Český Rybář

Pohodlné cestování

Na druhou stranu musím říct, že jsem se tentokrát do Norska opravdu těšil, a to nejen na vlastní pobyt a rybolov, ale dokonce i na cestu! Důvod byl jednoduchý. Domluvili jsme se, že vyrazíme o 2 dny dříve (cestovali jsme pohodlným karavanem), pojedeme v pohodě a po cestě navštívíme Stockholm, o čemž jsem snil posledních 10 let, ale prozatím se mi to, kvůli neuvěřitelným řidičským maratonům po cestě do vzdálených severských destinací, ještě nepovedlo.

Trajekt z německého Sassnitzu nás 28. 6. v 7 ráno „vyplivl“ v Trelleborgu a o 8 hodin později už jsme hledali místo na parkování v centru švédské metropole, což se nám nakonec podařilo přímo pod zdmi starobylé městské radnice (Stadshuset). Zkrátím to. Stockholm je nádherné město, jehož prohlídka opravdu stojí za to. Benátky Severu na Vás dýchnou užasně klidnou atmosférou a v úzkých uličkách historické části jsem si často připadal jako v Praze. Jen vody, mostů a ostrůvků je ve Stockholmu asi přece jen více. Zhlédl jsem ukázkové střídání stráží u královského paláce, na každém malém náměstíčku se tančilo či hrálo, po nábřežích běhali Švédové ve sportovních oblečcích – prostě pohoda. Klidně bych to tady pár dnů vydržel, ale volání Severu je mocné a neodbytné, takže jsme po pár hodinách už zase seděli v autě a upalovali směrem k Lofotům.

Arnøy Brygge

Místo našeho pobytu mne vzalo za srdce hned po našem příjezdu. Nejen že leží na malém ostrově Nord-Arnøy v ústí rozlehlého Vestfjordu, oddělujícího pevninu od Lofotského souostroví, ale samotné chaty, ve kterých jsme měli strávit 5 dnů pobytu, jsou situovány na malém poloostrově obklopeném vodami Norského moře.

Na první pohled bylo patrné, že celý komplex je nově zbudovaný. Velká místnost pro úpravu ryb sousedila s prostorem pro mrazicí boxy, přímo u správní budovy se na moři pohupovalo nové molo coby přístav pro flotilu lodí Alu Jeep (21,5 stop s 60 HP motory a GPS plotterem s echolotem Garmin) a Kaasbøll (22 stop s 75 HP motory a GPS plotterem s echolotem Garmin), což jsou vlastně jakési napodobeniny populárních lodí Kvaerno. Nově vybudované chaty s venkovním sezením, ze kterého při snídani pozorujete mořskou hladinu a nádhernou scenérii horského masivu v pozadí, byli postaveny o 50 m dál a disponovaly všemi výdobytky moderní civilizace (SAT TV, mikrovlnka, lednice, plně vybavená kuchyně – v každé z chat jsou i dvě koupelny s toaletou). Prostě nádhera!

A když k tomu připočteme i přivítání od stále usměvavého majitele Johna, byl to začátek, jaký jsme si všichni představovali. A John i jeho paní a otec nebyli usměvaví a milí jen při našem příjezdu, ale úžasné vlastnosti, jako dobrá nálada, vstřícnost a ochota vždy přispět dobrou radou nebo pomoci s čímkoli bylo třeba, jim vydržely až do konce pobytu. A tak se stalo, že nám John vysvětlil vše o běžném provozu v kempu, ukázal nám systém doplňování paliva, seznámil nás s loděmi a s celým komplexem a ještě přispěl několika dobrými radami, co se rybolovu týče (celý výklad byl podpořen předáním podrobných zalaminovaných map oblasti s vyznačenými vhodnými místy k lovu). Po prvním dějství bychom tedy nejraději tleskali – jaké ale bude pokračování dramatu?

