Český Rybář

Atlantský nebo také bílý halibut čili platýs obecný (Hippoglossus hippoglossus) – v norštině Kveite, dosahuje enormních velikostí. Tu a tam se již objevují ryby atakující úžasnou hranici 300 kg. A právě směrem k této rybě upíráme naše rybářské ambice. Platýsův menší bratr platýs černý nebo také grónský (Reinhardtius hippoglossoides) žije především v hloubkách mezi 300 a 800 metry a doposud na prut příliš exemplářů uloveno nebylo, protože upřednostňuje vzdálené oblasti kolem kontinentálního šelfu (na tuto rybu si jistě dříve narození vzpomenou především v chutném uzeném skupenství). Vedle obou atlantických druhů je potřeba zmínit též pacifického halibuta, jehož úspěšný lov je v Kanadě a na Aljašce nesmírně populární.

S atlantickými platýsi to ale nebylo vždy růžové. Jejich stavy byly dříve vlivem komerčního rybaření vlečnými sítěmi velmi ohroženy. A nebylo to jejich cíleným lovem. Daleko větším problémem byl lov garnátů, který byl před cca 15 lety velmi omezen. Díky této ochraně, pravidelnému vysazování a znovuobnovení přirozeného potravního řetězce platýsů jejich populace kontinuálně roste. Vyhlídky na záběr halibuta jsou v dnešní době tak reálné, jako nikdy předtím. Kdo ovšem nechce svůj životní úlovek ponechat náhodě, měl by respektovat některé zásady.

Nejlepší revíry

Severní Norsko a Island jsou nejlepšími revíry pro lov atlantských halibutů. Kde lovit na Islandu, je celkem jasné. Všechny rybářské kempy leží totiž na severozápadě. Cestovat na Island na vlastní pěst se prozatím nevyplatí, protože země nemá na individuální rybářský turismus kapacity. Naproti tomu v dokonale organizovaném Norsku je nabídka lokalit tak široká, až člověk ztrácí přehled. Moje doporučení je ale jednoznačné: vzhůru na sever! S halibuty se sice můžeme potkat kdekoliv, ale jejich počty severním směrem výrazně vzrůstají. Za top revíry považuji ostrovy jako: Rost, Senja, Sommaroy, Vannoy, Arnoy, Soroya, Seiland, Ingoy, Rolvssoy a Mageroya. K zahození není ani vnější pobřeží u Bodo, Helnessundu nebo Steigenu, kde se též loví krásné ryby. Lokality uprostřed fjordů vyžadují dokonalé znalosti místních poměrů a úspěch při lovu je ovlivňován celou řadou faktorů, jako jsou: roční/denní doba, stav proudění atd. Kdo se přesto nedá od fjordů odradit, měl by lov halibutů zkoušet spíše v pozdním létě (od července do září), protože v této době ryby častěji do fjordů zajíždějí.

Hledejte proud a písek

Zásadní otázkou na jakémkoliv slibném revíru je: kde přesně lovit? Vždyť na mnoha místech by nám nestačil ani celý rok, abychom je všechna pečlivě prochytali. Je proto potřeba koncentrovat se na místa nejlepší. Následující kritéria Vám pomohou při výběru.

1. Hledejte proud: Kde se voda hýbe, přináší proud potravu, což halibuty velmi láká. Proto považuji za důležité, pečlivě si na námořní mapě nastudovat mořské úžiny. Za pokus stojí též místa, kde se silněji projevuje proud při přílivu/odlivu nebo kde se srážejí globální mořská proudění. Pamatujte, že příliš velký proud neexistuje!

2. Hledejte písčité dno: Na štěrkovém či písčitém podloží mají halibuti místa svého odpočinku. Zde se zdržují nejvíce a lze je zde nejsnadněji ulovit. Též smíšené podloží nebo písek s podílem jílu jsou za jistých podmínek dobrou volbou. Je pravdou, že ryby při cestě za potravou můžeme potkat i nad kameny a skalami, člověk ale musí mít notnou dávku štěstí, aby se trefil do jejich aktivní fáze, při které brázdí vodním sloupcem v honbě za potravou. Daleko efektivnější je stražit přímo „v obýváku“. Vedle písečných rýh a kopců jsou to také písečná plata (roviny). Mimochodem lovit zde vyžaduje pevnou disciplínu. V těchto zónách se totiž většinou nepotkáme s žádnou jinou rybou mimo ojedinělých malých tresek obecných a tresek jednoskvrnných. Zní to možná trochu šíleně, ale místa, kde nic jiného nebere, jsou nejlepší.

