Český Rybář

Tato ostrovní zemička ležící v Atlantiku cca 500 km od pobřeží západní Afriky se stala v posledních několika letech Mekkou rybářských fajnšmekrů z celého světa. Zdejší vody jsou díky čistotě a absenci průmyslového rybolovu (a tedy i dostatku potravy pro velké mořské predátory) rájem takových ryb, jako jsou mečoun, tuňák, plachetník, wahoo, barakuda nebo žralok - tedy ryb, které jsem chtěl vždy zdolat.

Po zjištění podmínek cesty se ukázalo, že cena bohužel není nijak nízká. Jako stěžejní se ukázaly náklady na pronájem lodi s vybavením a hlavně zkušenou posádkou, která ví, jak na to. Bylo tedy třeba sehnat další blázny, jako jsem já, kteří do toho půjdou se mnou…

Letěli jsme přes Frankfurt do Lisabonu a pak už přímým letem na ostrov Sao Vicente – naši rybářskou základnu. Na letišti už čekalo auto, které nás odvezlo k penzionu do centra města Mindela. Ten byl na slušné úrovni, ani ne pět minut chůze od přístavu - tam jsme taky hned vyrazili obhlédnout naši loď. Večer jsme si zašli na večeři do hospůdky v centru a vyzkoušeli místní pivo. Jako hlavní chod se na talíři skvěl filet z wahoo, který byl výborný, což se ale o slabém pivu říci nedalo. Únava z cesty a nutnost načerpat energii na zítřejší lov, nás však přinutily záhy ulehnout.

Ráno už nás čekal kapitán Miguel – Španěl původem z Kanárských ostrovů, který se lovem velkých ryb živí celý život. Jeho loď Doña-pi byla perfektně nachystaná a před sedmou hodinou jsme vyrazili na moře. Kapitán se skipperem mluvili jednoduchou a nám dobře srozumitelnou angličtinou, takže představení lodi a vybavení jsme bez obtíží pochopili. Případné nejasnosti se hned odstranily názornou ukázkou. Na lodi bylo veškeré moderní rybářské vybavení, nutné pro úspěšný lov. Nechyběla kuchyňka s ledničkou (nápoje a jídlo na celý den byly zajištěny) a WC.

Kapitán Miguel nám vysvětlil, kde jsou nejlepší místa pro lov marlínů – ty se totiž mění nejen během roku, ale i v závislosti na momentálním počasí, teplotě vody anebo třeba i barvě moře. Otázce zabarvení vod jsme moc nerozuměli až do chvíle, než nám to Miguel ukázal a... skutečně – najednou jsme zřetelně viděli hranici mezi vodou se zeleným nádechem a sytě modrou. Údajně to nemá nic společného s hloubkou moře, protože se tato hranice různě mění. A právě ta sytě modrá voda je tou „marlínovou“. Samozřejmě že těch faktorů je více - třeba výskyt ptáků, který signalizuje hojnost malých ryb blízko u hladiny, a tedy i pravděpodobnost výskytu větších dravých ryb. Každý kapitán má své recepty. A protože v hlavní sezoně vyráží na moře až deset rybářských lodí denně, většinou si kapitáni sdělí vysílačkou místo, kde se zrovna mečouni vyskytují.

Loď plula na jihozápad, několik námořních mil jižně od ostrova Santo Antao. Skipper navázal chobotničky, malé rybky a kusy rybího masa a zapíchl speciální pruty do stojanů. My jsme se zatím dohodli, čí je který prut. Popíjeli jsme a netrpělivě čekali, kdy to přijde, a protože se nic nedělo, povídali si s kapitánem. Ukázal se jako fajn chlapík, který nám hned poradil, kam zajít večer do baru, kde jsou nejhezčí holky a na co si dát naopak pozor. Samozřejmě se ale diskuse nejvíce točila okolo rybaření a my jsme vyzvídali vše o tajích mořského rybolovu v těchto končinách i o množství a velikosti jeho úlovků.

