Český Rybář

Chytat ryby jsem se v průběhu let naučil, vybavení se během té doby nahromadilo tak nějak samo a díky internetu není problém zjistit si, co člověk potřebuje. Zato šupinatých obyvatel řeky výrazně ubylo. Jen jeden rybí druh je v současnosti v mém okolí početnější, než tomu bylo kdysi. Můžete třikrát hádat, která ryba to asi bude, a snažte se přitom nedívat na nadpis článku a všechny ty fotky kolem. Ano, uhodli jste, je to jelec jesen.

Je otázkou, proč právě o jesenovi píšu jako o rybě, která je početně na vzestupu. Hlavní příčina tohoto jevu je jednoduchá – v době mého příchodu do jižních Čech tu jesen vůbec nežil. Celé roky jsem tu žádného neviděl, nechytil a ani neslyšel, že by ho chytil někdo jiný. Prostě tu nebyli. Souvisí to s celkovým stavem populací jesena na našem území na přelomu 70.–80. let 20. století. Druh jako takový na většině lokalit téměř anebo úplně vyhynul, hlavně vinou znečištění řek, na které je dost citlivý. Udržel se jen ostrůvkovitě na několika málo řekách a relativně hojnější byl snad jen na jihu Moravy.

Se zlepšením čistoty vod v 90. letech začalo jesenů pomalu přibývat a navíc po zvládnutí umělého výtěru začal Český rybářský svaz tento druh do řek intenzivně vysazovat. A to je také důvod, proč se jelec jesen vrátil do jihočeských řek. Někdy v polovině 90. let tu proběhla masová zarybňovací akce, jakýsi „Projekt jesen“, během níž byly do Vltavy, Otavy a Lužnice každoročně vysazeny tisíce ročků. Vysazování probíhalo několik let po sobě a jeseni se ve jmenovaných řekách skutečně uchytili.

Já jejich přítomnost zaregistroval na jaře roku 1999. Konkrétně to bylo 10. března k večeru – není nad to, vést si o úlovcích přesné statistiky. Pak si můžete připomenout, že i v oněch dávných časech, kdy byla ryb plná řeka, jste tu a tam dokázali chytit úplně stejný kulový jako dnes odpoledne. A to potěší. Navíc mají přesné a rozsáhlé záznamy spoustu dalších výhod – jako každá byrokracie :- )

Ale zpátky k jesenům. Tenkrát jsem lovil na rozlitině Blanice asi kilometr nad soutokem s Otavou a ulovil podivnou rybku lehce přes 15 cm, kterou jsem do té doby nikdy neměl v ruce. Bylo to cosi mezi ploticí a tlouštěm, mělo to poměrně velkou tlamu, ploché tělo a dost malé šupiny. Zamumlal jsem cosi o křížencích a vrátil úlovek vodě. Jenže během hodiny jsem chytil další dvě nachlup stejné ryby a to mě donutilo se podívat líp. Když jsem pouštěl poslední exemplář, činil jsem tak už s plným vědomím, že vracím do řeky jelce jesena.

Následující tři roky jsem na tento druh nenarazil. Ale ty ryby tu byly, rostly a začátkem března 2002 se mi podařilo ulovit další dva exempláře. Teď už byly daleko větší, jeden měl přes 40 cm. Tenkrát to byla málem trofej. V jižních Čechách určitě. Ale čas plynul dál.

Povodeň z roku 2002 zamíchala obsádkou prakticky všech jihočeských řek. Spousta ryb skončila v Orlické přehradě a od té doby se jesen celkem běžně vyskytuje i tam. Navíc v propláchnutých vyčištěných korytech řek se reofilním rybám začalo nějakou dobu docela dařit a platilo to i pro jeseny. Jejich úlovků postupně přibývalo a ryby dorůstaly i velmi pěkných rozměrů. Jedinců mezi 40–45 cm se lovilo relativně dost, ojediněle se objevovaly i kusy atakující půlmetrovou hranici. Výraznější nárůst početnosti jesena ale zastavily kormorání invaze. Protože tento druh zimuje v otevřené tažné vodě a na zimovištích se hromadí jeseni z poměrně velkého úseku řeky, došlo na mnoha mělčích úsecích k silnému potlačení přítomnosti tohoto druhu. Totéž se samozřejmě dá říct i o mnoha dalších rybách, protože kormoráni si moc nevybírají. Dnes žiju s vědomím, že celé kilometry řeky v okolí mého bydliště jsou prakticky sterilní vodou, kde nemám motivaci rybařit. I někdejší silný výskyt tlouště se tu omezuje na jednotlivé kusy a vzácnější druhy ryb, mezi které patří také jesen, se tu vyskytují čistě náhodně. Naštěstí jsou i úseky, které ještě nejsou v tak zoufalém stavu. Partie s nejlepšími stavy jesena (ale i dalších druhů s podobnými nároky na prostředí) jsou nyní hlavně v blízkosti, nebo dokonce přímo uvnitř měst a potom v některých velkých hlubokých nadjezích, kde se ale tyto ryby obtížně hledají.