První výpad do ústí Vestfjordu

Tentokrát jsme vydrželi a po dlouhé cestě jsme jako první zvolili odpočinek. Druhý den nás ale už ráno zastihlo na vlnách v ústí Vestfjordu. Počasí bylo mírné – lehký větřík, jasno a moře téměř bez vln. Začali jsme klasikou – pilkry Solvkroken různých gramáží (500-1 000 g) byly připnuty pod 3m návazce z 1mm monofilu, na kterých se jako dráždidla třepotaly různobarevné papričky (gummi-mack). Ještě předtím, než jsme naše nástrahy spustili ke dnu, podrobně jsme prozkoumali mapu i GPS plotter, abychom se pokusili nalézt ta nejvhodnější místa k lovu. Pak už jsme zastavili těsně za podmořským kopcem tak, aby nás větřík mohl unášet přes jeho vrchol. A jdeme na to!

Spuštěný pilkr brnkl o vrchol podmořské hory v hloubce cca 50 m a … záběr přišel téměř okamžitě. Po krátkém souboji jsem už do lodi vtahoval tresku obecnou 95 cm. To nám to pěkně začíná! Úspěšně jsme prochytávali členité dno a našimi nejčastějšími úlovky byly tresky obecné od 60 do 90 cm. V mělčích partiích naše gummi-macky atakovala i hejna tresek tmavých menších velikostí. Po 6 hodinách lovu jsme se rozhodli pro návrat. Jednak proto, že bylo potřeba zpracovat naše úlovky, a také jsme chtěli vyzpovídat ostatní členy výpravy.

V přístavišti jsme se dozvěděli, že víceméně úspěšní byli všichni. Nejvíce asi Honza, který ulovil krásnou tresku sajdu (alias populární polak) 98 cm. A to nebylo všechno – Jirka dostal svého prvního halibuta přes 100 cm (116) a na světě byla i první „obecňačka“ přes 1 m (106 cm), jejímž hrdým majitelem byl Bořek. Vestfjord nás přivítal opravdu znamenitě!

Halibutí trojúhelník

Vyrážíte-li z ostrova Arnøy směrem k jihozápadnímu cípu Lofotského souostroví, můžete se dostat až do „výsostných vod“ mezi ostrovy Vaerøy a Røst, což jsou opravdu vyhlášená místa pro lov halibutů. Dnes už mohu říct, že velmi úspěšný je celý magický trojúhelník Arnøy – Vaerøy – Røst.

Další den jsme vyrazili právě tímto směrem. Tentokrát jsme ale nehledali podmořské hory, ale spíše rozlehlé planiny mezi nimi. Ideální jsou taková místa, která se nacházejí v hloubkách 20-80 m a na speciální námořní mapě si můžete přečíst označení Sb (sandy bottom – písečné dno). Pilkry vystřídaly 400g Giant Jigheady a nejrůznější systémy pro nastražení přírodní nástrahy – v našem případě usmrcené tresky tmavé menších rozměrů. Máte-li pod sebou rovnou plochu písečného dna, můžete se nechat snášet mnoho set metrů a vláčet.

Poučeni z odborné literatury jsme tak činili i my. Jigheady s velkými gumovými rippery i kelery jsme spouštěli na návětrné straně lodi, po kontaktu se dnem jsme je lehce nadzvedli a během driftu střídavě spouštěli ke dnu a přitahovali do sloupce za neustálého pocukávání špičkou prutu. Nebudu Vám nalhávat, že se jedná o nějaký zvlášť zábavný způsob lovu. Několik hodin jsme byli téměř bez záběru, tedy až na několik úspěšně zdolaných tresek obecných a jednoho hezkého polaka. Halibut ale ne a ne přijít. Když ale konečně záběr přišel, zjistili jsme, jak moc jsme na jeho atak nebyli připraveni.

