Český Rybář
RYBÁŘSKÉ OSOBNOSTI / Florian Läufer
Známý německý rybář a publicista se narodil 9. března 1970 v Hamburku na severu Německa. Ještě před založením rodiny strávil nějakou dobu ve Švýcarsku, odkud se vrátil zpět do Hamburku, kde nyní žije se svou ženou a dvěma dětmi.
V České republice je dobře znám nejen ze stránek našeho časopisu, ale rovněž proto, že zde v současné době vydává svou druhou knihu o jeho velké lásce – rybaření. V té první z názvem „Sladkovodní giganti“ (vydalo nakladatelství FRAUS) barvitě a vtipně popisuje své zážitky z rybářských výprav do celého světa, v té druhé, která před nedávnem spatřila světlo světa díky Vydavatelství VÍKEND, zúročil své dlouholeté zkušenosti, co se techniky a taktiky lovu nejrůznějšími metodami týče. Bylo nám nesmírným potěšením položit tomuto skvělému rybáři několik otázek.
Jak dlouho rybaříš a kdo tě k chytání ryb vlastně přivedl?
K rybaření jsem byl vlastně přinucen! Ale vážně: v útlém věku třinácti let jsme s rodinou poprvé o letních prázdninách vyrazili do Bavorského lesa. Otec si přibalil své teleskopy z mládí a hrozilo, že se mnou bude chtít vyrazit na ryby. Tenkrát mi nic nepřipadalo tak nudné, jako dřepnout si na zadek a celé hodiny civět na splávek. Energicky jsem protestoval, ale bez valného výsledku. Můj taťka si přirozeně prosadil svou, a tak jsem si své první ryby prakticky musel ulovit. A oproti všem očekáváním mi to přišlo celkem napínavé. Nuda? Tak ta se ani v náznacích nekonala.
Preferuješ nějaký specifický druh rybolovu?
Mám rád rozmanitost, kterou rybaření nabízí. Přitom je mi relativně jedno, jde-li o velké nebo malé ryby, o dravce či nedravé ryby, mám je rád všechny. Nějaký druh specializace pro mne nepřichází v úvahu. Z mého pohledu je to až moc nudné, protože jednou to celé bude jen a pouze opakování toho samého. Snažím se provozovat různé druhy rybaření na té nejvyšší úrovni a s velkou horlivostí vždy cvičím ty techniky, kterými právě lovím. Sedím stejně zaujatě u prutů, jdu-li na půlkilové plotice nebo na jiné rybí druhy, které jsou dvacetkrát těžší.
Prozraď nám alespoň nějakou oblíbenou nástrahu...
Tady se uzavírá kruh s předchozí otázkou. Jelikož praktikuji různé způsoby rybaření, mám přirozeně i různé oblíbené nástrahy. Na kapry je to boilie - to je bez debat. K „běžnému“ lovu bílých ryb na háčku nejčastěji používám kostní červy a nakládanou kukuřici. Výhodou je, že se obojí dá poměrně snadno a celkem levně obstarat. Při lovu candátů spoléhám na nástrahy z měkké gumy na jigových háčcích a při lovu štik je mou nejoblíbenější disciplínou jerkování. Tady mám zvláštní slabost pro Salmo Slider a Sweeper.
A teď přijde obligátní otázka. Mohl bys nám říct nějakou veselou příhodu z natáčení (pardon, z rybaření)?
