Český Rybář

Všem těmto požadavkům název „PEPA“ jednoznačně vyhověl. Kromě služeb zahraniční klientele zajišťovala cestovní kancelář PEPA rovněž poznávací zájezdy do přírodně atraktivních částí Evropy. První zájezdy, tehdy hlavně studentů a sportovně založených lidí, směřovaly např. do Maroka, Španělska, Turecka, Sýrie a Skandinávie. Během zájezdů do Skandinávie někteří zákazníci začali chytat ryby. Tehdy ale ještě nešlo o rybářské zájezdy v pravém slova smyslu. Ty se začaly organizovat až v roce 1995. Dnes je více než 90 % veškeré činnosti cestovní kanceláře zaměřeno na rybářské zájezdy.

Jak je možné, že rodinná firma zaměřená na individuální přístup k zákazníkovi i k prodávaným destinacím se neustále rozrůstá? Jak to, že dokáže každoročně uspořádat rybářské výpravy pro cca 2 000 zákazníků? Co se za tím skrývá? To se pokusíme odhalit v otázkách, na které nám tentokrát odpoví majitel cestovní kanceláře PEPA, jehož koníčkem je testování a „objevování“ nových revírů, pan Zdeněk Edelmann.

Jak dlouho rybaříte?

Rybařím od pěti let, rybářský lístek jsem získal v první třídě. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem táhl na svůj první rybářský kroužek hromadu tvrdého chleba, kterou jsem nemohl unést (tehdy se tvrdý chléb sbíral)... Ještě než jsem získal rybářský lístek, měl jsem za sebou kariéru pytláka a na kontě několik plotic a jednoho lipana. Tu první plotici jsem vlastně nechytil já, chytla se sama. Trávil jsem část prázdnin u tety na Rechlích u řeky Malše. Z vody jsem měl jako malý velký respekt a neuměl jsem ještě plavat. Zatímco se moji vrstevníci proháněli po řece na kanoi a stavěli rybníčky z kamenů v říčním proudu, já sedával na náplavce s lískovým prutem a zkoušel na bič chytat ryby. Když si to tak zpětně promítnu, musel jsem na té náplavce prosedět několik dní a ta jediná ryba, kterou jsem tehdy ulovil, sežrala háček se žížalou ve chvíli, kdy jsem byl na obědě. Prut pak odtáhla do rákosí pod náplavkou, takže, když jsem se z oběda vrátil, musel jsem přemoct svůj strach z vody a nejméně tři metry brodit k prutu, který se pohupoval na hladině mezi stvoly. Poté, co jsem uchopil plovoucí prut a ucítil, že na konci udice NĚCO je, vyletěl jsem z vody, jako když střelí, a táhl nebohou bělici za sebou až k chatě. Teta ji udělala na másle a kmíně a já se až po roce v rybářském kroužku dozvěděl, že bělice se nejmenuje bělice, ale plotice.

Kdo Vás přivedl k rybaření?

Prázdniny a většinu víkendů jsem trávil s rodiči na chatě u říčky Stropnice. Chytat ryby bylo mezi námi kluky tehdy samozřejmostí. Začínal jsem s lískovým bičem, pak přišel kus bambusu, a když jsem začal chodit do rybářského kroužku, tak jsem dostal i naviják Rex a žlutý prut – parádní plný laminát! Ten kufřík, ve kterém se tehdy naviják prodával, mám dodnes. S úctou jsme si jako kluci prohlíželi pruty „starýho Turečka“, který měl kromě různých laminátů i jeden duralový prut – na štiky. Petr, jeho syn, mne brával s sebou na ryby, naučil navazovat háček, ukázal mi, kde stávají štiky, jak chytat tlouště na třešni... Chytali jsme tehdy jen malé ryby – na velké jsme neměli vybavení ani zkušenosti, a to naše pytlačení řeka i opravdoví rybáři snášeli s úsměvem. Tedy s jednou výjimkou. Čistil jsem koncem dubna v mělké vodě „bělici“ a „starej Tureček“ šel zrovna z ryb. „Cos to chytil,“ volal zvedavě přes řeku. „Ále, takovou hubenou bělici, ale má hezkou ploutev,“ odpověděl jsem a zvedl z vody oškrábanou rybu s nádhernou hřbetní ploutví. „Ty Matěji, to není žádná bělice, ale lipan. A je hájenej!“ dostalo se mi odpovědi a pokárání. V září jsem pak nastoupil do rybářského kroužku a s pytláctvím byl konec.

Která z ulovených ryb Vás nejvíc potěšila a proč?

Díky mé práci se mi podařilo ulovit celou řadu krásných ryb. Ale v paměti mi tak nějak zůstávají především ty první úlovky. Svého prvního kapra jsem chytil na rybníce u Borovan. Byl jsem majitelem novotou vonícího rybářského lístku, a protože jsem při rybolovu potřeboval dozor osoby starší 18 let, vzal mne tehdy na rybník starší rybář – pan Říha. A kapři žrali! Měl jsem už na kontě slušnou řádku plotic, perlínů, okounů a hrouzků, ale první kapr na prutě, to bylo něco úplně jiného. Ta bestie mne chtěla stáhnout do vody. „Pane Říha, pane Říha, vemte si ten prut, to je strašná ryba,“ křičel jsem tehdy. Moji kamarádi, kterým se to doneslo, mne tímto pokřikem dráždili ještě pár let poté... Ten kapr měl skoro 4 kila!

Je jen velmi málo rybářů, jejichž koníček je tak výrazně spojen i s jejich prací. U Vás tomu tak opravdu je. Můžete nám prosím k tomu něco říci?

