou finanční hotovost, abychom zaplatili letenky a tři místní průvodce, se kterými jsme se dohodli, že nás vezmou k řece Dvě jurty na koních. Bylo nám 19 let, poprvé jsme se ocitli na divokém necivilizovaném místě a vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. V našich naivních představách jsme si nechtěli připustit, že zvolená řeka je dostupná prakticky jen za pomoci vrtulníku (nalézá se stovky mil v bezútěšné divočině), a domnívali jsme se, že všechny řeky Kamčatky jsou tu proto, aby splnily naše sny o divočině.

Naši průvodci se rekrutovali z řad místních domorodců, obývajících centrální Kamčatku, jejichž obživou byl lov medvědů v místních nehostinných horách. Jejich cestovní výstroj tvořily sovětské pušky z roku 1950, nože, které by jim mohl Rambo závidět, a na sobě měli zřejmě podomácku ušité teplákové soupravy Adidas. V Rasmusovi (který je často označován jako profesionální cynik) byla tentokrát malá dušička a já jsem ho musel stále přesvědčovat o úžasných vyhlídkách výpravy, která byla zjevně výplodem mého chorého mozku. Ještě dnes slyším jeho komentáře o cestě, jejíž úspěch závisí na sedlech z březového dřeva, které jsou spojeny podomácku kovanými hřeby, jejichž třmeny kdosi vyrobil z rohů jakési sněžné ovce. Ačkoli jsem měl pochopit, že výprava nám přerůstá přes hlavu, záchvat mladické nerozvážnosti mi bránil vidět naše perspektivy při hledání řeky snů v reálných barvách – prostě jsme zvolili způsob dopravy, který už měl svá nejlepší léta za sebou.

Po dvou týdnech trmácení na hřbetě vyčerpané herky, bez naděje, že bych snad někdy vbrzku uzřel břehy vysněné řeky, jsem tupě hleděl na gigantickou, jako káva zbarvenou řeku a nemohl jsem nevzpomenout na Rasmusovu neradostnou prognózu budoucnosti. Řeka před námi byla asi 50 m široká vodní dálnice, a abychom nalezli náš noční tábor, museli jsme ji na hřbetě koně přebrodit. Na ochranu před medvědy jsme s sebou měli tři lajky, ruské plemeno psa, které v sobě má (podobně jako huski) stopy vlčích genů. Ti bez nejmenších rozpaků skočili do skučící vody, aby je proud vyplivl na druhé straně asi 200 m pod námi. Dloubl jsem koně do slabin, abych ho přiměl k pohybu vpřed. Vzápětí jsem zjistil, že silný proud popadl mého chlupatého společníka a nesl ho za psi. Když mi voda zalila kyčle, přemýšlel jsem, zdali to má "veslice" ustojí.

Nakonec jsme šťastně přistáli na druhém břehu a Rasmus nás brzy následoval. Oba jsme cítili, že tohle byla poslední kapka, a rozhodli jsme, že se vzdáme snu o řece plné ryb a otočíme zpět k civilizaci. Nebylo to tak jednoduché, takže jsme nakonec strávili 2 měsíce zkoumáním Kamčatky více méně nadarmo. Zažívali jsme jednu tragikomickou situaci za druhou, abychom se nakonec ujistili, že Kamčatka své poklady ukrývá opravdu dokonale.

Strašná odplata

I když jsme ono léto 2005 museli označit za neúspěšné, je pravdou, že v našich dušičkách uvízlo nemálo úžasných vzpomínek. Už navždy budu vzpomínat na časná rána na konci léta, kdy se celé údolí zalilo zvláštním, jantarovým jasem, na mladé medvědy, kteří nás zvědavě pozorovali ze vzdálenosti nějakých 20 m, nebo na úžasné orly kamčatské – největší na světě - plachtící nad našimi hlavami, zatímco jsme se posunovali tundrou. Pravda, cíle našeho snažení, totiž ulovení obřího duháka na mušku v panenské řece (ta vidina se mi už léta vrací), jsme nakonec nedosáhli. Ale já po něm stále toužil, jako odsouzenec po posledním přání.

