Český Rybář

Proto si dovolím podmínit tento článek oním notoricky známým rčením o opakování a matce moudrosti a pokusím se poukázat na některé nešvary, kterých se v tomto ohledu rybáři (často i nevědomky) dopouštějí.

Už samotná výbava a sestavení udice může mít vliv na to, zda dojde během zdolávání k poškození ryby, či nikoli. Lehce se dotknu používání dvou návazců při lovu na položenou. Tato sestava je v současnosti hojně používaná, ovšem skýtá jedno velké riziko. Pokud jsou v revíru na dně četné vázky – v tom nejhorším případě v podobě padlých stromů či větví – může dojít k situaci, kdy ryba během souboje propluje poblíž takové podvodní překážky a druhý volný háček se zapíchne do potopené větve. Pak může dojít k tomu, že při snaze o uvolnění kmenový vlasec praskne a ryba je doslova „přišpendlena“ k překážce. Připouštím, že jde o ten nejhorší scénář, ovšem vyloučit jej nelze. Jak fatálně to s takovou rybou dopadne, je přinejmenším námět k úvaze. Proto – když už dva návazce, tak vždy výhradně na revírech s čistým dnem, kde nejsou vázky. Tedy za předpokladu, že chceme být k rybám ohleduplní.

Háčky bez zpětných hrotů jsou v současné době běžně na pultech rybářských prodejen. Je ovšem pravda, že většina rybářů má z jejich používání určité obavy pramenící z možného rizika ztráty ryby během zdolávání. Připouštím, že při lovu s háčkem bez protihrotu takové riziko hrozí a během zdolávání je bezpodmínečně nutné mít s rybou permanentní pružný kontakt, čili udržovat prut neustále ohnutý a nedopustit byť jen chvilkové uvolnění vlasce. Tomu, kdo chce být k rybám ohleduplný, je pak odměnou naprosto snadné a bezproblémové vyjmutí háčku z tkáně. Samotného mne překvapilo, že procento spadlých ryb během souboje bylo překvapivě malé.

I samotný vlasec či pletená šňůra mohou rybu během zdolávání poškodit. Je více než zřejmé, že ryba přijde během zdolávání do kontaktu s vlascem. Proto je vždy vhodné používat nad návazcem minimálně 50 cm bužírky, která slouží i jako prevence proti zamotání návazce při nahazování. Ovšem riziko, že při souboji poškodí rybu, je ve srovnání s prostým vlascem či šňůrou minimální. Jistým módním ekvivalentem bužírky je šňůra s olověným jádrem, která rovněž slouží k zabránění zamotávání během náhozu. Popravdě – zůstávám věrný standardní a léty prověřené bužírce, která je jednak levnější, svůj účel ve vztahu k ochraně před zamotáním či šetrnosti při kontaktu s rybou jednoznačně splňuje, a proto ji za olověnku měnit nehodlám.

Přestože má drtivá většina rybářů na navijáku monofilní vlasec, najdou se i tací, kteří upřednostňují celý návin pletené šňůry. Budiž, je to každého věc. Ovšem je třeba si uvědomit, že při použití pletené šňůry zajišťuje požadovanou pružnost zdolávání výhradně prut v kombinaci s brzdou navijáku. Zažil jsem situaci, kdy na Labi lovil rybář vybaven pruty o délce 4,2 m s testovací křivkou 4 lb! Na navijácích neměl vlasec, ale pletenou šňůru a lovil cca 30 metrů od břehu. Bohužel jsem „měl tu čest“ vidět dotyčného zaseknout kapra. Velmi razantní zásek! Pletenka samozřejmě nepružila, a to jeho „bidlo“ se také zrovna moc neohýbalo. Na uloveném kaprovi to bylo samozřejmě znát a na potrhanou tkáň v tlamce nebyl hezký pohled. A přitom ten rybář ulovené ryby pouštěl. Stačilo se jen trochu zamyslet nad tím, co používá k lovu ryb. Proto – pokud se někdo přece jen rozhodne pro používání pletené šňůry, měl by pečlivě zvážit, jaký prut bude používat. Osobně se domnívám, že při humánním postoji k rybám by měl být použit prut s maximální testovací křivkou 2,75 lb, eventuálně třílibrový model s třičtvrtěparabolickou akcí. V takovém případě samozřejmě platí, že samotný zásek má podobu spíše lehkého přizvednutí prutu.

