Český Rybář

Jednou z nově nabízených možností (naleznete na stránkách www.rybolov.com) je i rybolov v okolí severského městečka Øksfjord, který se nachází na pobřeží asi 125 km severozápadně od Alty. Za zmínku stojí, že z Øksfjordu vyráží trajekt do Hasviku na ostrově SørØya (30 km), což je bezesporu norský top revír, vychvalovaný rybáři z celého světa. Rybářsky zajímavá místa v okolí Øksfjordu jsou tudíž součástí vyhledávaného a atraktivního lichoběžníku Loppa – SørØya – Seiland – Øksfjord. Někteří zahraniční kolegové dokonce ze SørØyi vyrážejí na lov halibutů právě do výsostných vod v okolí Øksfjordu. Na přelomu srpna a září jsme se v Øksfjordu objevili i my – skupinka 7 českých rybářů dychtících po trofejních úlovcích a… zachytali jsme si skvěle!

Netradiční cestování

Když už jsme se rozhodli pro cestu na daleký Sever, padl i návrh pojmout rybářský výlet poněkud netradičně. Zvolili jsme cestování přes Polsko, Lotyšsko, Litvu, Estonsko a Finsko. Času jsme měli dost a dost, protože nástup do Øksfjordu byl naplánován až na 28. srpna.

22. 8. jsme tudíž v nočních hodinách přejeli česko-polské hranice a uháněli směrem k nám neznámým pobaltským státům. Mnoho řidičů si stěžuje na kvalitu polských silnic, ale i když jsme na vyjeté koleje samozřejmě narazili, projeli jsme po hlavním tahu na východ v naprosté pohodě a kolem druhé hodiny ranní jsme překročili hranice Litvy.

Pobaltí

A musím říct, že všechny tři pobaltské státy mne překvapily. Zřejmě jsem čekal polorozpadlé ruské „děrevni“ s vodkou zmoženými mužiky, a našel jsem udržovaná evropská města se spoustou obchůdků, zahradních restaurací a srdečných lidiček. Postupně jsme navštívili Kaunas, Rigu a Talin (samozřejmě že jen na krátkou procházku) a byli jsme u vytržení, jak vkusně je zde skloubena historická a moderní architektura i jak se Pobalťané o svá města starají stran pořádku a cestovního ruchu. Jednu noc jsme přespali v malém penzionu kdesi v Estonsku a musím podotknout, že nebyl luxusní, ale udržovaný, čistý a hlavně – byly v něm sprchy a toalety.

Trochu jsme se obávali plavby z Talinu do Helsinek. Jednak se jen těžko můžete ubránit tomu, abyste si nevzpomněli na tragédii trajektu Estonia, a jednak jsme si plavbu dopředu nerezervovali, protože jsme se dozvěděli, že trajekty mezi oběma velkoměsty jezdí jako autobusy! A byla to pravda. Po příjezdu do přístavu v Talinu jsme na centrále zakoupili lístky (cca 85 eur za velký Transit s dvěma rybáři) a během dvou hodin už jsme se houpali na vlnách Baltského moře ve Finském zálivu. Za 3 hodiny jsme pak vyjížděli z útrob plechové obludy v Helsinkách!

Finsko

Pokud švédskou metropoli Stockholm nazýváme Benátkami Severu, Helsinky by si zasloužili minimálně stejné označení. V tomto krásném městě rozkládajícím se na 686 km², ze kterých je jen 168 km² pevné země, žije asi 575 000 obyvatel. Udělali jsme si půldenní přestávku a projeli město na kolech – ostatně, měl jsem pocit, že podobně na tom byla asi polovina všech obyvatel metropole. Cyklistů bylo opravdu hodně, ale ve městě, kde na podobný způsob dopravy myslí, nedocházelo k žádným hromadným pádům v nekonečných pelotonech. Všude byly udržované cyklistické stezky a my jsme se mohli kochat historickým centrem i místním přístavem plným nádherných plachetnic a dalších plavidel.

Po této mezihře jsme vyrazili dál na sever, ale ještě ne do Norska. Po krátké zastávce ve městě Oulu v samé severovýchodní špici Botnického zálivu jsme nakonec dorazili k jezeru Inari (1 100 km od Helsinek), kde jsme chtěli den dva zatrénovat při sladkovodním rybolovu. Toto 80 km dlouhé a 40 km široké jezero o rozloze 1 040 km² je hluboké až 94 m. Na jeho hladině je rozeseto až 3 300 ostrovů a ostrůvků. Jak jsem byl poučen majitelem kempu, ve kterém jsme se ubytovali, může se prý stát, že jezero v listopadu zamrzne a rozmrzne až v červnu (štěstí, že jsme přijeli na konci srpna)!