Mnoho rybářů jezdících do Norska dělá chybu v tom, že se neustále snaží lovit „v rybách“. V klasickém případě pilkrují nad platem. Zde berou tresky obecné, tmavé, jednoskvrnné, vlkouši a brosmy. Jakmile sjedou z plata pryč, záběry výrazně poleví. V mnoha případech ústí plata do písečných oblastí, kde zřejmě není pro výše zmiňované druhy dostatek atraktivní potravy. A přesně právě zde začíná zóna halibutů! Nemůže tudíž absolutně uškodit pokračovat v driftu a ne ihned startovat motor a vracet se zpět k hejnům rybek.

Čtěte správně mořské mapy

Když se v nové lokalitě poohlížím po potenciálních místech výskytu halibutů, hledám přesně takové podmínky, jaké panují v okolí Sollbarenu (Torsvag), tedy místa s hloubkami od 15 do 60 metrů, která nejsou skalnatá nebo kamenitá. To je z námořní mapy celkem snadno rozpoznatelné. Pokud se hloubka nějak extrémně nemění, potom většinou narazíme na písek nebo písek/jíl častěji. Ve velkých hloubkách 200-300 m to samozřejmě neplatí, zde máme jistotu, že dno je bahnité. Zde bychom ale štěstí ani pokoušet nemuseli. Proudy jsou z mapy rozpoznatelné daleko obtížněji. Zde je člověk odkázán na vlastní zkušenosti nebo se vyplatí zeptat u místních rybářů. Základní pravidlo zní: Dále na otevřeném moři a u ústí fjordů lze z přirozené podstaty očekávat silnější proudění než v uzavřených oblastech.

Hloubky pro rybolov

Velmi obecné pravidlo říká: brzy na jaře a v létě táhnou platýsi za potravou do mělké vody. Tehdy jsou šance pro rybáře největší, ale o překvapení při jejich lovu nikdy není nouze. V desetimetrové hloubce můžeme potkat ryby přes 100 kg, zatímco malé exempláře ještě pravidelně lovíme v hloubkách kolem 100 m. Profesionální rybáři pokládají své šňůry dokonce i do dvoukilometrové hloubky! Na základě těchto zkušeností se zdá, že platýsi vyhledávají spíše zóny s vhodnou potravou bez ohledu na hloubku. Mohou to být mělké písečné zátoky, stejně jako prolákliny mezi dvěma plošinami v hloubce 150 m. Jisté však je, že v hloubkách mezi 25 a 60 metry není nikdy člověk úplně „mimo dění“.

O halibutovi se říká, že aktivně loví ve volné vodě. To ze 100 % odpovídá mým zkušenostem. Mnoho záběrů přichází totiž nikoliv na dně, ale při zvedání nástrahy ode dna. Často jsem byl i svědkem situace, kdy halibuti vyjeli za zdolávanou rybou nebo nástrahou až k hladině. Jestli se právě zdržovali ve sloupci či vyjeli nahoru ze dna, nabízí mnoho prostoru ke spekulacím. Faktem ovšem zůstává, že je daleko úspěšnější vést nástrahu zřetelně nade dnem. Samozřejmě i zde najdeme hned oblíbenou výjimku: Je-li hloubka menší než 20 metrů, je lepší nabízet nástrahu u dna. To zřejmě souvisí se skladbou potravy. V žaludcích halibutů z mělké vody jsou často krabi. To poukazuje i na skutečnost, že ryby regiony s tímto typem potravy cíleně vyhledávají. V hlubších pasážích tvoří potravu malé rybky, jako sledi, tresky tmavé nebo obecné, a to jsou druhy ryb, které se v hejnech pohybují ve sloupci.

Jaký zvolit termín?