Po několikahodinovém vláčení se dostanete do stavu jakési otupělosti, při kterém klimbáte v lodi v těch nejneuvěřitelnějších polohách. Probral mě až zvuk protáčející se brzdy Martinova multiplikátoru. Měl nastraženého menšího kelera a při stahování nástrahy z 50m hloubky přišel ve sloupci razantní záběr, který mu téměř vytrhl prut z ruky. Posloupnost věcí vzala takový „švuňk“, že teoretická příprava (a hlavně rychlost provedení některých úkonů) značně pokulhávala za nastalou praxí. Dnes už vím, že jsme měli okamžitě stáhnout nástrahy, nastartovat motor a vyrazit co nejblíže nad místo záběru, abychom větší rybu zdolávali co nejvíce kolmo, čímž bychom eliminovali na minimum možnost předření návazce o kamenité překážky na dně během zběsilého úprku. Mimochodem – během únikového manévru halibuta toho opravdu moc nenaděláte. Martin držel prut a sledoval, jak mu z téměř „natvrdo“ dotažené brzdy mizí další a další metry šňůry. Vše netrvalo déle než nějakých 30 sekund. Tah náhle povolil, špička prutu se narovnala a nešťastný lovec přitáhl místo trofejního placáka k lodi jen předřenou šňůru.

„Do p....., to byla jízda,“ bylo asi to jediné, na co jsme se zmohli. Ale našemu rybářskému neštěstí ještě neměl být konec. Ještě jsme se pořádně nestihli vzpamatovat a na podobný systém přišel po 30 sekundách další razantní záběr. Tentokrát Honzovi a ten měl co dělat, aby se při prvotním náporu ryby udržel na palubě. Nakonec se zaklesl koleny o bort a my jsme tupě sledovali další dějství dramatu zvaného „halibut“. Ryba (a bohužel i my) postupovala jako přes kopírák. Během zběsilého náporu stihl Honza nastavit brzdu na přijatelnou úroveň a chvíli to vypadalo, že halibuta zastaví. „Povol mu, přitáhni, dej mu kouř,“ létaly vzduchem vynikající rady, které jsou ovšem uprostřed souboje s králem místních vod jaksi úplně zbytečné. Honza vydržel o 30 sekund déle! Po minutě tah náhle povolil, špička se narovnala a dál už to znáte – halibut byl fuč. Ač jsme intenzivnímu lovu věnovali další 2 hodiny, třetí záběr se už nedostavil, takže jsme se do přístavu vraceli jak spráskaní psi.

Summary

Mohlo nás alespoň těšit (no těšit – znáte to!), že co se nepovedlo nám, povedlo se jiným. Během našeho pobytu na ostrově Arnøy zdolala parta českých rybářů 6 halibutů od 70 do 139 cm. Ten největší Martinův měl nádherných 34 kg a na šťastného rybáře i jeho úlovek byl nádherný pohled. Tato posádka s kapitánem Martinem byla vůbec velice úspěšná (halibuti 90, 116 a 139 cm, treska obecná 120 cm – a mnoho dalších přes 1 m).

Ač jsme se chystali hlavně na halibuty, musím říct, že druhově byly naše úlovky opravdu pestré. Tresky obecné velmi slušných velikostí, tresky tmavé (ty byly menší, ale pravdou je, že jejich lovu jsme se cíleně nevěnovali), Pavlově posádce se na přívlač podařilo ulovit velmi pěkné polaky (největší Honza 98 cm), nachytali jsme i hezké tresky jednoskvrnné, okouníky a – jak jinak – náš ďasobijec Jirka 2. si do svého seznamu připsal dalšího úžasného mořského ďasa.

Připočteme-li Johnův vstřícný přístup a kvalitu ubytování, lodí i veškerého příslušenství, můžu s klidným svědomím prohlásit, že Arnøy je místem, kam se budu vždycky rád vracet a v budoucnu tak bude určitě činit i slušná řádka dalších rybářů z malé zemičky v srdci Evropy.

Poděkování

Za zprostředkování nádherné rybářské dovolené patří dík norské cestovní agentuře DINTUR i českému partnerovi, cestovní kanceláři PEPA - výběr této lokality je opravdovou trefou do černého!

And special thanks for you, Johny and all your family, for your helpfulness and equilibrium.