Právě před několika týdny se mi stalo něco neobvyklého. Seděl jsem u jedné pískárny na kaprech a ve dvě hodiny v noci přišel záběr na boilie. Přiskočil jsem k prutu, zasekl, naskočil do připraveného nafukovacího člunu a snažil se ve tmě dostat směrem k rybě. Měl jsem na prutu opravdu obrovskou rybu. Po delší chvíli bylo jasno: na háčku uvízl jeden z místních velkých sumců. Začal jsem se přibližovat směrem ke středu jezera a uviděl dvojici kaprařů z protilehlého břehu, jak ve světle svých čelových lamp zdolávají rybu. Ve snaze přitáhnout se co nejblíže ke „své“ rybě jsem se ale brzy nebezpečně přiblížil k oběma kolegům z druhého člunu. „Pane bože, snad to dobře dopadne a vlasce se do sebe nezamotají?!“ problesklo mi hlavou. Neuplynuly ani tři minuty a oba naše čluny byly prakticky vedle sebe a vlasce směřovaly do stejného směru. Teď už bylo jasno: zdolávali jsme stejnou rybu! Zeptal jsem se kolegů, jak dlouho již sumce zdolávají. „Hodinu a půl,“ odpověděl Ruderer z druhého člunu. Jelikož já jsem byl v akci teprve patnáct minut, ryba tedy „patřila“ posádce druhého člunu. Přeřízl jsem vlasec, nechal je dál zdolávat a pádloval zpět ke břehu. Přesně v čase vyhrazeném na kávu přišli ti dva následujícího rána ke mně a vrátili mi mou montáž, která se během zdolávání zachytila v sumcově ocasní ploutvi. S potřebnou dávkou štěstí se oběma rybu na kaprový prut podařilo zdolat. Sumec měřil 213 centimetrů…
Co je podle tebe důležité pro opravdového rybáře?
To nejdůležitější? Nikdy neztratit radost a nadšení. Poznal jsem mnoho rybářů, kteří byli vtaženi do situace, kdy zkrátka nachytat „museli“, protože byli sponzorováni firmami, nebo takové, kteří chtěli být v kruhu přátel vždy ti nejúspěšnější. Po čase tito lidé doslova vyhořeli a ztratili onu nespoutanou radost z rybaření. Počítala se jen další velká ryba. A pak ta další a další. Ten, kdo rybaří pod tlakem, je většinou na rybách méně úspěšný. Ztrácí přirozený instinkt, a tedy i cit pro ryby.
Nějaká speciální rada našim čtenářům, jak být úspěšní?
Jak jsem se již zmiňoval: z dlouhodobého úhlu pohledu je člověk úspěšný, pokud je „svobodný“, tedy bez nějakého vnějšího tlaku, ale na ryby chodí s pověstným zaujetím pro věc. Mimoto si myslím, že mnoho rybářů si úplně zbytečně láme hlavu náčiním nebo jeho součástmi, a tím ztrácí přehled o tom nejpodstatnějším: o návycích a chování ryb! Kdo se snaží jako ryba přemýšlet, brzy ji najde, a tím pádem jako by ji už téměř ulovil.
Jaký je Tvůj názor na metodu „chyť a pusť“?
U nás v Německu se na toto téma vede již léta diskuse. Metoda „chyť a pusť“ je v Německu zakázána, protože zákon říká, že veškeré ryby dosahující zákonem stanovené míry (nejmenší lovné délky) musí být zhodnoceny (zabity). Pokud by všichni rybáři tento zákon striktně dodržovali, byly by stavy ryb na našich vodách totálně zdevastovány. Proto jsem rád, že u nás mnoho rybářů C & R (catch and release) praktikuje. Jak už to ale v životě chodí, extrémní a tvrdošíjné myšlenky pouze jedním směrem jsou též povážlivým důvodem k zamyšlení. Právě proto jsem pro selektivní způsob ponechání si úlovku s minimální a maximální lovnou mírou. Pouze tak se stavům ryb nijak zásadně neublíží. Kdo zabíjí všechno, úplně všechno, co uloví, jedná velmi nezodpovědně. Kdo by chtěl jiným nejraději zakázat zabít i jen jednu jedinou rybičku, má podle mě klapky na očích.
Co bys chtěl vzkázat všem rybářům?
Snažte se být víc u vody!
Floriana Läufera se ptal Radek Diviš