Po zakoupení povolenek v nedalekém městečku Inari a zapůjčení lodí jsme celí natěšení vyrazili na ohromnou vodní plochu v očekávání úlovků trofejních štik, jejichž fotografie jsme s notnou dávkou závisti sledovali na internetu. Bylo nám sice podezřelé, že Fin při sledování našich krabiček s obřími plandavkami a gumami potutelně kroutil hlavou a blábolil cosi o rotačkách velikosti 00, ale což – český rybář si poradí. Nejsme přece žádní čudlaři!

Nebyli jsme. Během dvoudenního snažení jsme totiž nechytili ani šupinu! Postupně jsme zjemňovali náčiní i nástrahy, z velké vodní plochy jsme zabrousili mezi ostrůvky a házeli a házeli. Nic! Finské jezero se k nám zachovalo macešsky a nevydalo žádný ze svých šupinatých pokladů. Nu což, alespoň jsme si odpočali a do cíle cesty už nám zbývalo jen nějakých 430 km.

V Øksfjordu

Od břehů Inarijärvi (správný finský název jezera) jsme vyrazili asi v 8.00 hodin ráno a kolem třetí jsem už telefonoval norskému správci, že se nacházíme zhruba 5 km před Øksfjordem. A pak už jsem jen seděl a kochal se! Slunce ozařovalo mořskou hladinu ve fjordu a její barva se měnila od světlemodré u břehů po skoro černou v hlubších pasážích. Na vrcholcích okolních hor ležel sníh a cestu vodními masami si razil rybářský kutr. Dokázali jsme to – po roce jsme opět v Norsku!

Knut (norský správce místních ubytovacích kapacit) na nás čekal u silnice a nasměroval nás na parkoviště před budovou. Když jsem se později ptal přátel, co si o ubytování myslí, shodli se na tom, že už jsme v Norsku byli na romantičtějších místech než ve středu malého severského městečka. Apartmán i pokoj pro dva byly ale vybaveny se vším luxusem a ještě dýchaly novotou. Dole v budově byla prostorná místnost s mrazicími boxy a spoustou místa na uskladnění rybářského náčiní. Daly se tam rozvěsit i mokré rybářské obleky a za pomoci zapůjčeného teplometu do rána vždy krásně vyschly.

Po vyložení nákladu z automobilů vedla naše další cesta k přístavišti. Museli jsme ujít cca 300 m, ale na mole čekali zbrusu nová Kvaerna s 50 HP motory Suzuki (po celou dobu pobytu jsme neměli jediný problém). Přímo na mole byly rozestaveny 3 stoly na zpracování úlovků, v případě nepřízně počasí byla připravena buňka s filetovacími stoly a sladkou vodou. Benzinová pumpa stála nějakých 30 m od mola, takže ani s tankováním nebyl nejmenší problém. I když jsme za sebou měli 3 400 km dlouhou cestu, při spatření lodí (a moře) z nás únava spadla a rozhodli jsme se vyrazit alespoň na hodinku vyzkoušet místní vyhlášený revír!

Na moři

Během hodinky bylo vybaleno, pruty nazbrojeny a mohli jsme vyrazit. Vzhledem k tomu, že se v tuto roční dobu už smrákalo poměrně brzy, bylo všem jasné, že první rybářský výjezd nebude mít delšího trvání než 1 až 2 hodinky. A jak už to tak v podobných případech bývá – když totiž vyrazíte na vodu se spoustou elánu, ale prakticky bez přípravy – během vyjížďky jsme nechytili ani šupinu. Tedy – kromě Martina, který ulovil pěknou tresku obecnou kolem 80 cm, ale jako správný rybář ji s heslem „první ryba patří vodě“ vrátil moři. A jak uvidíte, v brzké budoucnosti se mu to náramně vyplatilo.

Tresky

Večer po návratu jsme v teple domova prostudovali mapu, prozkoumali i zakoupené GPS Garmin Nüvi 550 s instalovanou námořní mapou a ráno před vyplutím jsme v lodi vše porovnali s GPS plotterem. Byli jsme tedy teoreticky výborně připraveni – a co praxe?

Plán byl jasný. Nejprve zkusíme ulovit několik tresek klasickým pilkrováním (pro klid duše) a pak se budeme věnovat lovu s Giant a Dead Bait jigheady. Musím podotknout, že moře v okolí Øksfjordu je dosti hluboké a mělčích míst vhodných k lovu není mnoho. Můžete zkoušet chytat přímo ve fjordu (ale proto přece na daleký Sever nejezdíme), nebo z něho vyplujete na volné moře a v tom případě máte několik možností. Buďto se dáte vpravo či vlevo a prochytáváte místa podél pevninského pobřeží, nebo přejedete asi 10km průliv a vyzkoušíte lov u úpatí hor na ostrově StjernØya. Vzhledem k tomu, že jsme se přímo na místě setkali s Rainerem Kornem (známým německým rybářem, spisovatelem a fotografem, jehož kniha o lovu ryb v Norsku vyšla i Čechách), měli jsme volbu poněkud usnadněnu, protože nám ukázal místo s relativně rovným a plochým dnem, kde prý během uplynulého týdne ulovili s kolegy 13 halibutů.

