Český Rybář

S napětím jsem se v 3m vlnách nakláněl přes bok lodi, až v hloubce konečně problesklo bělavé břicho. „Ty v..e,“ víc jsem říct nestihl a ani nemusel. Krásná obecňačka se vyvalila na hladinu, gaf si našel správné místo v tlamě a... ona „devadesátka“ měřila rovných 126 cm! Nikdo z nás v tu chvíli ještě netušil, že se členové posádek tří českých lodí na vlnách kdesi na hranicích Norského a Barentsova moře budou s napětím dívat přes borty do hlubiny více než 50x! A to mluvím jen o treskách přes 1 m délky!

Zpět na ostrov

Když se na chatě Sorvaerstua na ostrově Soroya uvolnil desetidenní pobyt, „sáhl“ jsem po něm, aniž jsem věděl, zda na vyhlášený, ale také drahý ostrov nepojedu sám. Fotografie z minulé výpravy ale měly zázračný účinek na rybářská srdce oslovených dobrodruhů, a tak jsme nakonec mohli začít plánovat detaily výpravy. A bylo jich dost!

Dva rybářští kolegové totiž vzdali „úžasnou“ 3 500 km dlouhou cestu autem a zvolili leteckou přepravu. Zajistit s dostatečným předstihem letenku Praha–Oslo–Tromso–Hasvik (letiště přímo na ostrově) nebyl žádný problém.

My jsme k dopravě zvolili klasiku, i když poněkud komplikovanou. Původně jsme měli jet rozděleni do dvou automobilů systémem 3 a 5 osob. Vzhledem k tomu, že bylo nutné navštívit po cestě výstavu v Hamburgu, odjeli jsme nakonec s týdenním předstihem (24. května 2011) pouze dva s tím, že se ke zbytku výpravy připojíme kdesi ve Švédsku. A cestování to bylo úchvatné!

Tam na Sever!

Když už jsme tedy museli projet Hamburgem, řekli jsme si, že poté zvolíme něco méně tradičního, než je obvyklá štreka do Rostocku a následně do Trelleborgu. Hned po zhlédnutí výstavy jsme tudíž vyrazili na ostrov Fehmarn, odkud jsme místním trajektem přepluli do Dánska (Puttgarden–Rodby). A když už jsme měli na cestě hlavní město Kodaň, věnovali jsme několik hodin jeho prohlídce – věřte, stálo to za to.

Z Kodaně jsme si to pak namířili na most spojující Dánsko se Švédskem (Kodaň–Malmö), a protože jsme na cestu měli 6 dní, rozhodli jsme se navštívit kamaráda v norském Larviku a poté pokračovat Norskem na sever a kochat se přírodními krásami. Zkrátím to! Když jsme po 3 dnech cesty dorazili k Trondheimu, měli jsme za sebou úžasnou návštevu, spoustu dalších zajímavých míst ve vnitrozemí Norska (včetně Cesty trolů a Cesty orlů, které určitě stojí za zhlédnutí), a to už nemluvím o překrásných vyhlídkách na norské fjordy u západního pobřeží. Jediné, co zůstalo lehce za očekáváním, byla vyhlášená Atlantická cesta, která po několika ostrovech spojuje Molde s Kristiansandem. Určitě se jedná o velmi odvážný architektonický počin, ale nám se nelíbila pastička v podobě placeného tunelu před městem, za který jsme zaplatili téměř 500 NOK!

Petr

Nedá mi to a musím zmínit poněkud detailněji našeho náhodného pasažéra. Při přejezdu hor za Kaupange (mimochodem – všude byly sněhové bariéry a mlha, která by se dala krájet) se náhle z mlhy vynořil nefalšovaný dvoumetrový šerpa nesoucí na zádech ohromný batoh. Jak se objevil, tak zase během několika sekund zmizel v mlžném oparu. Kdesi u trajektového přístavu před Molde ale tento chachar vystoupil z norského auta a šinul si to přímo k nám.

Byl to Čech jak poleno, jeho velkou vášní je cestování a ujel s námi po Norsku dobrých 500 km. Abyste rozuměli – cestuje většinou pěšky nebo stopem a živí se, jak se dá, protože peněz nemá většinou nazbyt. Jeho vyprávění z cizokrajných výprav nám příjemně krátilo cestu, a když jsme spatřili výdobytky, které našel v kontejnerech u supermarketů, kde my jsme jídlo nakupovali, byli jsme nejprve u vytržení, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o potraviny, kterým záruka končila až za několik dnů, nepohrdli jsme nakonec ani nabízeným banánem. Petr mi opět po čase přiotevřel oči slepené plnými pulty obřích hypermarketů, leteckou dopravou či přeplněnými hotely na pobřežích známých turistických center a já jsem mu za to vděčný. Ten člověk netoužil po luxusu, ale z krásných míst se dokázal radovat stejně jako my a navíc... dokázal přežít!