Loď byla stále v pohybu, protože mečoun útočí na pohyblivou kořist. Dopoledne rychle ubíhalo, na lodi bylo díky stálému větru, který ochlazuje jinak ostré africké slunce (je třeba dávat pozor a dobře se namazat opalovacím krémem), velmi příjemně. S ubíhajícím časem jsme samozřejmě byli stále více napjatí. Když se podával oběd, začala plíživě nastupovat deprese. Ale tak už to v rybařině chodí – nikdo Vám nemůže nic zaručit. Odpoledne jsme byli zralí na siestu, ale z toho nás probral známý zvuk roztočeného navijáku…

Stáhli jsme ostatní pruty, aby se navzájem nezamotaly, a já si rychle oblékl vestu, usedl do loveckého křesla na zádi a připoutal se. Záběr totiž přišel na můj prut. Srdce mi bušilo, ruce se potily - začalo přetahování kdo s koho. Přitáhnout pomalu prut k sobě, povolit a rychle navíjet. A pořád dokola. Tvrdý boj s něčím hluboko v moři. Po půlhodině dřiny jsem se nechal vystřídat. Po krátkém odpočinku jsem už zase odhodlaně vzal prut do svých rukou. Další kolo. Mezitím mi skipper hlásil, že to bude tuňák. To mi ale vůbec nevadilo! Byl jsem plně koncentrován, a protože tuňáka (na rozdíl ode mě) neměl kdo vystřídat, po určité době mu začaly docházet síly. I když jsem také notně „cítil“ záda a zápěstí, přece jenom bylo znát, že se vítězství blíží. Zdolávání bylo podstatně snadnější než na začátku, za chvíli se už vysílený tuňák objevil u lodi a skipper ho vytáhl na palubu. Více než hodinový boj byl u konce.

I když jsme nechytili žádného mečouna, nebylo znát zklamání. Na první den to přece byl slušný výkon. A pokud takto vyjdou i další dny, budeme spokojení. Miguel nám slíbil, že z dnešního úlovku nám v plážové restauraci připraví takovou večeři, že se nám o ní ani nesnilo, a obrátil loď zpět do přístavu. Při návratu jsme byli příjemně unaveni a vychutnali si krásný pohled na zapadajícím sluncem zalité město Mindelo a hory v pozadí. První úspěšný den na moři jsme pak řádně zapili v místním baru. Místní slabé pivo, které je dělané na horké africké klima, sice vůbec nelezlo do hlavy, ale po proložení několika panáky stál nakonec večer za to. Obdivovali jsme místní čokoládové děvy, které se kolem nás v baru točily. A hned nám bylo jasné, proč nám Miguel vykládal, že někteří evropští rybáři mají Kapverdy rádi nejen kvůli „Blue Marlin“, ale i kvůli „Black Marlin“. Ten se ale neloví na moři přes den, ale v noci po barech:-)

Druhý den nám nebylo nejlépe - jasný důkaz, že včerejší oslava úlovku byla kvalitní! O to hůř jsme snášeli velké vlny doprovázené silným studeným větrem a oblačností, které ten den od rána panovaly na moři. Miguel tedy navrhl, že si raději zkusíme zajiggovat. On sám má prý jigging v těchto vodách taky rád. A i když se dopoledne moře zklidnilo a slunce začalo zase pěkně hřát, pokračovali jsme v jiggování. A musím říct, že jsme si to všichni pěkně užívali! Potvory, které jsme tahali z hlubin moře, byly opravdu úžasné. Některé by se daly nazvat spíše kuriozitami než rybami. Největší radost nám však udělala dravá ryba wahoo. Vylovení na palubu jsme však na radu Miguela nechali na skipperovi - už se prý stalo, že v rámci boje o přežití ukousla na palubě rybáři prst nebo vytrhla část svalu z ruky či nohy. Skipper ji hned vykuchal a slíbil, že i druhý den budeme mít vlastní večeři.