Úplně nejvíc jihočeských jesenů dnes asi žije v ÚN Orlík. Vyskytují se v obou ramenech přehrady, a to jak v místech, kde mají horní úseky nádrže ještě charakter vodního toku, tak i daleko níže, kde už je voda vysloveně stojatá. Pokud jde o procentuální zastoupení, jesen není (a asi nikdy nebude) v přehradě hojným druhem, ale jeho výskyt je tu stabilní a tlak predátorů i rybářů na jeho populaci minimální. Rozlehlé a hluboké vody nádrže znesnadňují lov jedněm i druhým a nabízejí rybám daleko větší šanci na přežití.

O tom, že populace jesena v nádrži prosperuje, se mohu přesvědčit každé jaro, když lovím na plavanou nebo na feeder v přítokových oblastech přehrady. Jeseni se tu chytají pravidelně, a dokonce bych řekl, že jejich početnost má v posledních letech mírně stoupající tendenci. Ulovit několik kusů za vycházku není, zvláště na některých místech, problém. Velikost těchto „jarních“ ryb už se stabilizovala a pohybuje se někde mezi 30–42 cm, jen výjimečně je některá o chlup větší. Ačkoli v Orlíku ojediněle plavou i půlmetroví jeseni, v oblasti koncového vzdutí, kam většina ryb najíždí až v předjaří, na ně moc nenarazíte. Největší a nejstarší exempláře zřejmě nemají takovou potřebu migrovat a není to jen záležitost jesena. Podobné je to i u dalších druhů – například u plotice a cejna v migrujících hejnech rovněž převládají ryby střední velikosti.

Vím, že lidé milují návody, jak nachytat více a snáz. S jeseny je to jednoduché – v zimě a na jaře milují obyčejnou housku, v létě sladkou kukuřici z konzervy – s tou je třeba krmit. Uspějete samozřejmě i s jinými nástrahami včetně umělých (muška přívlač), ale ty dvě jmenované jsou nehynoucí stálice, a pokud jde o jeseny, já se jich držím. Můžete s nimi lovit jak na plavanou, tak na položenou nebo feeder, zabodovat se dá s obojím. Důležité je jen pokoušet se o jeseny tam, kde právě jsou.

Zatímco na přehradě se mi budoucnost jesena jeví v poměrně dobrém světle, na řekách už je to horší. Je samozřejmě otázkou, jak dalece si mohu dovolit vyvozovat nějaké závěry, když pod vodu nevidím a veškeré informace získávám na základě toho, co se mi pověsí na háček. Ale jesen je v některých obdobích roku poměrně snadno ulovitelný a na místech, kde se vyskytuje, bývá často i prvním druhem, který skončí na udici. Najít ho proto není zas tak těžké, a jak jsem si ověřil, svých oblíbených míst se celkem drží, takže ho tu velmi pravděpodobně najdete i v příštím roce. Pak stačí někdy i jen pár minut, aby se člověk ujistil, že ryby tu pořád ještě jsou. Naopak, pokud je za dobrých podmínek opakovaně nechytíte, je téměř jisté, že to tak bude i při dalších vycházkách až do doby, kdy dojde k nějakým výraznějším přesunům ryb v toku (povodeň, migrace apod.).

Z pohledu rybáře je nejsnadnější lokalizace úseků, kde tráví jeseni zimu. Znám asi čtyři taková místa na dvou různých řekách a počet zimujících kusů na všech dohromady odhaduji jen na několik desítek ryb od 35 cm výše. Menší nechytám – používám velké selektivní nástrahy i při zimním lovu a usiluji jen o omezený počet záběrů velkých ryb. V posledních letech už neprahnu po početných úlovcích a spíš se jen ujišťuji, že ryby v řece stále ještě jsou. Každou zimu je chodím „zkontrolovat“ a bohužel musím konstatovat, že jejich budoucnost není nijak jistá. Díky propagaci jemných technik, zejména plavané a feederu, přibývá lidí schopných a ochotných lovit i v zimě. Řada z nich je nadšena úlovky často více než kilových „plotic“ a mnozí si je s nadšením berou. Vzpomínám si např. na zážitek se zástupcem jakési asijské národnostní menšiny, který si zahrabával ulovené živé jeseny do sněhu, prý aby byli čerství. Pokud jste někdy slyšeli něco o kultuře prodeje zvířat na asijských trzích, nemělo by Vás takovéto zacházení se zvířaty překvapit. Když jsem toho usměvavého pána nutil ryby aspoň zabít, hrozně se divil, co mi na tom vadí, když to přece není kapr, ale jenom „belise“. Abych byl spravedlivý a nešířil na stránkách rybářského tisku xenofobní nálady, musím konstatovat, že hodně jesenů skončilo v různých rybích salátech a podobných delikatesách i na českých stolech. Nic proti konzumaci ryb, sám je jím také, ale jde o to, u kterých druhů a v jakých lokalitách si to můžeme dovolit. Když si vezmete vysazeného kapra nebo pár cejnů z přehrady, nic se neděje. Na řece rozbité jednotlivými jezy na krátké úseky mají generační hejna reofilních ryb v každém takovém kousku řeky třeba jen pár desítek členů. Ke zredukování jejich počtu na kritickou mez už potom stačí hodně málo. Někdy i pár porcí rybího salátu…

