Český Rybář

„Říkal, že máme být ve čtyři připraveni. Já jsem tu byl pro jistotu už před čtvrtou, abychom se neminuli,“ hlásí Saša a ve mně začíná hlodat červ pochybností. Po minulé výpravě, kdy jsme řidiče lodí nezřídka museli hledat i několik hodin, abychom je pak objevili opilé namol, je moje důvěra ve spolehlivost obyvatel Gabonu pramalá. „Večer jsem viděl, že uklízí a připravuje loď, určitě říkal ve čtyři ráno. Neviděl jste ho někdo?“ zjišťuje Ondra, který také nepochopil, že v Africe ve čtyři ráno není totéž jako ve čtyři ráno v Evropě. „Kurňa, jak bys je chtěl v te tmě vidět, když sou taky černi. Mě z nich jebne, to je pakaž líná, no uplně jak ty Pražaci,“ hodnotí pracovní výkony našich domorodých průvodců Libor, který, když se nekontroluje, přechází z češtiny plynule do jazyka ostravských horníků. Je 9. prosince 2008, začíná první den naší africké výpravy.

Krátce před půl pátou se ozvalo: „Bon žůr,“ a ve tmě se zaleskly bílé zuby prvního z průvodců. Nejprve zjišťuje, zda máme dost vody, a poté, co vyprazdňuje polovinu jedné z lahví, odchází hledat svého kolegu. V pět hodin konečně nastupujeme do dvou motorových lodí a v naprosté tmě vyrážíme po hladině laguny směrem k oceánu. Doufám, že cestou nenarazíme do plovoucího hrocha nebo slona.

V půl šesté, těsně před rozbřeskem, přistáváme na písčité pláži. Stovky malých rybek skrývajících se u břehu, prchají vyplašeny naším příjezdem. Několik set metrů od nás, v místech, kde se vody laguny mísí se slanou vodou oceánu, je slyšet hukot vln. Je odliv a voda z laguny se valí do moře, brzy bude svítat. To je doba, kdy mořští dravci připlouvají k okraji laguny a čekají na drobné rybky, které strhává proud. Nejatraktivnější místo – poslední písečnou kosu na hraně příboje přenechávám svým přátelům a raději vláčím o sto metrů výše, v místě, kde proud sladké vody vytváří malý „ouplav“. Svítá a do zvuků příboje se za mými zády ozývají zvuky pralesa. Ústí laguny je širší, než se zdá. Ačkoli nahazuji wobbler do vzdálenosti téměř padesát metrů, nedohodím ani do poloviny proudu. Používám dvěstěgramový prut délky tři metry, smekací naviják řady 6000, čtyřicetikilovou šňůru a na návazci z milimetrového monofilu vláčím dvacetidekový hladinový popp. Chvíli mi trvá, než se rozespalé tělo rozhýbe a nástraha létá alespoň třicet metrů od břehu. Tehdy mi dochází, co je tu divné: jsme přímo na rovníku a není vedro. Zatímco před třemi lety jsme v nedaleké Mayumbě téměř potili krev, tady je příjemně. Sašův teploměr na hodinkách ukazuje šestadvacet stupňů. „Typické adventní počasí,“ konstatuje Jirka. Asi na desátý nához, když už se chystám vytáhnout nástrahu z vody, mám první záběr. Půlmetrová ryba se po nástraze vrhla těsně u břehu, ale zasekávám do prázdna. Pak vláčím dvě hodiny bez jediného kontaktu s rybou. Ostatní jsou na tom stejně. Platíme nováčkovskou daň.

Krátce po osmé zasekává a zdolává Standa první rybu - tří, možná čtyřkilového kranase dvouskvrnného (C. hippos). „Ale hele, na co sem to chyt,“ ukazuje nám Standa starý, okousaný, původně černý popp. „Půjčil mi to Pascal a řek, ať to hodím támhle, co se ten proud zastavuje, jak se tam dělá pěna na hladině. Tak jsem to tam hodil a bum, byl tam.“

Po několika minutách zasekává rybu ve stejných místech i Saša. Jeho hladinový wobbler doslova smetlo cosi pod vodu a už to maže plnou parou do oceánu. Saša používá také nejméně třicetikilovou šňůru, a i když se rybě podařilo využít momentu překvapení a vymotat z navijáku asi dvacet metrů šňůry, brzy ji z vln oceánu a silného proudu laguny přitahuje do tišiny, vytvořené pod písečnou kosou. V tmavé, ale čisté vodě se objevuje žlutostříbrně zbarvené tělo kranase. Váha ukazuje přesně pět kilogramů. Začíná příliv a hladina vody se zvedla o dobrých 50 cm. Na písčité kose, kde jsme stáli po kolena ve vodě, se už v silném proudu jen těžko držíme a navíc se s rostoucím přílivem zvyšuje riziko, že by někoho z nás mohl rafnout žralok bělavý (Carcharhinus leucas). To riziko je sice malé, ale dvou i třímetrových žraloků jsou v oceánu při ústí laguny spousty a často se vydávají na potulky do pobřežních lagun, údajně vytahují za hejny ryb i sto kilometrů proti proudu velkých řek.