Další den jsme brzy ráno vyrazili východně od Mindela. U ostrova Santa Luzia měly včera jiné lodě štěstí na velké mečouny. Moře bylo klidné a foukal příjemný vítr, který ochlazoval jinak horké slunce. Po hodině plavby nasadil skipper pruty do držáků a tentokrát jsme na první kontakt s rybou nemuseli čekat skoro celý den. Ani ne po další hodině jeden z prutů „oznámil“, že se ho má někdo ujmout…

Vedle rychle se odvíjejícího navijáku nastala už dobře známá honička – sundat další pruty, aby se nezamotaly, sednout do křesla a připoutat se! Adrenalin doslova tekl do žil. Vodní tvor kdesi v hloubce odmotával vlasec obrovskou rychlostí, takže prvním úkolem bylo ho zastavit, druhým pak začít rybu „přibližovat“ zpět k lodi. Nastala fáze tvrdé dřiny – prut přitáhnout k sobě, při povolení rychle navíjet... Někdy se však při povolení prutu a snaze navíjet ryba ukáže jako silnější. Chvíli trvá, než se vše perfektně zkoordinuje, aby se rybě ani o kousek nepovolilo. Podle síly tahu jsme odhadovali, že máme tu čest buďto opět s velkým tuňákem, nebo se na nás konečně usmálo štěstí a na prutu je vysněný mečoun.

Po nějaké době fyzicky velmi namáhavé rybařiny proběhlo už vyzkoušené střídání, aby měl každý z nás podíl na případném úspěchu. Každý z nás tedy vydal maximum energie proti jednomu soupeři. Je až neuvěřitelné, kolik bylo v jedné rybě síly. Naši jasnou přesilu ještě umocnila stále se pohybující loď, která měla za úkol rybu rychleji unavit. Monotónní, avšak vzrušující boj trval už přes dvě hodiny, když jsme poprvé zjistili, s kým máme tu čest - první výskok soupeře nad hladinu jasně prozradil mečouna! Následovaly další úžasné skoky, které opět vlily adrenalin do žil a energii do svalů. Pokoušeli jsme se fotit mečouna v dálce při výskoku, ale stále zbývalo zdolat ještě 200 metrů šňůry, což byl pořádný kus práce. Přibývající výskoky mečouna nad hladinu nás fascinovaly a zároveň pomáhaly zmírnit únavu – najednou bylo zřetelně vidět, s kým bojujete, a hlavně, že vítězství se blíží. Mečoun byl blíž a blíž a začala vynikat jeho skutečná velikost. Miguel nám vysvětlil, že výskoky se tento predátor nejen více unaví, ale zároveň rozděluje svou energii mezi přetahování s námi a energii potřebnou k výskoku.

Když byl mečoun již jen několik metrů od lodi, pohled na hodinky nám prozradil, že souboj trval už více než tři hodiny. Všichni jsme byli hodně unaveni, jen mečoun pořád ještě vyskakoval nad hladinu, jako by si s námi jen hrál. Miguel i skipper se usmívali a ptali se, jak se cítíme. Věděli, že už je dobojováno! A skutečně – skipper si nasadil rukavice a zručně začal přitahovat mečouna k lodi. Na toho jako by padla veškerá únava a nechal se přitáhnout jen s malým odporem. Vše jsme fotili a pak si postupně vzali do rukou jeho meč, který měl přes půl metru. Miguel odhadl hmotnost tak na 200 kg. Ryba byla nádherná a my se s úctou skláněli před její silou a odhodláním k boji. Na slunci se mečoun chvílemi jevil spíš jako zlatý než modrý. Že by nám tato „zlatá rybka“ splnila naše přání? Shodně jsme si tedy přáli další úspěšný rybolov.

Většina zdejších kapitánů, včetně Miguela, byli zastánci pouštění těchto nádherných a jedinečných ryb zpět do moře. Pokud není ryba zraněna nebo pokud se nejedná o možný rekordní úlovek, opatrně vyndají hák z tlamy a rybu pustí. Všichni jsme souhlasili. Zapili jsme úspěch pivem a popřáli mečounovi dlouhý život. Skipper vyvěsil malou červenou vlajku, aby při návratu do přístavu všichni viděli, že dnešek byl náš úspěšný den. A protože se blížilo poledne, Miguel nás pozval k obědu.

Mezitím skipper nasadil pruty do držáků – je přece teprve poledne a my máme vyvěšenou pouze jednu červenou vlajku!!!