Zapřáhnout pořádného kapra a opatrně s citem ho zdolat je otázkou rybářského umu, a tak trochu i štěstí. Vyhráno však v ten moment zdaleka ještě není. Souboj skončí úspěšně až ve chvíli, kdy je ryba v podběráku. A právě podběrák sehrává v této fázi důležitou úlohu. Na toto téma jsem slyšel od rybářů mnoho vět typu: „Čéče, to ti bylo takový hovado, že sem ho do svýho podběráku nemoh vůbec nacpat,“ nebo „podebral jsem kapra, chtěl sem ho zvednout a v tu chvíli mi praskla síť a ryba byla v ...“ Toto jsou samozřejmě krajně nepříjemné situace, jak pro rybáře, tak pro rybu. Rybáři často ve snaze ušetřit zakoupí menší podběrák ne zrovna pevné konstrukce. Důsledek jejich špatné volby se projeví až v okamžiku, kdy mají na prutu opravdu životní rybu a snaží se ji u břehu nacpat (například velkého kapra) do minipodběráku. Proto je vážně lepší pořídit si podběrák větší, přičemž není žádnou ostudou podebírat takto velkým podběrákem menší ryby, neboť v okamžiku, kdy je na prutu ten roky očekávaný „megakapr“, odpadají výše popsané potíže. Samotná síťka podběráku nebo alespoň její dno by měly být vyrobeny z jemného ECO materiálu, který je k rybám velmi šetrný. Takových podběráků je na trhu celá řada a zmíním například kaprový podběrák od firmy SEMA s názvem Emotion Carp. Tento model má ramena o délce jeden metr a spodní část hluboké sítě je vyrobena z ECO materiálu. Samotná síť je vybavena dvěma držadly a zipem, čili rybu lze eventuálně zvážit přímo v síti podběráku. Velmi praktické.

Kdo to s rybami myslí opravdu dobře, měl by k odháčkování používat podložku. Nechat rybu válet na holé zemi znamená vystavovat ji velkému riziku poškození. Jednak může dojít k odření kůže či šupin a navíc – každý to jistě viděl – se vystresovaná ryba snaží o pohyby ocasní ploutví, jejichž důsledkem je často výskok i několik desítek centimetrů do výšky. Dopad na tvrdou zem po takovém výskoku může být pro rybu smrtelný. Vnitřní orgány ryb nejsou přizpůsobené takovým nárazům. Právě pro eliminaci možných poranění na břehu slouží podložka. Měla by být dostatečně velká, dobře polstrovaná a před samotným položením ryby i politá vodou.

I eventuální focení ryby by mělo probíhat nad podložkou. A hlavně – žádné zvedání ryby do výšky!!! Občas vídám na břehu rybáře, který se s rybou nechává zvěčňovat ve stoje! Opravdu – jen to ne! Pád z takové výšky by ryba nejspíš nepřežila. Proto hezky do pokleku, zvednout co možná nejníže nad podložku, pár fotek a s rybou rychle zpět do vody. Před focením doporučuji sundat z rukou hodinky, obzvlášť ty s kovovým páskem. Rovněž jsem měl možnost vidět, co dokážou hodinky v okamžiku, kdy se ryba v rybářových dlaních začne vzpouzet. Šupiny z kapra vinou kovového pásku odletovaly jedna za druhou.

Ošetření tkáně v místě, kde byl zabodnutý háček, patří dnes rovněž k běžným a řekněme standardním úkonům. Antiseptické rybářské zástřiky je možné koupit u různých firem v různých cenových relacích a v různé kvalitě. Osobně používám už několik let výrobek FIRST AID od firmy PELZER.