Veden touto neuhasitelnou touhou po pomstě jsem jednoho dne vstoupil k Willu Blairovi, americkému dobrodruhovi provozujícímu agenturu The Best of Kamchatka, specializující se na muškaření na Kamčatce. A po rozhovoru s ním jsem si byl jist, že jsem tu správnou cestu k pomstě za odepření všech kamčarských pokladů opravdu našel. Doslova z něj čišela láska k tomuto poloostrovu a má původní vidina nabývala, při jeho vyprávění o rybaření na řekách Ozernaja a Dvě jurty, stále viditelnějších obrysů. Žádní další koně, neprostupná divočina nebo rozvodněné řeky, pouze dobře zaběhlý kemp s vrtulníkem sice v pustině, ale zato poblíž možná nejlepší řeky pro lov duháků na světě.

O několik měsíců později jsem konečně poprvé vstoupil na břeh řeky Ozernaja. Protékala hned vedle kempu a vypadalo to, jako by se pohodlně uvelebila uprostřed rozkvetlých luk. Na břehu byla umístěna lavička z březového dřeva, která přímo vyzývala k příjemné konverzaci. Usedli jsme na ni s Willem a dali se do řeči, abychom se lépe poznali. Bylo patrné, že tento kemp je bezesporu jedním z nejodlehlejších na světě. Na řece (ani na dalších v blízkém okolí) neprovozovaly rybolov žádné další cestovní agentury. Nevzpomínám si přesně, čeho se náš rozhovor týkal, ale pamatuji si, že během úvodních zdvořilostních frází proplulo kolem sedm nádherných pstruhů duhových a další tři stáli ve vodě vpravo od nás – dva z nich měli určitě přes 50 cm. Řeka měla v tomto místě rovné štěrkové dno a asi 60 cm vody. Občas se v proudu objevil velký losos keta, čímž porušil plynulost řady těchto ryb táhnoucích ke tření proti proudu. Ačkoliv jsem navštívil vyhlášené světové revíry, nikde jsem nebyl svědkem takového bohatství – řeka byla napěchována rybami přesně tak, jak jsem vídával v mých snech na střední škole. Když slunce zapadalo za okolní hory, připili jsme si vodkou na úspěšný lov a já jsem v hloubi duše věděl, že má pomsta bude konečně naplněna.

Apokalypsa

Ráno mne s lehkým bolehlavem probudil zvuk kvílející trubky. Že by tak místní rybářský patron předznamenával pstruží apokalypsu? Toto překonávalo i ty nejfantastičtější Rasmusovy vize. Vypotácel jsem se z dřevěné chatky a spatřil jednoho z členů naší skupiny, Dana, jak hraje na trubku na břehu řeky. Doprovázel ho jeho věrný pes Chuk a tóny se líně povalovaly nad hladinou spolu s ranní mlhou.

Plný důvěry jsem popadl svůj prut Loop a namířil si to směrem k lodi, kde už čekal můj průvodce Sergej. Vypluli jsme po proudu pod blankytně modrou oblohou, po obou stranách řeky jsem mohl pozorovat svěží zelené kopce a vzrostlé březové háje. Dva medvědi byli blížící se lodí donuceni přerušit ranní lov a v panice zmizeli v lese. Popsat několik prvních hodin rybaření není jednoduché. Jak poznamenal Rasmus: „To je daleko za hranicemi mé představivosti.“ Nicméně – přísahám na Isaacův proutěný košík, že do oběda jsem ulovil více než 15 duháků, jaké jsem ještě nikdy neměl na prutu. Ne všichni byli vysnění obři, ale většina měřila přes 50 cm, několik se dostalo i přes 60 cm. Mezitím několik sivenů (dolly warden) okolo 3 kg a vrcholem byl úlovek lipana přes 45 cm, který regulérně zaútočil na mou uměle vyvázanou myš. Věřte, nevěřte – rybařina pokračovala ve stejném duchu až do konce týdne. Vím, že rybáři jsou staří chvastouni a že to zní jako příběh kapitána Achaba o bájné bílé velrybě, ale je to čirá pravda.

