Český Rybář

Když se pokouším zvednout z postele, ozývá se bolest v zádech. Mám úplně zdřevěnělá ramena i ruce. Tohle není dovolená, ale galeje! Stejně jako v předchozích dnech se pořádně probouzím teprve ve sprše. Na palubě zatím už Saša připravuje nové návazce a wobblery, kuchař servíruje snídani a lodníci uklízejí palubu po večerním rybaření. Ještě než zbytek naší výpravy stačil vylézt z kajut přilákán vůní ranní kávy a čokolády, loď startuje a vyplouváme. Příliv má začít až v devět a kapitán nedává rannímu lovu velké šance na úspěch. Přesto zkoušíme vláčet povrchové poppy na hraně několika korálových útesů. Kapitánova slova se však potvrzují a kromě několika výjezdů, kdy se ryba otočila za naší nástrahou nebo ji jen několik metrů sledovala, jsme bez záběru. Naše rybářské nadšení podnícené včerejším úspěšným lovem navíc krátce po sedmé ranní zchlazuje ukázkový tropický liják. Zcela bez výstrahy se náhle otevřela nebeská stavidla a na naši loď se několik minut valily proudy vody. Kdo hned neutekl do kryté části paluby, ten se musel převléci. Ačkoli se teplota i v ranních hodinách pohybovala mírně pod třicítkou, po dešti se citelně ochladilo, ale v zápětí vykouklo za mraky slunce a vzduch nad mořem se změnil v klasickou tropickou „prádelnu“.

Slunce a nastupující příliv mění chování ryb k nepoznání. Kapitán vede loď pomalu okolo ostrovů a korálových útesů na vnější hraně atolu a my stejně jako včera vláčíme poppy a povrchové wobblery. Snad na každý třetí hod mám záběr nebo pozoruji dravce, který sleduje moji nástrahu. Jen necelá polovina záběrů je však následována úspěšným zásekem a jen polovina zaseknutých ryb je zdolána. Část záběrů přichází na mělčině, kam dopadají naše nástrahy, ale většinu máme až v místech, kde korálový útes končí a voda mění svou barvu z tyrkysové na tmavomodrou. Ačkoli vidíme v okolí lovit i tuňáky, mezi našimi úlovky jsou zastoupeni především kranasi. Když po dvacetiminutovém souboji pouštím na svobodu prvního, asi pětikilového kranase, mám už za sebou hodinu usilovného vláčení. Záda a ramena, která si po včerejších rybářských orgiích nestačila odpočinout, už zase začínají bolet. Přecházím na lodní příď, sedám do stínu pod stříšku a pozoruji Luboše a Sašu, kteří neúnavně metají wobblery směrem na hranu mělké a hluboké vody. Zatímco Luboš tvrdošíjně věří svému „Italovi“ (oranžovému teleskopu) a od používání pětadvacetikilové šňůry Spiderwire na smekacím navijáku s cívkou o průměru jen 4 cm ho neodradilo ani několik včera utržených ryb, Saša neponechává nic náhodě. Dvěstěgramový vláčák a robustní naviják řady 6000 jsou sice solidním základem, ale co je to platné, když se mu při každém třetím náhozu dělá na šňůře paruka. Kvůli kroutivé šňůře a vznikajícím motanicím už dvakrát přišel o wobbler a většinu času tráví rozmotáváním šňůry. Nakonec kapituluje a mění naviják. Stejně jako já začíná používat multiplikátor, se kterým je nahazování trochu složitější a fyzicky náročnější, ale zase má na cívce více šňůry, která se nekroutí.

Okolo desáté aktivita ryb zřetelně narůstá. Na hladině se objevují hejnka malých rybek, na která útočí tuňáci, barakudy a kranasi. Ahmed opakovaně mění směr plavby a vyráží směrem k hejnům lovících ryb, ale dravci nás pravděpodobně včas odhalují a pouze náhozy delší než padesát metrů mají úspěch. Po hodině dostihů, kdy na Ahmedův povel zběsile vrháme čtvrtkilové poppy mezi hejnka malých rybek a pak co nejrychleji navíjíme odhozenou šňůru, aby se popp po hladině pohyboval dostatečně rychle, z nás stříká pot. Když Luboš zasekává druhou rybu, je to pro mne záminka, abych odložil prut, nechal záda a ramena odpočinout a udělal několik fotek. Tentokrát se však ryba nebrání nijak urputně a na rozdíl od kranasů, kteří po záseku vždy míří ke dnu, tahle neustále křižuje pod hladinou a občas se při výskocích snaží vyklepat nástrahu. Není to žádný obr, ale malý, asi dvoukilový tuňáček – bonito. Luboš zapíjí svůj první dnešní úlovek chlazenou colou a vychutnává si pohled na potícího se Jirku, kterému na malý wobbler zaútočilo také bonito.

