Český Rybář

Před mnoha lety zde místní obyvatelé využívali valící se chladivý živel především ke svému přežití, což postupem času a vlivem evoluce donutilo i mohutný tok změnit své křivky. Výstavbou tří hrází v poslední třetině Ebra počátkem šedesátých let došlo k vývoji něčeho, co na první pohled žádné zásadní proměny nevěstilo, leč jedna věc už před koncem 20. století extrémně nabrala novou dimenzi.

Jedná se pochopitelně o stále populárnější rybolov, který díky zarybnění nově vytvořených přehrad značně expanduje a čeští nadšenci samozřejmě ani tady nezůstávají pozadu. Pár desítek sumců dovezených z Německa ovládá v dnešní době (díky své neuvěřitelné schopnosti reprodukce) populaci původních druhů ryb. Není tedy divu, že zájem o kapitální úlovek ze stran rybářů stále roste. Silné pruty s masivními „multíky“ přeplněné pletenou šňůrou s milimetrovým průměrem začínají nahrazovat jemnější výbavu, ale nám sportovním rybářům jde pořád o to samé - ulovit co nejdelšího a nejtěžšího macka, který svou bojovností překoná veškeré lidské představy. 

Sumec je největším predátorem ve zmíněné lokalitě a nemusí se tedy pod hladinou obávat přirozených nepřátel. Nikdy nezapomenu na své první setkání s vábničkou v roce 1996 (na dřevěné lodi německého průvodce Wernera), kdy reagující ryby braly úžasně a nikdo z nás začátečníků neměl čas či chuť zabývat se pocity útočících sumců. Důvodem nebyl náš nezájem o podstatu sumčí žravosti, nýbrž euforické zatmění mozku, kdy totální posedlost po novém záběru ovládla naši mysl a po celou týdenní výpravu se nedalo uvažovat o ničem jiném. Kamarád Milan Zelenka nazval  před mnoha lety tento jev: „Propadl jsem lovu sumců!“ a podle mého názoru nemohl daný stav mysli pojmenovat výstižněji.

Minulý měsíc jsem byl asi po tisící lovit s vábničkou. Nostalgické vzpomínky mne při pohledu na echolot  vrátily o těch 15 roků zpět. Zásadní změnou ke vztyčení palce je rozhodně velikost některých stínů (ech), avšak to méně radostné je, že neberou tak bezhlavě jako tehdy. Pochopitelně v součtu celého roku mohu zmínit pár povedených dní, kdy jsme například se třemi rybáři za 5 hodin pukání vytáhli 7 sumců od 130 do 233 cm. Nově příchozím však nestačí vyprávění o úspěších kolegů ani fotografie na naší zdi „slávy“ v restauraci kempu Buena Vista. Opak je 100% pravdou, neboť čím dál víc prahnou návštěvníci po tom, co nejdříve zažít svůj vlastní souboj s rybou, která se od jistého okamžiku bude nazývat MOJE. Ale co když ryba šetrně vrácená vodě narazí v příštích dnech na zcela jinak uvažujícího rybáře, třímajícího v dlani namísto svinovacího metru či váhy zmenšeninu baseballové hole? 

Moderní technologie a lidská mentalita nejdou pokaždé ruku v ruce s ochranou rybích druhů, a to z pochopitelných důvodů nutí sportovní rybáře ke vzteku. Často při nejrůznějších spekulacích poslouchám otázky typu: „Jak dlouho asi vydrží ryby takhle brát a kolik je vlastně v Ebru sumců, candátů či kaprů?“ Mám-li být upřímný, tak na tohle neznáme odpověď nikdo, přestože chceme sebejistě se vztyčenou paží hlásat: „Ryb jsou tady miliony a budou stále přibývat, jako mouchy na Sulavesi po tsunami!“ Každý týden od března do listopadu vozíme s kolegou Lukášem naše rybáře desítky kilometrů po přehradě Mequinenza, přičemž  mohu s jistotou prohlásit, že hejna shlukujících se živočichů nepotkáváme jen ve vodě s ploutvemi a žábrami, nýbrž i u břehů s lacinými teleskopy, prostornými vezírky a hlasitě puštěnou hudbou, lákající písečnou kobru k tanci. Žravost těchto tvorů je extrémně vyvinutá a víte, co je na tom úplně nejděsivější? Tento bezejmenný, leč nesmírně zákeřný vir způsobující nekontrolovatelnou chuť po rybím mase pravděpodobně přeskočil i na našince!

