Český Rybář

Svoji alma mater, na níž působila po čtyři roky také ve funkci rektorky, v sobě nezapře ani v rámci hlubokého vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Proto nás asi nepřekvapí, že mezi její koníčky patří vedle houbaření i lov ryb. Jsme tedy velmi rádi, že si Danuše Nerudová v nabitém kalendáři udělala čas a podělila se s námi nejen o své zážitky z rybaření, ale zejména o svůj silný vztah k přírodě a vodnímu prostředí.

Kdy jste začala s rybařením a kdo Vás k němu přivedl?

K rybaření mě přivedl můj otec. Chodila jsem s ním na ryby už od útlého věku, sotva jsem se naučila chodit. Jezdili jsme hlavně na Oslavu. Už jako malé dítě jsem byla tedy pokřtěna řekou, a to obrazně i doslova. Hned při jedné z našich prvních společných výprav, když se táta zcela koncentroval na rybařinu, jsem mu totiž spadla do řeky. Stalo se to zkraje sezony a voda byla ještě hodně studená. Otec tedy musel rychle skočit do řeky a zachraňovat mě. Ale i přes tuto příhodu mám na lovecké začátky velmi krásné vzpomínky. Táta mě totiž naučil vnímat rybařinu jako součást hlubšího vztahu k přírodě. Jezdili jsme na ryby brzy ráno, viděla jsem řeku, jak se probouzí, a současně život v ní a kolem ní. Nejkrásnější byla chladnější rána ke konci sezony, když už z řeky stoupala pára. No a co se samotné rybařiny týče, začínala jsem jako každé dítě s lískovým prutem v ruce. Táta samozřejmě neustále lezl po stromech, neboť jsem lovila hlavně „veverky“, či se brodil vodou a vyprošťoval vázky. No a teď s mými dětmi se vlastně celá historie opakuje.

Říkáte, že jste tedy začínala rybařit na řece Oslavě. Jaké máte oblíbené revíry dnes?

Oslava byla dlouho mým oblíbeným místem. Hlavně kvůli způsobu lovu. Mám ráda tradiční říční rybařinu. Nalehko s brčkem chytat „čudle“. Nebo vzít jen vlasec do ruky a lovit tlouště na třešně. Nemám žádné drahé rybářské vybavení, jsem staromilec, chodím do starých rybářských krámků a kupuji tradiční věci, které znám z dětství. Neprahnu po tom, ulovit největšího kapra, pro mě je krása někde jinde. Naplňuje mě vidět, jak se vlasec leskne v říčním proudu, jak se k nástraze blíží opatrný tloušť, baví mě chovat se tak, aby člověk nebyl při lovu viděn, slyšen. Tedy snažit se dokonale splynout s přírodou a v tichosti pozorovat, jak voda plyne a co se v ní děje.

Vaší nejoblíbenější rybou tedy zůstal tloušť?

Trochu se to zlomilo s narozením vlastních dětí. Jako malá jsem poznala, jak řeka dokáže být zrádná a nebezpečná. A uhlídat dvě malé děti, které třeba ještě neumějí plavat, není jednoduché. Takže jsme trochu přesedlali a začali jezdit k rybníkům na stojaté vody. Se starším synem jsme na položenou s krmítkem začali lovit i docela hezké líny. To mě taky celkem chytlo.

Lovila jste někdy ryby také v zahraničí?

Před časem jsme se s dětmi rozhodli, že zkusíme lovit i na moři. Ve Francii jsme vyráželi v doprovodu místního rybáře, který nás učil zdejší způsoby rybaření. Nejzábavnější byl lov z hladiny na bagetu. Synovi se také podařilo ulovit na prut chobotnici. To jsem pak pochopila, proč nám místní prodejce rybářských potřeb říkal, že musíme mít na sobě při lovu rukavice (smích). Chci ale říct, že k moři a jeho šupinatým obyvatelům mám opravdu velký respekt. Když jsme chytali na Korsice, prostudovala jsem si nejprve všechny jedovaté ryby, které se tam mohou vyskytovat. Ale stejně to moc nepomohlo. Chytila jsem malou rybu, která měla podobně jako náš okoun velmi ostrou hřbetní ploutev. Rybu jsem neprozřetelně vzala do ruky, o tu její ploutev se píchla a prst mě pak brněl ještě dva dny.

Na tuto epizodu už jistě vzpomínáte s úsměvem. Přidala byste k dobru ještě nějakou veselou historku od vody?

Musím se vrátit opět do dětství. Jednou jsme chytali s otcem na rybníku. Moji mladší sestru však rybařina tolik nebavila, zvláště když pršelo a bylo špatné počasí, jako ten den. Dávali jsme si těsto do plechovek od lančmítu a táta řekl sestře, která chtěla už mermomocí domů, že skončíme, až se všechno těsto vychytá. Sestra tedy chytře vzala zbytek těsta a udělala z něho megakouli, kterou nahodila do vody. Na to těsto jí však zabrala obrovská štika, která začala sestru stahovat do vody. Svůj lískový proutek tedy musela pustit. Potom jeden rybář brázdil rybník na lehátku, aby ustřihl vlasec, protože prut jezdil sem a tam po vodě.  

Přístupy k rybařině jsou různé. Někdo vnímá lov vyloženě jako způsob relaxace a pasivního odpočinku. Někoho naopak vede k vodě zvídavost, aktivní zájem o přírodu a snaha pochopit, jak funguje celý vodní ekosystém. Z předchozích slov soudím, že Vy patříte spíše do té druhé skupiny rybářů, že?