„Kde je vlastně Honza?“ diví se Luboš, „jestli hned nevstane a nezačne makat, tak nám zkazí průměr!“ „Jasně, včera nasadil laťku vysoko a dneska si myslí, že to za něj odmakáme my,“ odpovídám a jdu vzbudit našeho šampióna, který včera triumfoval dvacetikilovou barakudou a pěti kranasy. Šampión se ale válí na posteli jako mrcha a na první pohled není ve své kůži. „Sem proseděl půlku noci na hajzlíku, prosím tě přines mi čaj a nějaký sušenky, snad se to už srovnalo,“ souká ze sebe. „Honza provádí výměnu střevní mikroflóry,“ ifnormuji ostatní, zatímco nalévám čaj. „To jsou ti abstinenti,“ kometuje Jirka otevírání piva. „No, já Vám to nechtěl říkat, ale mně ráno taky nebylo dvakrát dobře, ve střevech mi nějak bublá a blbě se mi nahazuje, protože se bojím prudce pohnout, a navíc většinu energie spotřebovávám na držení svěrače,“ přiznávám barvu.

Naši diskusi na téma pobyt v tropech a trávicí soustava Evropanů ukončuje teprve Saša, který v záklonu přibíhá na záď. Prut prohnutý k maximu opírá ve zdolávacím pásu, z navijáku kvapem mizí desítky metrů šňůry. „Tohle asi nebude bonito,“ směje se Luboš. Saša se sice usmívá také, ale má co dělat, aby na zádi udržel balanc a dostal rybu k lodi. Asi deset minut se ti dva přetahují v rovnocenném boji, spojeni stopadesáti metry našponované šňůry. Ryba pomalu křižuje zleva doprava a zpět za pomalu jedoucí lodí. Žádné výskoky, žádné další prudké výpady, jen konstantní a zcela rezolutní odpor. Saša není právě typ kulturisty. Brzy začíná hezky rudnout a potůčky potu mu malují cestičky na čistém tričku. Pomalu, ale jistě však odpor ryby slábne, a i když se po dotažení k lodi pokouší ještě naposledy o únik a na chvilku mizí kdesi v padesátimetrové hloubce, brzy je opět u lodě. „Další vítězství ducha nad hmotou!“ ozývá se, když Saša zdvihá desetikilového kranase. Fotografujeme úlovek, který Saša vzápětí razantně vhazuje pod vodní hladinu. Tenhle způsob pouštění ryb na svobodu mi připadá poněkud zvláštní a nešetrný, ale jak se zdá, je tou nejlepší cestou, jak umožnit zdolané rybě přežít návrat do teplé vody tropického oceánu.

Pomalu se blíží čas oběda, když za sebou slyším mohutné šplouchání. Několik set metrů od lodi loví skupina plachetníků. Ukazuji Ahmedovi na lovící ryby a ten, aniž čeká, až ostatní vytáhnou nahozené nástrahy z vody, vyráží tím směrem. Pak vypíná motor a nechává loď doklouzat do míst, kde jsme pozorovali plachetníky. „Teď nahodí jeden z Vás velký popp. Jenom jeden z Vás! Teprve, až ten první vytáhne popp z vody, nahodí další.“ Trochu mne Ahmedova jistota, se kterou vyrazil k plachetníkům, i jeho poučování zaráží, dost pochybuji, že na nás ryby čekaly, ale přesto nahazuji popp po větru asi osmdesát metrů od lodi do míst, kde si myslím, že jsme plachetníky viděli. Rychle navíjím volnou šňůru a pak rázným přiseknutím prutu dávám do pohybu popp, který začíná čeřit mírně zvlněnou hladinu. „Pop, pop, pop,“ poskakuje nástraha po hladině sledována všemi na palubě. A nejen námi. Náhle se za poppem objevuje vztyčená hřbetní ploutev velké ryby a vzápětí se před nástrahou objeví i meč a z vody se vynořuje hlava. Překvapení bylo silnější než koncentrace a dělám začátečnickou chybu – zasekávám. Ryba zdaleka ještě nedržela nástrahu v tlamě a popp letí vzduchem asi pět metrů před rybu. „Ty vole, viděls to? Ta bestie to fakt vzala, to snad není možný, okolo sou stovky, co stovky, tisíce metrů oceánu a ten plachťák fakt zaútočil na můj popp“, česky křičím, zcela vyveden z rovnováhy na Ahmeda, který si drží hlavu v dlaních a prosí Alláha, aby se nezlobil na toho blba, který spařil tak krásný záběr. „Fakt to vzal, viděli jste to?“ obracím se k ostatním, kteří byli útokem plachetníka neméně překvapeni. Dotahuji popp k lodi a v okamžiku, kdy ho zdvihám z hladiny, se zpod lodě řítí obrovský, snad třímetrový stín a vzápětí se na hladině objevuje meč a rozevřená tlama pěkně navztekaného plachetníka. „Néééé, to nééé, k...a,“ ulevuji si ve chvíli, kdy můj popp letí vzduchem směrem k lodi. „Pánové, já nenahazuju, na tohle ten můj cajk fakt není dělanej,“ odmítavě couvá od bortu Luboš. Honza, který už opustil kajutu, nahazuje, ale bez úspěchu. Pak Jirka, Saša a pak zase já, ale plachetníci už se neobjevili.