Mimochodem, když tu tak píšu o odnášení jesenů od vody, tak ono by se to vlastně vůbec dít nemělo. Přinejmenším zdaleka ne všude. Podle vyhlášky 395/1992 Sb. je jelec jesen chráněný druh živočicha zařazený do kategorie „ohrožený“, což je nejnižší stupeň ochrany, ale ochrana to je. Naopak podle Bližších podmínek výkonu rybářského práva na revírech ČRS (to je text, který většina z nás označuje jako Rybářský řád) má jesen minimální lovnou délku 25 cm a dobu hájení od 16. 3. do 15. 6. Řešil jsem tento podivný rozpor v několika diskusích na internetu a snažil se prostudovat patřičné materiály, takže jsem se nakonec dopátral toho, že jesena si je možno ponechat pouze na revírech, kde je udělena patřičná výjimka. Pak platí výše uvedená míra a doba hájení. Jinak jsou ale předpisy pro ochranu přírody nadřazeny těm rybářským a jesen by měl být vracen vodě jakožto chráněný živočich. V podobné legislativní situaci se ocitl i mník jednovousý. I toho je možné si oprávněně ponechat jen na revírech, kde je k tomu udělena výjimka (neoprávněně si samozřejmě můžete ponechat ledacos a kdekoli, což se v naší zemi zhusta děje). Jenom pro zajímavost – v soupisu revírů Středočeského územního svazu je u mnoha konkrétních revírů napsáno velkým písmem MNÍK. Někde ve vysvětlivkách najdete, že takto jsou označeny právě revíry s udělením patřičné výjimky. U jesena se setkáte jen s minimem revírů, kde by byla nějaká výjimka udělena, takže teoreticky je skoro všude celoročně hájeným druhem, což ale skoro nikdo netuší. Je to fantastický zmatek a nechápu, že se za ta léta někdo nepokusil tuto problematiku nějak lidsky zjednodušit, aby každý jasně a s přehledem chápal, jak se věci mají.

Jelikož je ale Jihočeský územní svaz jedním z nejpokrokovějších v zemi, v letošní sezoně konečně na tuto situaci zareagoval a na většině jihočeských řek patřičnou výjimku pro lov jesena i mníka vyjednal. Zároveň asi hodlá využít tohoto legislativního kroku k malému ichtyologickému průzkumu a žádá od rybářů to, co nyní v plném znění ocituji:

Osoba provádějící lov je povinna při ulovení jelce jesena a mníka jednovousého zapsat do oddílu II povolenky k lovu (Evidence docházky a úlovků) kusy přisvojené bezprostředně po ulovení a ponechání a rovněž také kusy vrácené do revíru (včetně kusů menších, než je nejmenší lovná míra).

Tak tomu říkám střelba do vlastních řad. Není tu nikde ani naznačeno, jak v zápisech odlišit rybu ponechanou od neponechané, zda se má u ryb vrácených vodě psát délka, nebo jen počet kusů, zda se mají nějak vykazovat v sumáři úlovků při konečném bilancování sezony (nevěřím, že někdo bude obracet povolenky a procházet každý zápis z vycházky, zda se v něm neskrývá nějaký zapsaný a puštěný podměrečný jesen). Jako člověk, který v českém absurdistánu přežil už více než 40 let, si ale dokážu poradit i s takovouto situací. Nevím, jak se to stalo, ale od doby zavedení tohoto předpisu jsem už žádného jesena jako na potvoru neulovil. Zmizeli. Asi se s nimi něco stalo – možná odletěli na jih (ještě jižnější než ten náš jihočeský) nebo změnili potravní orientaci a moje nástrahy už jim nechutnají. Zato chytám víc plotic. Některé jsou fakt pěkné. Takové vysoké a s červenými ploutvemi. Možná, že kdyby páni činovníci vymysleli nějaký jasnější a srozumitelný předpis, tak bych se zase naučil jeseny chytat a pomohl jim, aby se dozvěděli, kde ještě nějací plavou, ale takhle pro mě bude lepší se této rybě zdaleka vyhýbat.

No a je načase končit. Pokochejte se obrázky krásných barevných ryb. Ty největší jsou zhruba desetileté a strávily v řece celý svůj život. Rostly milimetr po milimetru od jikry nebo v lepším případě vysazeného ročka, naučily se přežít v tvrdých přírodních podmínkách, přežily zimy, povodně i sucha, prokličkovaly se mezi čelistmi štik i kormoráními zobáky a nakonec skončily na mém háčku. Ve svém věku už mají jediný úkol – dát život nové generaci, která by měla dokázat to, co její rodiče. A já tento cyklus nepřeruším.