Přejezd průlivu byl za větrného počasí opravdu zábavný a i za plexisklem u volantu z nás stékaly proudy slané vody. Nakonec jsme se ale na místo dostali a konečně nahodili. A tresky tam byly! Postupně jsme ulovili několik obecňaček od 60 do 95 cm a pomalu začali pošilhávat po nástraze na halibuta. Malé stříbrné vláčecí pilkříky o hmotnostech 30-60 g splnily po přejetí na mělčí místa u břehu ostrova svůj účel a po několika minutách jsme měli, co bylo třeba, totiž čtyři tresky tmavé o velikostech 20-30 cm. Ještě asi půl hodiny jsme se bavili lovem kelerů (40-70 cm), ale nakonec jsme na Dead Bait jighead nainstalovali mrtvé nástražky, a vzhledem k tomu, že se utišil vítr a loď driftovala ideální rychlostí, spustili jsme je ke dnu a prosili Poseidona o nějakého toho halibutíka.

Vyslyšel nás a netrvalo to ani tak dlouho. Asi po hodině přizvedávání, poškubávání, vytahování do sloupce a opětovného spouštění má nástraha umístěná u dna v hloubce asi 60 m hmatatelně ztěžkla. Přisekl jsem a pak už jen sledoval, jak si cosi pod hladinou odmotává z multiplikátoru metry pletenky bez ohledu na to, že jsem byl proti! Po 3 minutách ale soupeři pod hladinou začaly viditelně docházet síly. I když v průběhu zdolávání ještě několikrát zabojoval, intervaly mezi úniky se prodlužovaly a nakonec se u boku lodi vyvalil halibut, kterého jsme bez problémů vtáhli do lodě. Měřil 90 cm při hmotnosti cca 9-10 kg. Tak to byl slušný začátek.

Věnovali jsme tomuto způsobu lovu ještě 2 hodiny bez hmatatelného úspěchu a nakonec jsme se rozhodli pro změnu místa. Začalo znovu pofukovat, takže jsme se vydali do závětří ostrova, kde jsme na mapě nalezli slušně krytou zátoku.

Okouníci

Na místě panovalo úplné bezvětří, takže jsme se pohybovali jen díky proudění vody v průlivu. Neslo nás to velice zvolna - pro pilkrování úplná idyla. Postupně jsme ale po úpatí podmořské hory spadli až na hloubku 130 m. Pomalu už jsme začínali uvažovat o přejezdu, když Luďkovi přišel záběr a po 5 minutách se už v lodi objevili dva okouníci bezpečně zahryzlí na fluorescenčních zelených paprikách. A byli nádherní – 50 a 58 cm! Ti z Vás, kteří mají lov okouníků v oblibě, tyto velikosti musí ocenit. Na místo jsme podle GPS najeli ještě několikrát a pokaždé jsme alespoň jednoho červeného krasavce chytili. Znovu se tedy potvrdilo, že naleznete-li místo, kde se okouníci zdržují, můžete na něj jezdit jak do pokladničky.

Další dny

Rainer Korn odjel a s ním zmizelo v nenávratnu i slunečné počasí. Ostatně – co bychom na přelomu srpna a září mohli na severu Norska očekávat. Zataženo bylo téměř neustále, sem tam zapršelo, naštěstí k nám byl milosrdný alespoň vítr, takže jsme mohli rybařit. Teplota se pohybovala mezi 4-13 °C a na vrcholcích okolních hor zřetelně přibyl sněhový poprašek.

Na vodě bylo sice chladno, ale s tím jsme počítali. A ryby nás nenechaly prochladnout. Tresky opravdu braly a my jsme si mohli vybírat. Trochu mě štval Luděk, který při rekapitulacích dne na molu opakoval větu, při které mi naskakovala husí kůže, totiž: „Zase jsme chytili pár šedesátek!“ Nechávali jsme si ryby mezi 80 až 100 cm a přitom jsme před zbytkem zájezdu vypadali jako úplní břídilové – prostě ti, kteří nachytali nějaké ty „šedesátky“. Nakonec jsem pár ryb přeměřil a překvapený Luděk přešel při popisování denních úlovků od šedesátek k devadesátkám, což mne opravdu potěšilo.