Když jsem nastoupil na univerzitu, ryby jsem chytat přestal. Na rybaření nebyl čas, navíc mne tehdy začínaly zajímat úplně jiné trofeje... Teprve na turistických zájezdech do Skandinávie jsem vzal prut znovu do ruky. Byl to vlastně můj tchán, kdo způsobil, že se moje tehdy turistická cestovní kancelář změnila v rybářskou. Když viděl fotky štik, které jsme chytali na zájezdech ve Švédsku, pořád do mne hučel, ať udělám nějakou výpravu pro rybáře, že on ví o nejmíň deseti lidech, kteří by rádi vyrazili na ryby někam na Sever. Připadalo mi tenkrát podivné pořádat zájezdy, kterých by se účastnili jen rybáři a namísto chození po horách nebo návštěv historických pamětihodností, jako to dělají normální turisté, by jen chytali ryby. Ale nechal jsem se přemluvit a uspořádal první autobusový zájezd do Švédska, pak do Finska a dva roky poté už se celá činnost firmy točila jen okolo rybaření. A vidíte – dnes je cestování za rybami pro spoustu lidí samozřejmostí. Většina práce v rybářské cestovní kanceláři je však klasická úředničina – dvanáct hodin denně v kanceláři u počítače – telefony, faktury, výkazy, daně... Naštěstí jsem majitelem firmy, a tak se mohu odměnit i tou příjemnější částí práce – kontrolou revírů a testováním nových lokalit. Skoro každý měsíc jsem týden či dva někde v zahraničí, většinou doprovázím klienty, kontroluji lokality, které chystáme do nabídky, připravuji smlouvy, jednám s partnery. Ty výlety jsou asi nejkrásnější mzdou, jakou si rybář může představit.

Která z Vašich nástrah je nejoblíbenější? Máte nějakou zvláštní příhodu nebo zkušenost s rybolovem na tuto nástrahu?

Když jsem prvně navštívil Kamčatku, učil mne jeden z průvodců chytat pstruhy na myš, resp. na mušku, která imituje myš plující přes řeku. Pstruzi často myšku-mušku brázdící hladinu sledují i několik metrů a Vy jen vidíte tu vlnu, která se pomalu blíží k nástraze. Ta pak zmizí pod hladinou... Nádhera. Lov pstruhů na myš, ale i lov štik na imitaci žáby nebo lov velkých kranasů v tropických mořích na velké poppy, zkrátka lov ryb na hladinové nástrahy je úžasný. Chvíle, kdy se za nástrahou objeví vlna od blížící se ryby nebo kdy hladina pod nástrahou doslova exploduje při útoku dravce, to je adrenalinový zážitek a nádherná odměna za hodiny trávené cestováním a hledáním ryb.

Myslíte si, že spojení práce a rybaření má vliv na Vaše rybářské úspěchy?

Rozhodně ano. Kdybych neměl tolik šancí dostat se na kvalitní světové revíry a především - kdybych se při své práci nesetkal se spoustou vynikajících rybářů, kteří mne mnohé naučili, asi bych zůstal u kaprů a candátů na Lipně. Myslím, že bych na Lipně, Vltavě nebo na Stropnici byl stejně šťastný, jako když chytám pstruhy ve Švédsku, halibuty v Norsku, okouny ve Venezuele nebo plachetníky na Maledivách, a někdy se i těším na chvíle, kdy nebudu muset nikam cestovat a na ryby půjdu pěkně v pohodě, až se mi bude chtít, zavesluji si na malém Lipně k „Tuhám“ a nebudu muset myslet na zpožděné lety, několikahodinové cesty autem, dohadování s úředníky na hranicích... Ale tak už to s námi lidmi bývá – toužíme po tom, co nemáme – dnes mi při práci plné cestování a stresu chybí klid a pohoda a až budu coby důchodce sedávat u Lipna, budu na léta trávená cestováním vzpomínat jako na něco, co se nevrátí.

Co je rozhodující pro opravdové rybáře?

Voda. Tam, kde je voda, tam jsou rybáři. Často i u řek, které připomínají stoky a kde snad nemůže kromě baktérií žít nic, jsem viděl rybáře. To jsou však rybáři, pro které je úlovek otázkou přežití. Máte-li na mysli sportovní rybáře, bývají jejich cíle, přání a tužby různé. Někteří rybáři prahnou po trofejních úlovcích a jsou ochotni rybařit třeba vedle skládky nebo továrny, pro jiné je zásadní otázkou pohoda, relaxace a dobrá parta. Já patřím mezi rybáře, kteří nemusejí chytat ryby z kategorie „nej, nej, nej...“, a když vybírám cíl výpravy podle vlastních požadavků, volím přednostně lokality se zachovalou přírodou, kde u vody potkám spíše medvěda nebo buvola než člověka. Myslím, že pro velkou část rybářů je samotné rybaření vlastně záminkou, pod kterou dočasně opouštějí své kanceláře i rodiny a tráví chvíle klidu u vody. Nu, a když k tomu případně chytí nějakou tu rybu, berou to jako vítaný bonus.

Jaká je Vaše rada nebo doporučení pro rybáře, aby byli úspěšnější?

Koukejte se okolo sebe, vnímejte přírodu, prostředí, ve kterém ryby žijí, a snažte se přemýšlet jako ryba.

Co byste chtěl vzkázat nebo popřát všem rybářům?

Kdybych měl vyslovit nějaké přání za rybáře, byla by jich celá řada. Mám-li zvolit jediné, pak bych si přál, aby vody okolo nás byly čisté a zůstaly lidskou činností co nejméně dotčené.

Za poskytnutý rozhovor a materiály děkuje panu Edelmannovi

Milan Rozsypal