Na rozloučenou jsem mu kdesi u Trondheimu věnoval sklenici zavařeného vepřového a málokdy jsem viděl nefalšovanější radost!

Na místě

Od Trondheimu jsme to vzali na východ do švédského Sundsvallu, kde jsme se setkali s druhou skupinou a hurá na sever do Töre, Kaaresuvanta, Alty, Oksfjordu a konečně, po přespání v přístavu, do Hasviku, správního centra ostrova Soroya, kam jsme dorazili 31. května ráno. Na letišti jsme naložili zbylé dva členy výpravy a po vyřízení potřebných formalit (a dvouhodinovém čekání zapříčiněném sesuvem půdy na cestě) jsme se pustili do Sorvaeru, kde na nás čekala připravená chata.

Chatu Sorvaerstua jsem znal už z pobytu v roce 2006, kdy jsme se na tomto místě zúčastnili místních rybářských závodů, a nemusím tedy příliš vysvětlovat, jak jsem se na pobyt těšil. Stavení stojí stranou všeho dění v malé přímořské vesničce, každý z 10 českých rybářů měl vlastní pokoj, k dispozici vše potřebné vybavení a hlavně... objednané jsme měli 4 Kvaerna s 50HP motory, ve kterých jsme se pohodlně rozmístili stylem 3–3–2–2.

Na ryby!

Někteří nedočkavci ani nevybalili všechny součásti výbavy a už se drali na moře. Prvními „uvítacími“ výjezdy byli někteří nováčci překvapeni, protože během dvou hodin ulovili větší ryby, než se jim povedlo kdy předtím! Vraceli se tedy spokojeni a natěšeni na další dny rybaření.

Následující den ráno jsme se na poměrně slušných vlnách už houpali všichni. Řekl bych, že zcela zásadní byla informace o tom, že hejna větších ryb se drží na hloubkách kolem 70 m. Začali jsme s obvyklou taktikou hledání podmořských kopců, ale i když jsme nějakých úlovků docílili, nebylo to úplně ono. Po prvním dnu vedl Petr s úlovkem tresky 116 cm a my jsme přemýšleli, jak zvýšit četnost záběrů.

Řešení bylo překvapivě jednoduché. Protože je dno moře v okolí ostrova hodně členité, na malý nebo velký podvodní kopec narazíte téměř všude. A vzhledem k tomu, jak přicházely záběry (4-5 ryb rychle za sebou a zase klid), bylo jasné, že vše bude záležet na trpělivosti nebo štěstí při hledání hejn tresek.

A tak jsme se i zařídili. Hledali jsme spíše rozlehlé podvodní planiny v doporučené hloubce, na kterých se sem tam proháněla hejna tresek tmavých. Úspěchů začalo přibývat a některé ryby už byly opravdu slušné – 132, 126, 122, 121, 120 – tak nějak jsme si to představovali. Důležité bylo, abychom vydrželi driftovat přes planinu třeba hodinu nebo dvě s tím, že za tu dobu chytíme jen několik malých tresek obecných, tmavých, jednoskvrnných nebo mníkovců. Hejno si nás ale ve velké většině případů našlo, a pak jsme si během půl hodiny postupně vynahradili dlouhé minuty bez pořádného záběru. Velké tresky atakovaly naše nástrahy všemi možnými způsoby, a to jak u dna, tak mnohokrát i ve sloupci. Převládaly ale dva klasické tipy záběrů – první, při kterém se zdálo, že Vám něco chce vyrvat prut z ruky (méně často), a druhý, kdy jste si mysleli, že jste na členitém dně uvázli, a po chvilce snažení o vyproštění se vázka konečně rozjela (těch bylo více).

Zejména druhá varianta měla svou zápornou stránku. Norští rybářští harcovníci asi vědí, že při uváznutí nástrahy kdesi ve členitém mořském dně je důležitá rychlost. Je to markantní zejména při pilkrování. Jakmile se (zvláště při rychlejším driftu) nepokusíte povolením a následným prudkým škubnutím pilkr vyprostit, je velká pravděpodobnost, že o něj přijdete, i když se pak snažíte na místo vrátit (mnohdy i několikrát) a všemožně ho vyškubnout. Velké ryby nás svými opatrnými záběry v tomto ohledu hodně školily a ztráty rybářského vybavení byly poměrně vysoké.

Tresky braly jak na montáže s těžkými pilkry, tak na populární Giant Jighead, ať už byl nazbrojen velkým gumovým ripperem nebo mrtvým kelerem. V každém případě nebylo jednoduché přírodní nástrahu odpovídajících rozměrů ulovit.

