Český Rybář

Vychutnávám si hrnek čokolády, pozorujíce ty dva, jak dráždí korálové rybky. Obloha je od obzoru k obzoru plná těžkých mraků, ze kterých co chvíli sprchne. „Vypadá to na sanitární den,“ prohazuji k Sašovi, který ihned odporuje, “my už s Lubošem máme nachytáno a připravili jsme i pruty na trolling.“ Po snídani vysvětlujeme Ahmedovi, že se nám moc nechce vláčet v dešti a dáme přednost trollingu, kdy můžeme sedět pěkně v suchu v zastřešené části paluby a odtud hlídat naše pruty. Kapitán se k trollingu za větru a deště staví dost skepticky, ale za zkoušku to stojí. V deset vyrážíme, ale až do dvanácti máme jen tři záběry a jedno ulovené bonito.

Celý den trávíme střídavě šnorchlováním, trollingem a navečer, když se uklidňuje vítr, zkoušíme i vláčet. Rybaření ve velkých vlnách však není nijak úspěšné. Nedaří se nám na rozbouřené hladině správně vodit poppy a ani na trolling (kromě jednoho desetikilového kranase) nejsou záběry. Aniž kdokoli z nás něco řekl, všichni se v duchu připravujeme na večerní a noční lov ze zakotvené lodě.

K našemu údivu kotví Ahmed u bójky asi 200 metrů od přístavu, kde jsme před dvěma dny nakládali zásoby jídla a pití. „Ahmede, není tu moc mělko?“ ptám se nedůvěřivě. „No, u přídě, kde je ta bóje, tam je asi dvacet metrů, ale u zádi bude skoro čtyřicet. Dneska tam nedávejte ty malý kousky ryb, ale nastražte celou rybu nebo aspoň takovýhle kus masa,“ ukazuje kapitán rukama asi dvacet centimetrů. „To si nechám líbit, mě ty korálový rybky nijak zvlášť nebaví,“ komentuji Ahmedovo doporučení a na třistagramový sumčák navazuji metrové ocelové lanko se dvěma háky. Zasazuji prut do držáku, povoluji brzdu na multiplikátoru a uvelebuji se v lehátku. Ještě jsem nevypil ani půl piva, když naviják dvakrát krátce zacvrčel. Vyskakuji, beru prut do ruky, dotahuji brzdu a čekám. Cítím, jak se padesátikilová šňůra šponuje, nechávám rybu kousek popojet a pak zasekávám. Přichází dva „štosy“, kdy mám co dělat, abych prut udržel v ruce a nepřepadl přes zábradlí na zádi. Ryba popojíždí asi pět metrů a pak se mi ji daří otočit. Přitahuji rybu k lodi, do navijáku získávám asi patnáct metrů šňůry a už už chci prohodit něco ve smyslu, že to nebude nic velkého, když se situace mění. To, co je na druhém konci udice, se dává do pohybu a zcela nekompromisně mi rve prut z ruky. Zapírám se nohou o zábradlí a v záklonu sleduji, jak z navijáku pomalu, ale jistě mizí šňůra. To už se okolo mne schází celá posádka našeho plavidla. Šňůra se zastavuje, ale tah nepovoluje. Asi dvacet minut vodím rybu ve vzdálenosti padesát metrů za lodí. Po půl hodině mi začínají vypovídat službu záda a čekám, kdy mi vypadnou ruce z ramenních kloubů. „Tak tohle sám nevytáhnu, pánové,“ hledám očima dobrovolníka, který by ode mne prut alespoň na chvíli převzal. „Nebojte, když se to urve nebo vypne, tak to nikomu vyčítat nebudu,“ doplňuji. Saša si zapíná zdolávací pás a přebírá ode mě prohnutý sumčák. Chvíli zkouší získat do navijáku alespoň metr šňůry, ale marně. Po dvaceti minutách předává prut Honzovi. Ten maká asi půl hodinu a pak se prut zase vrací ke mně. „Já za to prostě zaberu a buď to vytáhnu, nebo urvu,“ komentuji ostatním, na co se chystám. Přitahuji brzdu navijáku a daří se mi vypumpovat rybu asi o dva metry blíže k lodi. Jenže to se jí vůbec nelíbí a rozjíždí se od lodi. Za pár vteřin jsem ztratil skoro dvacet metrů a pak se tvor opět zastavil. „Pánové, ta si dělá, co chce. Žralok to nebude, ten by měl tendenci jet. Velkej kanic by zase zaplul někam mezi kameny nebo korály a tam to urval. Mně to přijde jako rejnok, ten sebou většinou plácne na dno a jenom občas se posune o kus dál.“ Ještě chvíli přemýšlím nahlas a pak se rozhoduji: “Takhle tu budeme do rána a vůbec si nezachytáme. Na tohle jsme asi fakt krátký. Já ještě přitáhnu brzdu a zabereme společně. Buď to urvem, nebo se nám tu mrchu podaří zvednout.“ Tři páry rukou se opírají do prutu, který (jak tvrdí prospekt firmy Shimano) patří do kategorie nezlomitelných. Po několika vteřinách povoluje padesátikilová šňůra. Vlastně jsem si oddechl. Tohle se opravdu vytáhnout nedalo.

Ostatní opět spouštějí své udice ke dnu a já na přetrženou šňůru navazuji obratlík s metrovým kusem milimetrového monofilu zakončeného velkým hákem. Napichuji polovinu malé rybky, spouštím udici metr nade dno a jdu si otevřít pivo. Nedošel jsem ani ke dveřím, když zavrčela brzda. Skáču po prutu a zasekávám. Krátce cítím silný tah, který náhle povoluje. Překvapen navíjím a vytahuji návazec, který je v polovině překouslý. Ahmed si prohlíží zbytek vlasce, který nese stopy po zubech a znalecky poznamenává: “To byl tuňák – dogtooth, pěkně zubatá bestie.“ „Chrrrrr,“ rozvrčel se náhle Sašův multiplikátor. Saša přisekává a stejně jako já před chvílí, má co dělat, aby udržel balanc a nešel přes palubu. Připínáme mu zdolávací pás a sledujeme trpělivé zdolávání. „Po tý přetahovaný, kterou mám za sebou, si připadám, jako bych sledoval porno. Že je, Sašo, někdy lepší se jenom dívat?“ dobírám si rybáře, jehož svaly chvílemi vibrují, když dostává třesavku. Tohle je však jiná ryba. Žádný statický tah, ale rychlé výpady, které opakovaně mění směr. Saša musí přecházet po palubě, aby minimalizoval riziko, že se šňůra předře o loď. Trvá skoro půl hodiny, než lodník gafuje Sašův úlovek – nádherného tuňáka délky 127 cm – třicet kilo čisté síly a elegance. Posádka má z úlovku možná větší radost než lovec, který je především rád, že má zdolávání ryby za sebou. Ještě asi hodinu chytáme, kuchař řeže tuňáka na plátky a my se už těšíme na zítřejší steaky. Mraky se trhají a objevují se první hvězdy. Je čas jít spát, za pár hodin bude svítat a čeká nás další den plný rybaření…

Dovětek

Na druhý den, když jsme si po snídani šli zašnorchlovat, nalezli jsme na korálovém útesu asi 300 metrů od naší lodě zbytky mé udice, kterou jsme společnými silami předešlé noci přetrhli. Okolo korálů bylo namotáno asi třicet metrů šňůry a ocelové lanko s jedním hákem. Po zvířeti, které dokázalo udici rozervat, nikde ani stopy.

Ten mamlas z kuchyně nakrájel tuňáčí steaky na kostičky a udělal z nich zase kari!