Podle dlouholetých zkušeností je květen špičkový měsíc pro příbřežní partie. V červnu potravní aktivita platýsů trochu stagnuje. Profesionální rybáři jednohlasně říkají, že na podzim, když padají listy, se halibuti shromažďují v příbřežních pasážích a ještě se bohatě zásobují potravou před tím, než se vydají zimovat do hlubokých plání. Osobně jsem toto tvrzení ještě nestačil dostatečně otestovat, ale poslední říjnová výprava vysoko na sever přinesla více než nadprůměrné výsledky.

Měsíc, příliv a záběry

Během ročních období můžeme sledovat faktory, jež v krátkých časových úsecích ovlivňují chování halibutů. Paušální poučky, jako „po ránu berou nejlépe“, jsou bohužel k ničemu. Vliv přírody je zde velmi rozmanitý. Například se neustále diskutuje o době lovu v závislosti na přílivu a odlivu. Velmi rozšířená je teze, že to nejlépe bere před a po přílivu. To je ale holý nesmysl. Rozhodující jsou daleko více fáze proudění vody. Čím silnější, tím lepší. Při klesající hladině často voda proudí rychleji než přímo před nebo po přílivu. Také při úplňku a novoluní jsou příliv a odliv nejsilnější. Někteří rybáři dokonce podle měsíčních fází plánují svůj norský pobyt a jsou velmi úspěšní. A mimo to nesmíme zapomenout na již výše zmiňované mořské proudy, které se ve spojení s přílivem a odlivem zrychlují nebo také i neutralizují.

Kdo bude svou pozornost věnovat těmto faktorům, nachytá v průměru daleko lépe. Automaticky odměněni nebudete, i když budete myslet na každou maličkost. Je totiž v praxi ověřeno, že i za ideálních podmínek existují dobré a špatné fáze braní. Někdy se během jednoho dne uloví hned několik pěkných ryb a pak je zase delší dobu mrtvo. Proč se toto děje, lze jen těžko vysvětlit. Pouze v případě, že se ochladí voda, máme viníka. Podobné skoky ovlivňují veškerý rybí apetit a halibut není výjimkou.

Nástrahy

Ačkoliv osobně při chytání upřednostňuji nástrahy umělé, má lov s přírodní nástrahou své opodstatnění. Během let z praxe totiž vykrystalizovalo to, že halibuti dávají v létě přednost přirozené potravě. Může to být tím, že v létě nejsou příliš hladoví, jako například na jaře, a při výběru své potravy jsou daleko vybíravější. Je to ale stále jen domněnka, kterou lze těžko prokázat. V každém případě doporučuji při výpravě na lodi z počátku používat různé techniky, aby se ukázalo, na co mají ryby zrovna chuť. Podle profesionálních rybářů je nejlepší nástrahou sleď. V případě nouze používají makrely a malé tresky tmavé. Na lov s cáry rovnou zapomeňte. Platýs se chová tak trochu jako náš okoun říční. Zatímco candát reaguje na rybí cáry velmi dobře, okoun se něčeho takového zpravidla ani nedotkne. Používejte tedy celé ryby, kterými lze vábivě pohybovat. A mějte na paměti, že v Norsku je zakázáno lovit na živou rybu (na Islandu tento zákaz není)!

Gumové ryby (rippery) nezapřou svou inspiraci v přírodě. Pracují již při sebemenším pohybu, a proto mohou být nabízeny pomalu nade dnem. Švédští rybáři, kteří jsou v lovu s gumovými nástrahami průkopníky, se k nim přiklonili z prostého důvodu: s velkými rippery se totiž uloví daleko více halibutů. Při vedení nástrahy bychom měli mít na mysli jednu podstatnou skutečnost: rychlé vedení není vhodné. Naopak pomalé pohyby gumovou nástrahou jsou tím, co platýse vyprovokuje k záběru.

Při záběru je halibut spíše opatrný. Často uchopí nástrahu napříč v tlamě a plave pryč! Tady je každá dobrá rada drahá, dilema, zda zaseknout, nebo ne, je obrovské. Brzy může znamenat též do prázdna, čekáme-li příliš dlouho ryba těžkou nástrahu pustí. To se bohužel stává celkem často a pořádně to drásá nervy. Nejméně v osmi z deseti případů je zaseknuto příliš brzy. Východiskem je pouze správné nastražení či přizpůsobená umělá nástraha. Prošel jsem tím jako všichni, a to byl i důvod, proč jsem zatoužil po perfektním systému a vyvinul Giant Jighead a Giant Baithead...