Po obědě jedeme malou motorovou lodí na jeden z opuštěných ostrůvků. Po dopoledním rybaření a kuchařově kari je nám pořádné vedro a už se těšíme na chvilku šnorchlování. Honza se Sašou si s sebou na ostrůvek berou i muškařinu, my ostatní navlékáme potápěčské brýle a ploutve. U břehu písčitého ostrůvku je voda plná zvířeného písku, ale jen o několik metrů dál se otevírá nádherný svět korálového útesu: barevné korály a sasanky obklopené hejny klaunů a pruhatců, skupinky klipek, malých chňapalů, bodloků, čtverzubců a ostenců. Na místech, kde je korálový útes přerušen písčitou plošinou, před námi prchá několik rejnoků a hejnko albul (bonefish). Opravdový tropický zázrak je však hrana korálového útesu, která se ztrácí v modravé hlubině. Mořský proud mne pomalu unáší podél okraje útesu a já se nemůžu nabažit přehlídky desítek druhů rybek, které občas prchají před hejnky kranasů a opatrně obeplouvají odpočívající metrové kanice a malé žraloky bělocípé. Marně však pátrám po siluetách velkých rejnoků – mant. Ráno jsme v průlivu mezi ostrovy opět pozorovali, jak se pohupují na hladině, teď však vidět nejsou. Zataháním za ploutev mne Jirka upozorňuje na téměř metrovou želvu, která před námi pomalu mizí v hlubině, a později na tykadla, kterými svůj úkryt prozradila langusta. Asi hodinu obeplouváme ostrov, dokud se neobjevuje Honza, který muškaří na okraji útesu. Právě se mu prut ohýbá a šňůra řeže hladinu před ním. Plavu k němu, ale stíhám už jen uvolnit háček, který vězí zaseklý v korálu. „To se nedá, mám na konci pětadvacítku, ale ty ryby jsou úžasně rychlý. Jak to drapnou, tak hned míří přímo na hloubku a pak to buď urvou nebo pověsí mezi korály,“ komentuje Honza svoje snažení. Sílící vítr a začínající déšť nás však zahánějí zpět na palubu lodi, kde už nás čeká čaj a odpolední kávička.

Odpolední siestu s Honzou vynechávám a jedeme s malou motorovou lodí vláčet okolo útesu. Nahazování čtvrtkilových wobblerů třistagramovým prutem z malé loďky tančící na metrových vlnách není žádná legrace. Zvlášť tehdy, když potřebujete nahodit alespoň padesát metrů. Brzy však zjišťujeme, že na rozdíl od přívlače z velké lodě se nás ryby méně bojí a záběry přicházejí blíže u lodi. Po čtvrt hodině vylovuje Honza asi kilové bonito, které zaútočilo na skoro stejně velký popp, já vypínám těsně u lodě jednoho kranase modroploutvého, a když nás blížící se bouřkový mrak nutí k návratu, přichází další záběr: popp jsem přitahoval přes písčitou mělčinu k hlubině a ve chvíli, kdy míjel balvan porostlý korály, ozvalo se hlasité mlasknutí a popp zmizel. Zasekávám a s cívkou v ruce rvu rybu od skupiny korálů. Naštěstí prut i šňůra vydržely a po pěti minutách vylovuji kleštěmi dvoukilovou rybu, která připomíná barevného okouna. Ali, který nás doprovází, tvrdí, že se jmenuje „jogfish“, a naznačuje, že rybu k večeři už máme. Pouštíme krasavce zpět a poháněni tropickým slejvákem míříme zpět na loď.