A vyplatilo se mu to! Vládce místních vod ocenil jeho pravdomluvnost a obdaroval ho úlovkem halibuta 87 cm. Byl Luďkův první a splnil si tím jeden velký norský sen. A další na splnění teprve čekal. Nutně potřeboval ulovit ještě vlkouše. A podařilo se to, i když za velice zvláštních okolností.

Jednou z nástrah, kterou jsme s sebou přivezli jako ověřenou bombu, byly velké gumové rippery Storm se zátěží zalitou v těle. Kolega Radek Diviš s nimi měsíc před naší výpravou slavil na ostrově SørØya velké úspěchy, tak proč je nezkusit. Pravdou je, že byly úspěšné, a pokud se na ně chytila treska, byla téměř vždy větších rozměrů. S Luďkem jsme je onoho dne máčeli ve vodě už hodinu a ryby je okázale ignorovaly. Pak ale u dna přišel záběr a po 3 minutách zdolávání vykoukla u boku lodi z vody dobře známá zubatá hlava „kočky“. Při pozornějším zkoumání jsme oba uviděli, že háček není zaseklý v tlamě, ale ryba nástrahu pouze držela v zubech. A nepustila, ani když ji Luděk vtáhl do člunu! Nenasytnosti mořského predátora jsme se smáli ještě několik dnů po tomto zážitku.

Fenomén Martin + Jindra

Tuto dvojici musím ve svém vyprávění zmínit. Jednak proto, že se jedná o poctivé rybáře, kteří přípravě věnují spoustu času (surfováním po netu, sbíráním informací z dalších médií, výrobou vlastních jigheadů a pilkrů), ale hlavně proto, že pobytem v Øksfjordu potvrdili, že tato teoretická příprava nese své ovoce. Jednoznačně nás všechny přechytali a všechny top úlovky patřily při konečném bilancování právě této dvojici. A začalo to tím, že Martin vrátil první rybu moři …

Nebudu Vás dlouho napínat – zatímco my ostatní jsme se nejvíce dostali k tresce 95 cm, Martin s Jindrou obstarali veškeré zbylé trofejní úlovky (tedy až na dalšího Luďkova okouníka 63 cm a Tomášovu tresku jednoskvrnnou 70 cm)! Stručný výčet hovoří jasně – tresky obecné 123, 2x 120, 115, 106, 103 a 101 cm a hlavně halibut 136 cm (37 kg), kterého Martin „páčil“ ze 180m hloubky bezmála 45 minut, byli jasným důkazem toho, že oba rybáři nastudovali teorii opravdu poctivě a s ohledem na to zvolili i správnou taktiku. V čem spočívala? Zatímco my ostatní jsme se snažili ryby aktivně vyhledávat a přejížděli jsme často z místa na místo, Martin a Jindra vydrželi na zvoleném „flíčku“ a migrující ryby prostě našly je!

Požár

Při cestě k molu jsme se dva dny před odjezdem opravdu vyděsili. Projížděli jsme městečkem a těsně před odbočkou k lodím jsme zaregistrovali ohromné srocení lidí, v tomto místě určitě hodně nezvyklé. Hasiči, policie, místní obyvatelé – všichni hleděli jedním směrem, k hořícímu dřevěnému domku uprostřed města! Chvíli se nám zdálo, že místní hasiči svému řemeslu příliš nerozumí. Sice kolem ohniska natáhli hadice a vztyčili vodní stěny, aby nevzpláli i další dřevěné stavby, ale u ohně byl jen jeden člověk s jakousi zahradní hadičkou, který do ohně stříkal tu trošku vody, která stihla protéct. Chvíli jsme zvažovali evakuaci našich ubytovacích kapacit a automobilů, ale nakonec jsme se dozvěděli, že požár byl založen úmyslně. Byla to vlastně taková malá „bouračka“ starého domu. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Rekapitulace

Pokud jsem o této lokalitě hovořil jako o top revíru, na svém názoru trvám. Øksfjord a vody v jeho okolí oplývají neskutečným bohatstvím rybí populace všech možných druhů. Důležité je, že se zřejmě stává jedním z center lovu halibutů, o čemž jasně svědčí přítomnost Rainera Korna a jeho party. Ostatně – jak už jsem zmiňoval v úvodu, někteří rybáři opouští bohaté vody v okolí ostrova SørØya a vydávají se na téměř 30 km dlouhou plavbu, protože se zřejmě domnívají, že ploché rovné dno onoho magického místa u ostrova StjernØya je tím pravým ořechovým pro jejich placaté miláčky. A mají pravdu! Øksfjord je prostě in a já mu přeji, aby tomu tak bylo ještě po mnoho dalších let!

Poděkování patří i norské cestovní kanceláři DINTUR a potažmo i zástupci pro Českou republiku CK PEPA (www.rybolov.com), kteří nám tento úchvatný zážitek zprostředkovali.