Nyní k přechovávání ulovených ryb. Názory na používání kaprařských vezírků se poslední dobou velice různí. Jedni se snaží prosadit absolutní zákaz jejich používání, jiní ukládají rybu do vezíru jen na několik minut, a pak jsou rybáři, kteří jsou schopni nechat kapra ve vezíru i celý den, čekajíc na „lepší podmínky pro focení“. Problém není ve vezírku samotném, ale ve způsobu jeho používání - tedy v lidech. Osobně občas dávám do vezíru rybu, kterou si chci vyfotit, i když se tak děje opravdu velmi zřídka. Domnívám se, že zhruba patnáctiminutový pobyt ve vezíru kaprovi neublíží, a tato krátká klidová fáze mu spíše prospěje ke snadnějšímu odbourání kyseliny mléčné, která se v jeho organismu tvoří během souboje. V průběhu těch patnácti minut, kdy je ryba ve vodě, si v klidu nachystám vše potřebné pro zvěčnění kapra a na podložce (v rukách) pak stráví ryba jen několik nezbytných okamžiků. Nyní popíšu svůj styl ukládání ryb do vezírku. Používám velký kaprařský pogumovaný vezírek s kruhy od firmy SEMA o délce 180 cm a průměru 60 cm. Tento vezírek je vyrobený ze speciálního materiálu s povrchovou pryžovou úpravou a je k rybě velice šetrný. Vybaven je samozřejmě zipem pro snadnější ukládání či vyjmutí ryby. Na jeden konec vezíru přivážu elastický pružný provaz (obdobný, jaký se používá k výpletu kaprařských lehátek) o délce cca 5 m, na jehož konci je těžká zátěž. Na druhý konec přivážu 12m provaz. Ještě před začátkem lovu zavezu člunem vezír i se zátěží asi 8-10 metrů od břehu, kde spustím zátěž i s vezírem na dno. Provaz pak ukotvím na břehu. Když chci rybu umístit do vezíru, tak pomocí provazu přitáhnu vezír ke břehu. Musím samozřejmě překonat odpor pružného kotevního provazu, který se tím pádem napíná. Umístím kapra do vezíru, vezír položím do vody a pružný provaz stáhne vezír zpět, tedy do dostatečné vzdálenosti od břehu a do odpovídající hloubky, což je důležité zejména v letním parnu, kdy příbřežní voda (zejména u hladiny) není téměř prokysličena. V takovém případě umisťuji vezírek raději do ještě větší vzdálenosti od břehu. Tato metoda má tu výhodu, že vezírek je neustále napnutý a je v hlubší zóně. Někteří rybáři kapra strčí do vezírku, ten dají do vody a přiváží na břehu provázkem. Takový vezír je pak jako měch harmoniky, ryba v něm nemá možnost pohybu a ke dnu, kde je voda chladnější a více prokysličená, se už vůbec nedostane. Tento systém je tedy krajně nevhodný. Při používání vezírku musí platit pravidlo – ve vezíru vždy jen jedna ryba, a to na nezbytně nutnou dobu!!!

V případě používání vezírků bych zde rád upozornil na jeden důležitý fakt. V současné době neustále přibývá počet svazových revírů, na kterých je aplikována horní míra kapra obecného. Většinou jde o hodnotu 70 cm (podle petice K70), ovšem jsou revíry, kde je horní míra stanovena níže (65 či 60 cm). Na takovém revíru je rybář povinen uloveného kapra měřícího sedmdesát centimetrů a výše (eventuálně 65 nebo 60 cm a více) okamžitě po ulovení vrátit zpět do původního revíru. To tedy znamená, že takovou rybu nesmí rybář v žádném případě umístit do vezírku!!! Porušil by tím rybářský řád a vystavil by se hrozbě naprosto zbytečného postihu.

Toto jsou tedy praktiky, které by měl rybář ctící metodu „chyť a pusť“ dodržovat, nebo by o nich měl alespoň přemýšlet. Pokud bychom se totiž k rybám nechovali s náležitým ohledem, celý způsob lovu nazvaný „chyť a pusť“ by postrádal smysl.