Možná to doloží i fakt, že 8 rybářů chytajících na řece Ozernaja zlomilo při soubojích s divokými rybami 5 prutů! Největší duhák měřil 70 cm a těch přes 60 cm bylo nepočítaně. Zdolán byl i nespočet lipanů přes 50 cm a siveni mezi 3–5 kg nebyli výjimkou. Osobně jsem ulovil i 100 ryb za den!

Kouzlo řeky Dvě jurty

Po tomto neuvěřitelném zážitku jsme byli transportováni vrtulníkem MI-8 na mou vysněnou řeku Dvě jurty, abychom zde prožili prodloužený víkend. Během letu jsem přes malé okénko okouzleně sledoval množství řek a nekonečné lesy. Sem tam jsme mohli pozorovat ničivé stopy lidské aktivity a na vzdáleném horizontu čněla k nebi sněhem pokrytá majestátní sopka Ključevskaja, vysoká více než 4 700 m.

Řeka Dvě jurty je úplně jiná než Ozernaja. Je to malá říčka vytékající z velkého jezera poblíž centrálního kamčatského horského pásu. Její tok se klikatí nádherným kaňonem, aby nakonec vyústil do největší řeky na poloostrově – Kamčatky. Jinými slovy – tato řeka je konečnou stanicí pro hejna lososů i pro duháky, kteří se krmí jejich jikrami. Její tok se neustále mění, proudné úseky střídají tišiny, mělčí úseky přecházejí v hlubší partie, kde máte reálnou šanci prožít rybářskou extázi. Na horním úseku u jezera jsme se sice museli plahočit po letitých medvědích cestičkách, ale pak jsme zažili tu nejšílenější rybařinu v mém životě.

Pot se ze mě jen lil, když jsem v broďácích stanul na břehu jezera, což je vlastně vyhaslý kráter obklopený hřebenem skal. Voda průzračná jako vodka se hnala korytem obklopeným vysokými travinami, které poskytovaly skvělý úkryt číhajícím duhákům. Nalevo i napravo bojovali s proudem už vytření lososi, obklopení siveny, kteří se míhali kolem jako stříbrné blesky. Každá větší tůň byla plná stříbrných torpéd, čekajících na výsledky lososího milostného šílenství.

Duháci byli pod lososy ve tření namačkáni jako sardinky v plechovce a téměř po každém náhozu mé myší napodobeniny následovala vzdutá vlna a divoký útok s gejzírem vody.  Má touha po pomstě byla napodruhé konečně naplněna a nemusel jsem tudíž následovat tragický konec kapitána Achaba! Mé první setkání s Kamčatkou byla draze vykoupená zkušenost, ale teď, když jsem stál po kolena v řece Dvě jurty a bičoval vodu jako o život, když další velký duhák popadl mou nástrahu a uháněl s ní k severu, byla má pomstychtivost najednou vysušena jako rosa paprsky ranního slunce. Cítil jsem jasně, že jsem na konci velkého hledání řeky snů!

Praktické informace

Není tajemstvím, že některé popisy cestování po Rusku přijímají čtenáři se smíšenými pocity, ale většina hororových příběhů je z velké části notně přibarvena. Je ale pravdou, že velmi důležitý je výběr správného průvodce (cestovní kanceláře nebo agentury). Pokud vsadíte na jistotu, celá akce probíhá hladce a v pohodě. V současné době existuje přímý spoj z Anchorage na Aljašce do Petropavlovsku na Kamčatce a funguje bez nejmenších problémů. A právě na Aljašce naleznete několik opravdu seriózních agentur, které operují na kamčatských revírech.