Halibuti

Samozřejmě že jsme se snažili ulovit i halibuta. Myslel jsem, že je to ryba, která bez ohledu na období na vhodných místech prostě je, ale byl jsem Hansem vyveden z omylu. Nejlepší prý je období od poloviny července do poloviny září. Po pravdě nevím, co si o tom mám myslet, třeba s tím máte nějaké zkušenosti a uděláte si obrázek sami. Naší skupině se postupně podařilo ulovit 7 halibutů, z toho 6 ve velikostech 60-75 cm a jen jeden (95 cm) se přiblížil hranici 1 m.

Tuším, že 3 z nich přišli na pilkry nebo gumové papričky v montáži, tři pak při lovu s Giant Jigheady. Na počet „prutohodin“, který jsme strávili cíleným lovem platýsů, to nebyl žádný extra výsledek.

Další druhy

Věnovali jsme se převážně lovu tresek obecných a halibutů, čemuž jsme podřídili i taktiku a nástrahy. Doplňkově jsme lovili tresky jednoskvrnné (opravdu velké množství a mnohdy i velké ryby), tresky tmavé (největší 95 cm), mníkovce bělolemé (brosmy) či vlkouše obecné. Vzhledem k přetrvávajícímu větrnému počasí a velkým vzdálenostem k lovištím okouníků mořských (hrana zlomu v hloubkách 150-300 m byla vzdálena cca 15 km) jsme od cíleného lovu červených krasavců upustili.

Zhodnocení

Co se týče lovu tresek obecných, měli jsme opravdu štěstí. I když nás Norské moře mělo relativně rádo (z 9 dnů lovu jsme kvůli vichřici na vodu nemohli jen 2 dny), je pravdou, že rybolov na otevřeném moři bez jakékoli ochrany fjordů nebo ostrovů byl opravdu náročný. Po dvou dnech si ale zvyknete a máte spíše jakousi „suchozemskou odnož“ mořské nemoci – houpe se s Vámi pevná zem, když vystoupíte z lodi.

Ulovili jsme více než 50 tresek obecných přes 1 m a zřejmě jich bylo i víc, protože při najetí hejna se některé menší ryby ani neměřily a rychle se pouštěly v honbě za trofejí. Top 10: 132, 126, 125, 2x122, 121, 120, 2x117, několikrát 116 cm. Někomu se to bude zdát málo, někomu hodně, ale myslím, že „účastníkům našeho zájezdu“ je to úplně jedno. Prožili jsme totiž na ostrově 7 dnů rybaření, na které ještě dlouho nezapomeneme. Další druhy – největší úlovky: treska tmavá 95 cm; platýs obecný 95 cm; vlkouš obecný 71 cm; treska jednoskvrnná 75 cm; jehlice rohozobá 25 cm.

Negativa

Když už jsem vychválil místní lokalitu po stránce rybářské, neodpustím si několik kritických slov. Jako jediný jsem už chatu Sorvaerstua před 5 lety navštívil. Zcela chápu, že cena ubytování a lodí je na ostrově hodně vysoká. Musíme to prostě brát tak, že o Soroyu je zájem, protože jako místo pro sportovní rybolov patří určitě k norské špičce. Myslím si ale, že peníze rybářů by alespoň z části měly být reinvestovány zpět do obnovy vybavení. Chata je na první pohled úžasná, ale na druhé straně je pravdou, že se od předchozího pobytu nic nezměnilo (dokonce se za tu dobu nestihlo ani doobložení komínu u krbu), a i když bylo všude čistě uklizeno, zub času a neustále se střídající skupiny rybářů samozřejmě vykonají své.

Zvláště markantně byl tento problém patrný u lodí. Kdysi krásná Kvaerna pomalu chátrají, a je to na nich vidět. Zoxidovanou elektroinstalaci jsme museli několikrát sami opravovat, některé vrtule byly poškozeny, a když jsme hledali jinde běžné bezpečnostní prvky, jako jsou světlice, nalezli jsme v každé lodi cosi zrezlého a prakticky nepoužitelného. Ostře to kontrastovalo se slovy správce, který nabádal k bezpečnosti a opatrnosti.

Majitel by si měl uvědomit, že ač na ostrově vlastní „zlatý důl“, doba zlatokopů je už dávno pryč a bez náležité péče by mohl během několika let o své zákazníky přijít. Zvláště když v okolí můžeme nalézt nové ubytovací kapacity, které po rybářské stránce vykazují minimálně stejně dobré výsledky (Loppa, Oksfjord, Seiland).

Poděkování

Musím poděkovat norské cestovní kanceláři DIN TUR a českému zástupci - cestovní kanceláři PEPA (www.rybolov.com) - za zprostředkování krásného rybářského zážitku. Stejně tak patří dík i firmám SHIMANO za vynikající multiplikátor DENDOU MARU a WFT za skvěle provedený prut RAINER KORN STAND UP DEEP SEA – obě důležité součásti výbavy pracovaly skvěle bez nejmenších problémů!