Měníme tedy stanoviště a rozestupujeme se na pláži podél ústí laguny. Několik kilometrů od nás vychází z pralesa na pláž skupinka buvolů. Registruji, jak Saša zasekává, ale jeho popper jen poskočil na hladině o několik metrů blíže ke břehu. „Byl to tarpon, nádherně jsem ho viděl, jak vyskočil z vody,“ vysvětluje Saša. Po chvíli mám záběr na hladinový popp i já. Není to však tarpon, ale kranas. K mému zklamání se po několika vteřinách zdolávání vypíná. V devět se vracíme zpět na základnu. Jdu si lehnout do bungalovu, Jirka se Standou usrkávají na terase vychlazený gabonský ležák. Saša s Liborem a Ondrou jsou stále plní elánu a vyrážejí s jednou lodí na trolling. Když se před obědem vracejí, vykládají z lodě tři barakudy délky 80-105 cm a Libor se chlubí fotografiemi slona, kterého překvapili, když plaval přes lagunu.

Dva Francouzi, kterým dnes končí pobyt, se z dopoledního rybaření vracejí také s několika metrovými barakudami a trumfují Libora fotografiemi skupinky hrochů. Po obědě si vychutnáváme pohodu na terase a taháme z Francouzů rozumy. Oba jsou tu už po několikáté, starší z nich je dokonce držitelem letošního rekordu ve velikosti uloveného chňapala (snapper - Lutjanus agennes). Skoro čtyřicetikilová ryba s masivními zuby vypadá na fotografiích opravdu impozantně. „My mu říkáme mořský pitbull, protože má úžasně silný stisk. Dokáže překousnout wobbler vejpůl,“ komentuje Francouz snímky. „Včera večer jsem však měl na prutě dvě mnohem větší ryby. Nejdřív jsem skoro hodinu vodil žraloka, ale proud v laguně byl strašně silný a já ho nedokázal přitáhnout. Nakonec mi prasknul uzel na karabince. No, a pak mi na Rapalu vzal tarpon. Vůbec jsem neměl šanci. Ta ryba měla snad dva metráky a mazala přímo do oceánu. Ať jsem utahoval brzdu navijáku, jak to šlo, pořád to jelo a jelo, dokud nedošla šňůra. Přišel jsem o všech 300 metrů padesátikilové šňůry. Naštěstí jsem měl v lodi náhradní prut, a tak jsem přivez alespoň pětatřicetikilového smuhovce (Polydactylus quadrifilis).“ Zní to jako pohádka, ale víme, že si žabožrout nevymýšlí. Včera večer jsme na vlastní oči viděli, jak z lodi vykládá prut s prázdnou cívkou a velkého smuhovce. „No, pánové, máme co dohánět. A protože chci být na večerní rybolov náležitě připraven, jdu si teď hajnout.“ Ondra se zdvihá od stolu a my ho brzy následujeme.

Budím se ve čtyři odpoledne. Je nejvyšší čas vyrazit. Oba „Frantíci“ jsou už v lodi, naši dva domorodí průvodci právě přicházejí. V pět večer přijíždíme k ústí laguny. Loď Francouzů kotví asi třicet metrů od hrany, kde se příboj mísí s vodou z laguny. Chvíli je pozoruji a udivuje mne, že si oba v klídku sedí, pruty zasunuté v držácích na zádi. Později mi vysvětlují svůj způsob lovu: „Když mi bylo tolik co tobě, tak jsem taky vydržel celý den vláčet. Ale když ti je pětašedesát a vážíš přes metrák, tak to dlouho nevydržíš. My si tady s Julienem v klidu zakotvíme v proudu, spustíme nástražní rybu nebo ShadRap tak dvacet třicet metrů pod loď a pak už jenom čekáme, co po ní vystartuje.“ Později sami s úspěchem zkoušíme jeho způsob lovu.