Zřízení kempů na odlehlých řekách je extrémně drahý projekt. Na některých známějších, jižněji položených řekách, jako jsou např. Opala, Bystraja nebo Županova, je dosti velký rybářský tlak a tyto revíry se nedají srovnávat se vzdálenými a liduprázdnými toky na severovýchodě, jako jsou právě řeky Ozernaja nebo Dvě jurty. S ohledem na tato fakta doporučuji před vlastní objednávkou konkrétního pobytu pečlivě prozkoumat trh. Kamčatka může nabídnout jedny z nejlepších podmínek pro sportovní rybolov na světě, ale vybírejte pečlivě, abyste se vyhnuli některým „pastičkám na turisty“, běžným v nejrůznějších exotických destinacích.

Jak už jsem psal v tomto článku, zvolil jsem služby Willa Blaira a jeho agentury The Best of Kamchatka, které mohu bez nejmenších výčitek svědomí vřele doporučit. Více informací naleznete na jeho www stránkách: www.thebestofkamchatka.com

Vždy mějme na paměti, že ryby jsou ryby a počet ulovených kusů závisí na mnoha faktorech, jako například na tahu lososů, výšce a čistotě vody v řekách a podobně. My jsme nachytali opravdu velké množství duháků mezi 50-65 cm a na řekách Ozernaja a Dvě jurty přišlo i několik kusů nad vysněnou hranicí 70 cm.

Je samozřejmé, že takový životní rybářský výlet není právě charitativní akcí, přesto je příjemné vědět, že náš přístup, totiž důsledné dodržování metody „chyť a pusť“, byl tou nejsprávnější alternativou k bezohlednému drancování přírody, kvůli kterému bylo zničeno už tolik nádherných koutů naší planety.

Rybářská turistika má určitý přímý (i když nevelký) negativní vliv na životní prostředí, ale co se týče jiných aktivit, jako jsou např. těžba nerostných surovin, kácení lesů nebo průmyslový rybolov, nelze dopady srovnávat a já doufám, že místní úřady udrží zdejší nedotčenou přírodu ještě dlouho ve stejném stavu.

Nástrahy a náčiní

Opravdu velmi populární a účinná byla umělá napodobenina myši jako například morrish mouse. Nejenže byla neodolatelná pro duháky, ale je to jedna z několika málo much, které nebyly neustále atakovány siveny, lipany a různými druhy lososů. Nezapomeňte přidat nějakou pěnu (nebo jiný plovoucí materiál), aby nástraha správně pracovala, a hlavně ji uvažte bytelně – musí něco vydržet. 

Dobře fungovaly i chundelaté zelené streamery, coby imitace vranek. Poctivě je atakovaly všechny druhy lovených ryb. Dalším úspěšným streamerem byl i populární zeleno-černý woolly bugger, který by ve vaší krabičce určitě neměl chybět, stejně jako různé imitace pijavic. Nebojte se použít velké a těžké mouchy – zdejší ryby potřebují vidět pořádný kus žvance.

Siveni s oblibou útočili i na barevnější mušky typu popsicle (růžová, fialová a oranžová barva byla super). Při jejich lovu jsme využili i okouní poppery nebo mušky typu jerk fly a bylo to opravdu zábavné. Pokud chcete lovit lipany, vytáhněte čtyřku prut a nějaké větší suché mušky – určitě Vás nezklamou.

Při lovu duháků (ale i dalších druhů větších váhových kategorií) přišly ke slovu pruty AFTMA 6 a plovoucí šňůry WF line. Určitě si vezměte rezervní prut a mějte na paměti, že náčiní dostane na Kamčatce opravdu zabrat. A nakonec – vytříbená technika a dlouhé hody nejsou na Kamčatce tím nejdůležitějším!

 

CONNEMARA ROAD TRIP

Connemara je divoký region na západě Irska. Jedná se o oblast známou rašeliništi, malebnou ...

ROZMARY ŠPANĚLSKEHO JARA / aneb třikrát na Ebru a pokaždé jinak

Přestože jsem si pro letošní rok žádné rybářské plány na výlety do zahraničí ...
Naši partneři