Určitě. Vždy mě bavilo třeba jen pozorovat vodu v řece a vnímat přirozené přírodní procesy. Řeka je pokaždé jiná. Člověk pak podle její podoby už pozná, že někde na horním toku zapršelo nebo že někdo do řeky něco vypustil a voda proto ztratila jiskru. Od malička jsem byla také vedena k tomu, abych pochopila přirozený potravní řetězec ryb. Nikdy se u nás třeba nekupovaly nástrahy, jako děti jsme hledali v řece chrostíky, když jsme chtěli lovit na žížaly, museli jsme si je sami vykopat. Žádné chození do obchodů a kupování rousnic či masných červů. Chytali jsme na brambory, podoustve na rýži apod. Nějakou nástrahu na kapra jsem v rybářském obchodě poprvé koupila až teď s dětmi.

Vedle rybařiny je Vaším velkým koníčkem i houbaření. Člověk byl původně lovec a sběrač, rybařina i houbařina jsou tedy jakýmsi návratem k lidské prapodstatě, kdy člověk tímto způsobem získával obživu. Dnes už nás do lesa a k vodě nežene hlad, sběr hub a lov ryb se tedy časem staly rekreačními aktivitami a stále více se akcentuje i sportovní rozměr rybařiny. Jak to vnímáte Vy? Je pro Vás rybařina také sportem, nebo chápete loveckou identitu spíše jako návrat k přírodě a lidským kořenům?

Rybařinu jako sport rozhodně vůbec nevnímám. S houbařením je to vlastně podobné. Jako dítě jsem trávila prázdniny v lese. Nehrály jsme si doma se sestrou s panenkami, ale lezly po stromech, stavěly si mechové chaloupky a znaly každé lesní zákoutí. Nedávno v době covidu jsme se přestěhovali s rodinou na Vysočinu, kde máme chalupu. Chodila jsem každé ráno do lesa, viděla růst stromy, spatřila sovy i jiná zvířata, sledovala roční přírodní cyklus. Byla to životní kotva, člověk vnímal, jak je příroda věčná a jak dalece nás přesahuje. Mám zkrátka obrovský respekt a úctu k přírodě a lov nevnímám coby sportovní kratochvíli, ale jako nástroj k jejímu poznávání a pochopení.

Nyní jste učinila velmi zásadní krok: rozhodla jste se kandidovat na funkci prezidentky České republiky. Myslíte si, že existují i nějaké specifické rybářské vlastnosti, které by šly v tom pozitivním smyslu uplatnit i v roli hlavy státu?

Důležitou vlastností je určitě trpělivost. Tu v dnešní uspěchané době bohužel ztrácíme. Vidím to i na svých dětech, sednou k vodě, a když nepřijde do deseti minut záběr, jsou z toho špatné. Rybář se však bez trpělivosti neobejde. A prezident rozhodně taky ne. Další vlastností je určitě respekt. Vůči přírodě, ostatním lidem, ale i pravidlům, která je třeba dodržovat.

Věnujete se i tématům spojeným s rovnoprávností mužů a žen. Rybářské prostředí je v tomto směru ovšem poněkud nevyrovnané. Proč si myslíte, že tak málo žen loví ryby?

Tak důvodem je asi to, že ženy mají obecně na starosti domácnost a děti, čili pro ně není jednoduché vyrazit ráno k vodě a vydržet celý den na rybách. K tomu mám ještě jednu úsměvnou historku. Když dělal syn rybářské zkoušky, měli praktický výcvik u rybníka. Na tyto akce s ním většinou chodil dědeček, ale tentokrát nemohl, a tak jsem musela já. Přímo z práce jsem jela k rybníku, kde bylo navíc všude spousta bahna. Tak jsem si ke kostýmku nazula tenisky a začala napichovat červy na háček a vyprošťovat úlovky, protože dnešní děti, což je pro mě nepochopitelné, se štítí ryb i živých nástrah. No a jel kolem jeden tatínek s kočárkem a dvěma dětmi, a když mě viděl v tom kostýmku, jak se přehrabuji v krabičce masných červů a napichuju je na háček, říká svým dětem: „Vidíte, jak je ta maminka statečná?!“ Takže je vidět, jak ty stereotypy jsou ve společnosti pořád přítomny. Žena má s dětmi dělat doma úkoly a vařit, a pokud s nimi chodí na ryby, vzbuzuje to u mužů pozdvižení (smích).

V souvislosti s vařením mě však napadá otázka: jíte ryby ráda? A jaký máte vůbec vztah k rybí gastronomii?

Já, kdybych mohla, jím ryby od rána do večera, a to všeho druhu, sladkovodní i mořské. Platí u nás doma takové pravidlo, že jednou za týden máme na jídelníčku rybu. S chutí si dopřeju rybí klasiku: na Vánoce musí být kapr v trojobalu. Mám ráda ale i jiné způsoby přípravy, například čerstvého grilovaného kapra s kořenovou zeleninou, po tom se u nás vždy jen zapráší. Tloušti jsou zase nejlepší na divoko, jen tak na česneku. Ale stejně nejlépe chutná ryba, kterou člověk napíchne na klacek a opeče na ohni, což jsme dělali jako děcka, ale dnes už na to bohužel není čas. 

Co byste chtěla vzkázat nebo popřát všem rybářům?

Hlavně aby přistupovali k přírodě s respektem, jako k něčemu, co nám bylo dočasně svěřeno a co bychom měli předat minimálně ve stejném, ne-li lepším stavu našim dětem, aby mohly i ony zažívat u vody to, co teď zažíváme my.

Za rozhovor děkuje a mnoho rybářských i životních radostí a úspěchů přeje

Tomáš Lotocki