Stejně jako ráno se rozestupujeme podél ústí laguny. Libor se Sašou neohroženě brodí po pás do proudící vody a nahazují velké poppery do zpěněných vod příboje. Saša cosi gestikuluje a křičí, ale v hukotu vln ho neslyším. Pak mi dochází, že se mám kouknout, co to tlusťoch chytil. Francouz právě vytahuje do lodi nejméně metrovou rybu. V devět večer, když se scházíme na molu u naší základny, přeměřuje ulovenou barakudu – rovných 125 cm. Saša se po půl hodině házení brodí zpět na pláž, aby si odpočinul, když Libor zasekává první rybu. Následuje nekompromisní jízda a už už se zdá, že Libor přijde o všech 200 metrů šňůry, když se ryba přeci jen zastavuje. Po dvaceti minutách přetahování se najednou rozjíždí přímo ke břehu. Libor navíjí povolenou šňůru, co mu síly stačí, dokud se ryba opět nepokusí o další výpad. Asi půl hodiny po záseku konečně vytahuje úlovek na pláž. Před námi leží parádní, třicetikilový smuhovec. Hnědé tělo přechází na hřbetě do černé, na bocích a břiše do žluté barvy, prehistoricky vyhlížející hlava je zakončena spodními ústy a prsní ploutve jsou typicky rozdělené do několika paprsků. Ryba vypadá, jako by měla k tělu přirostlé ruce s dlouhými prsty. „Na cos to chyt?“ ptá se Saša. „Na tohle, půjčil mi to Pascal,“ ukazuje nám Libor popper, který má obráceně seříznutou přední část. Nástraha, namísto aby při vláčení hezky poskakovala po hladině a vydávala pukavé zvuky, je naopak strhávána pod hladinu. Čím rychleji rybář navíjí, tím hlouběji se wobbler zanořuje. „No, to je kravina. Proč proboha sesekávají ten popper obráceně? To přeci mohou použít úplně normální wobbler!“ podivuji se nad nástrahou. „Možná jo, možná ne. Já jsem se díval na poppy těch Francouzů a dobrá půlka je upravená úplně stejně,“ doplňuje Libor a brodí zpět na přílivem zaplavenou mělčinu, aby se po půl hodině vrátil s dalším, asi dvacetikilovým smuhovcem. My ostatní jsme bez záběru. Když Libor okolo osmé za naprosté tmy vytahuje z příboje čtvrtého smuhovce a my ostatní jsme stále bez ryby, je naše víra ve spravedlnost svatého Petra silně ochromena.

Druhý den ráno přichází ke slovu Jirkova cestovní sekyrka a několik poppů je brutálně upraveno po gabonském způsobu. Odmítám tímhle způsobem prznit svoje nástrahy a raději si připravuji několik velkých gumových ryb. Když je budu tahat pod hladinou, měli by je dravci vnímat podobně jako obráceně seříznutý popp. Snad. Libor se při snídani přiznává, že Pascala ukecal a zapůjčenou nástrahu od něj koupil: „Kurva, do roboty moc nejsou, ale když jde o prachy, to se snažit umí. Mi ten kus dřeva nechtěl za boha prodat, ale nakonec jsem ho od něj koupil. Jenom si říkam, jestli těch pětatřicet Euro za starej, okousanej wobbler nebylo přece jenom moc.“ Soudě podle Pascalovy dobré nálady to byl dobrý obchod, tedy jak pro koho.

Po snídani vyjíždíme na dvou lodích trollovat. Asi pět kilometrů před ústím laguny do oceánu spouštíme za pomalu jedoucí loď wobblery. Hloubka laguny se pohybuje od dvou do šesti metrů, používáme tedy wobblery Rapala Super ShadRap, plouvoucí Magnum a X-rap délky 25 centimetrů. Křižujeme pomalu směrem k ústí laguny a teprve při pomalé jízdě si všímáme zvířat, která jsme při rychlé jízdě lodí ani nezahlédli. Na kmeni obrovitého stromu, který voda zanesla na mělčinu, sedí pelikáni, po bahnitém břehu, za kterým začíná prales, se procházejí ibisi a volavky stříbřité a na písčité kose, která odděluje lagunu od oceánu, se v křoví schovává slon. O kus dál upoutává moji pozornost pohyb na vodní hladině v sousedství mangrovů. Teprve dalekohled odhaluje rodinku hrochů, která si lebedí v téměř 30 °C teplé vodě. Asi po dvou kilometrech přichází první záběr, ale zasekávám do prázdna. Vytahuji wobbler a podle otisků zubů hádám, že záběr byl od barakudy, což potvrzuje i Pascal, který poklimbává za volantem. Po další půl hodině jízdy, když míjíme chýši, kde občas nocují domorodí rybáři, kteří sem na dřevěných monoxylech připlouvají lovit ryby, zasekává Saša a za chvíli vytahuje devadesáticentimetrovou barakudu. Pascal naznačuje, že rybu do kuchyně nepotřebujeme, a tak ji pouštíme na svobodu. Plujeme pomalu okolo porostů mangrovníků a blížíme se k ústí laguny do oceánu. Je pod mrakem, a i když se blíží poledne, teplota nepřekračuje příjemných osmadvacet stupňů. Potkáváme loď s druhou částí naší skupiny („relaxační stravovací skupinou“, jak je nazývá Jirka). Ondra spí natažen na zádi a podle Standovy gestikulace jim to také moc nebere. Krátce na to vjíždíme do míst, kde voda laguny začíná proudit strhávána poklesem hladiny oceánu za odlivu. Libor zasekává, ale ryba na nástraze nevisí. Vzápětí zasekává i Saša a zásek sedí. Ryba křižuje asi dvacet metrů za lodí a Sašovi dá dost práce, než ji po deseti minutách přitáhne k lodi. Vysokému, černo-hnědo-žlutě zbarvenému kranasovi se z vody vůbec nechce, ale nakonec se mi daří zachytit jeho spodní čelist do vylovovacích kleští a zdvihám jej nad hladinu. Chystám se rybu vypnout a pustit zpět, ale Pascal mi naznačuje, že ho mám vzít. „Tartar, tartar,“ opakuje pořád do kola a mně dochází, že nám ráno jeden z Francouzů dohodl s kuchařem přípravu tataráku z kranase. Francouzům odpoledne letí letadlo do Libreville a večer se vracejí do Evropy, bude to takové stylové kulinářské rozloučení. O půl hodiny později zdolává Saša další metrovou barakudu a tím je náš ranní příděl ryb u konce. Když se v poledne vracíme zpět, vykládají naši přátelé také jednoho kranase a barakudu.