Snad každý rybář (kromě Pavla Tomiho) si chce ulovenou rybu občas sníst, ale všichni si musíme stále připomínat, že žádná lokalita není bezedná. Sumci přes 2 metry jsou dnes velmi vyhledávaným artiklem, a to přivádí k břehům Ebra spoustu nových rybářů, z nichž většina si chce svého sumce zaseknout živého. Nemohu zapomenout na trojici zapálených kolegů, kteří testovali dovezené pelety. Záběry chodily od třetího dne, jelikož se našim podařilo přetáhnout ryby německy mluvícím sousedům. V průběhu deseti dnů kluci prožili překrásné souboje s velikými sumci, avšak pár tlejících 2m koster po předchozí skupině, které se vlivem poklesu hladiny osmého dne vynořily nedaleko, velice změnilo názor těchto lidí na úžasný rybolov ve Španělsku, kde (jak byli pánové přesvědčeni) obrovští sumci poplavou navěky věků.

Malými štítky se pokoušíme označit ulovené sumce, ale bez aktivního čipu sledovaného GPSkou nemůžeme mít nad označenými rybami žádnou kontrolu. Já doufám a také bojuji za to, aby se podobné příhody už neopakovaly. Angličtí kolegové se od začátku tohoto roku zapojili do boje za „rybí práva“ včetně úklidu nepořádku frekventovaných míst v okolí města Caspe, neboť si nesmírně váží obrovského bohatství žijícího v řece Ebro. Komunita anglických průvodců ve Španělsku neustále poukazuje na výjimečnost této lokality a snad v každém jejich plátku o rybách najdeme zmínku o Ebru. Češi zde v prvé řadě vyhledávají tvrdý souboj se sumcem, ale s příchodem pelet a masivního krmení touto pochutinou registrujeme větší zájem i ze strany kaprařů. Kapry okolo 20 kg si v současné době zachytáte s velkou pravděpodobností na celé přehradě Mequinenza. Náklady spojené s cestou do 2 000 km vzdáleného Caspe se rozdělí na posádku, čímž se dopracujete (i s pronajmutím jednoho motorového člunu a jednoduchým ubytováním) k příznivé ceně dostupné pro každého.

Za 15 let svého působení na přehradách Mequinenza, Riba Roja i na samotné řece pod kaskádou nemohu jednoznačně označit žádné z míst za vysloveně TOP. Minulý měsíc probíhaly závody místních borců v lovu sumců na horní přehradě (Mequinenza), kdy byla losována místa na 20km pásu břehu, a ryby braly na celém úseku podobně. Byl jsem v daném termínu už týden v ČR, ale jednalo se o skvělou akci, která by mohla pravidelně nahlodávat mysl soutěživým sumcařům z celého světa.

Jakých rozměrů jsou schopny dorůst ryby v řece Ebro, ještě nevíme, ale jisté je, že rybáři chytat nepřestanou a chuť po novém dobrodružství by měla zvítězit nad chuťovými pohárky. Vybavení pro sportovní rybolov se úžasným způsobem rozvíjí a elektronika velmi brzy nabídne plnohodnotné nástrahy, které však bez záběru od živé ryby nemohou přinést radost či uspokojení žádnému z nás. Je úplně jedno, jestli vnímáme úbytek záběrů na Ebru, Labi či Orlíku (neboť každý rybář tráví čas jinde), ale s každou rybou vrácenou zpět do rodného živlu nabízíme v podstatě sami sobě nový zážitek, kvůli kterému jsme přišli k vodě „NA RYBY“!