V podvečer se nám ve větru a dešti nechce vláčet a dáváme přednost přívlači za jedoucí lodí – trollingu. Počasí se však stále zhoršuje, vítr sílí a namísto rybaření na volném oceánu se musíme držet uvnitř atolu. Máme sice několik záběrů, jednou Saša chvíli zdolává asi metrovou pelamidu wahoo, ale kromě asi čtyřkilové barakudy a kilového bonita jsme po dvou hodinách nic nechytli. Okolo páté večerní kotvíme asi sto metrů od hrany korálového útesu, dobře chráněni před větrem. Pod námi je třicetimetrová hloubka a kapitán vysvětluje, že se tu v noci často loví tuňáci a kanici. Převazujeme naše pruty na lov u dna. Někteří volí montáž s koncovým olůvkem a několika návazci s jednoháčky, na které napichují kousky ryb, Jirka zůstává věrný velkému splávku a pořádnému háku s kusem ryby, já si připravuji stogramové jigy a twistery. Po večeři nahazuje lodník agregát, rozsvěcuje světlomet, a zatímco posádka sleduje v televizi zprávy o vrcholící volební kampani, obsazujeme záď. Brzy tahá Luboš se Sašou doslova rybku za rybkou. Jedná se vesměs o 10-20 cm velké korálové rybky - chňapaly a bodloky. Jirka asi po hodině páčí z hlubiny krásného, skoro tříkilového červeného chrochtala, jenž opravdu vydává chrochtavé zvuky, podle kterých dostal své jméno. Spouštím ke dnu stogramový fluoreskující jig, se kterým pilkruji u dna i ve sloupci. Dokud pohybuji s jigem, jak jsem zvyklý z našich vod a z Norska, jsem bez záběru. Pak mi však při propadávání cosi na jig útočí. Zkouším opakovaně vytáhnout jig k hladině a pak ho nechám volným pádem klesat ke dnu. Další záběr a tentokrát sedí. Vytahuji malou, asi kilovou barakudu a znovu spouštím jig. Když se nic neděje, zkouším jig odhodit do dálky a prochytat vzdálenější místa. Překvapuje mne záblesk, který doprovázel dopadnutí jigu na hladinu. Znovu nahazuji a záblesky se opakují – jedná se o světélkující mořské prvoky.

V deset večer, když posádka na DVD sleduje příšerně barevný romantický film ze života indické smetánky, začínají brát větší ryby. Nejprve Sašovi cosi odplouvá s celým návazcem, pak Luboš vytahuje metrového, ale hubeňoučkého žraloka a Jirka stejně velkého lodivoda-štítovce, rybu, která má na hlavě přísavky umožňující jí putovat oceánem přisátá na tělech velkých rejnoků, žraloků i lodí. Měním twister za sedmdesátigramový pilker. Pilkery vyráběné pro rybaření v tropických vodách jsou velmi štíhlé, aby se ve vodě rychle pohybovaly. Když rychle, tak rychle. Nejprve nechám nástrahu padat až ke dnu a pak namísto klasického pilkrování prudce zasekávám. A funguje to! Hned na první spuštění jsem vytáhl asi kilového chrochtala a po půlhodince jsem zasekl většího macka. Ryba mi při záseku nekompromisně rvala špičku prutu k hladině a brzda navijáku se rozezpívala. Asi deset minut jsem se marně snažil svého protivníka odlepit ode dna, čekajíce, kdy se mu podaří šmiknout dvacetikilovou šňůru o některý z kamenů nebo korálů. Ale nakonec přeci jen přitahuji rybu stále blíže k lodi a po dvaceti minutách se ve světle reflektoru objevuje asi dvanáctikilový kranas. V tu chvíli se rozvrčela i cívka na Jirkově navijáku. Jirka měl nastražený asi desetidekový kus ryby. Že by konečně nějaký větší kanic? Padesátilibrový pilkrovací prut se asi čtvrt hodiny prohýbal pod náporem ryby, ze které se nakonec vyklubal rovněž kranas.

Před půlnocí, když někteří začínají u nastražených prutů klimbat, začíná opět pršet. Balíme udice a domlouváme se s Ahmedem, že zítra vynecháme ranní chytání. Po třech dnech rybaření jsme pořádně unavení, navíc příliv začíná až okolo desáté dopolední a hlavně, jak řekl Luboš: „Jsme tu na dovolený, ne na galejích!“