Na terase už nás vyhlížejí oba Francouzi. Rozhodně však nevypadají, že by se chystali za dvě hodiny odjíždět. „Není letadlo,“ připojují k pozdravu. „Jak není?“ podivuji se nad lakonickým sdělením a dozvídám se, že těžařská společnost Shell, které patří letadla provozující linku do Libreville, prodala některá místa dvakrát a vzhledem k předvánočnímu provozu upřednostňuje přepravu svých zaměstnanců z terminálů a vrtných plošin před dopravou turistů. Podle spokojeného výrazu, se kterým oba Francouzi nesou informaci o nedobrovolném prodloužení pobytu v Gabonu, je však podezřívám, že se jim domů nijak zvlášť nechce. Před obědem nám kuchař Mamoodoo, který až do začátku občanské války vařil na francouzské ambasádě v Burkina Fasso, servíruje tartar - jemně nakrájené syrové maso z kranasů. Kopičku masa promícháváme se sójovou a worcesterskou omáčkou, přidáváme sůl, pepř a pár kapek citronu. Konzumovat syrové maso v tropické Africe není právě bezpečné, ale jedná se o zcela čerstvé ryby, zdejší kuchyně je ukázkově čistá, a když se nebojí ani francouzští důchodci, pouštíme se do tataráku také. Je opravdu vynikající.

Odpoledne hodláme trávit plážovým rybolovem. Půjčujeme si několik stojanů na pruty, Pascal přináší igelitku se zavánějícími nástražními rybami a jde se na pláž, která leží asi 300 metrů od naší základny – na druhé straně písčité kosy oddělující lagunu od oceánu. Zarážíme stojany do písku a nahazujeme za hranu příboje. Zatímco většina z nás jde navštívit nedaleké ekologické informační centrum národního parku Loango, obíhám se Sašou pruty a znovu a znovu nahazuji. Silný mořský proud nám udice opakovaně vynáší na mělčinu, nezřídka se do šňůr motají kusy trav a větví, které voda unáší. V přístřešku za námi je sice houpací síť, která láká k odpočinu, ale máme plné ruce práce s neustálým přehazováním. Po dvou hodinách už máme obíhání prutů dost, jediné dva záběry jsme navíc propásli. Při tom prvním jsme naštěstí stačili vytáhnout Jirkův prut, který ryba i s vidlicí povalila do písku poté, co vytočila celou zásobu šňůry a druhý záběr skončil jen motanicí mezi sousedními dvěma udicemi. Neúspěšnou odpolední rybařinu zakončujeme krátkou koupelí v oceánu.

Večer se začíná měnit počasí. Zatahuje se a nad pralesem se občas zableskne. Na břehu laguny se ozývají žáby, z korun stromů je slyšet hašteření plodožravých netopýrů-kaloňů a z křoví za kuchyní se line cvrčení lelka. Sedíme na terase, plánujeme zítřejší rybolov, když mne do nosu praští „vůně“ cirkusového stanu. „Já si nemůžu pomoct, já tady cítím slona,“ poznamenávám se sklenkou piva v ruce: „Tady to má opravdu skvělou atmosféru. No jo, ale já tady taky něco cítím,“ odpovídá Standa a jde se podívat směrem, odkud vane vítr. A opravdu! Mezi bungalovy si špacíruje slon a ožírá listy z okrasných keřů. Vítejte v Africe.