Český Rybář

V příštích dílech se již budeme konkrétněji věnovat samotným chorobám, které se u ryb objevují, a povíme si také, jak by měl postupovat sportovní rybář, pokud v terénu narazí na ryby, které zjevně nejsou zdravotně v pořádku.

Minulý článek jsme zakončili rozdělením nemocí do tří velkých skupin: nenakažlivé, nakažlivé (virové, bakteriální a plísňové) a parazitární. V dnešním díle se budeme věnovat chorobám nenakažlivým. Jejich příčinami mohou být:

1) Mechanické poškození.

2) Poškození vyvolané změnami fyzikálních a chemických faktorů vodního prostředí.

3) Alimentární infekce.

1) Mechanické poškození

K mechanickému poškození dochází v důsledku špatné manipulace s rybami člověkem, a to např. při výlovech, vážení, měření nebo přepravě násad. Velké nebezpečí mechanického poškození hrozí i při umělém výtěru. Ryby si však mohou způsobit poškození i samy při výtěru přirozeném. Rybám dále způsobují mechanické poškození predátoři (kormorán, norek, racek, čáp černý, vydra, volavka aj.), ale i dravé ryby, pokud se kořisti podaří dostat z jejich ozubených tlam (jistě jste už také někdy ulovili rybu, na jejímž těle byla patrná zranění od štičích zubů nebo sumčích „kartáčů“). Velmi mnoho nejrůznějších mechanických poškození bohužel způsobují i sami rybáři nešetrnou manipulací s úlovkem.

Příznaky mechanického poškození jsou většinou patrny na první pohled – zjevná poranění kůže, krváceniny, vypadlé šupiny, roztřepené či potrhané ploutve. Míra poškození přitom může být různá - od ztráty slizu až po hluboké rány do svaloviny. Ryby mají poměrně silnou schopnost regenerace - např. místa vypadlých šupin časem zaplní tzv. regeneráty, které sice na první pohled vypadají jako šupiny, nemají však už jejich typickou strukturu, takže z těchto šupin nejsme schopni určit stáří ryby.

I přes velkou schopnost obnovy je však nutné vnímat každé mechanické poranění jako místo, kde hrozí potenciální nebezpečí průniku různých chorob do organismu ryb – v místech mechanického poškození například často dochází k zaplísnění (viz foto). Proto je při manipulaci nutné zacházet s rybami vždy šetrně, mít stále vlhké ruce a pečlivě vybírat vhodná místa, kam rybu pokládáme - např. při měření nebo fotografování úlovku.

Při umělém výtěru nebo jiné manipulaci s jedinci větších velikostí se dokonce rybám podávají anestetika, vedoucí k jejich uklidnění až znehybnění; v dnešní době se k těmto účelům často používá např. hřebíčkový olej.

2) Poškození vyvolané změnami fyzikálních a chemických faktorů vodního prostředí

Jedná se o poškození způsobená změnami fyzikálních a chemických vlastností vody a znečištěním vodního prostředí.

Znečištění vodního prostředí

Znečištění vod kdysi znamenalo jeden z nejvážnějších ekologických problémů této země a i dnes dokáže mít fatální vliv na zdraví ryb a vodních organismů. Podle rozsahu dělíme znečištění na:

• bodové

• plošné

• trvalé

• havarijní

Znečištění můžeme dále rozdělit na přirozené a antropogenní.

Přirozené znečištění se projevuje například zakalením vody po deštích. Antropogenní znečištění způsobují například odpadní vody z průmyslu či zemědělství tekoucí do volných vod. Znečištění ze zemědělské výroby představovalo v minulosti jeden z nejvážnějších ekologických problémů našich vod. Jednalo se zejména o úniky různých silážních šťáv, močůvek a splachů hnojiv z polí. Hnojiva vyvolávala především kyslíkový deficit a způsobovala různé otravy, např. amoniakem. Jejich přítomností docházelo též ke zvýšené eutrofizaci vod (procesu obohacování vod o živiny, především o dusík a fosfor).

Velkým problémem byly donedávna odpadní vody z potravinářského průmyslu, zejména z cukrovarů. Po řepné kampani v podzimním období docházelo k masivnímu vypouštění odpadních vod, které rybám zanášely žábra, což vedlo až k jejich udušení. Jen na středním a dolním toku řeky Moravy takto docházelo každoročně k usmrcení tisíců ryb. V dnešní době už je situace podstatně příznivější, byť k zemědělskému znečišťování vod stále dochází a vysokou eutrofizaci zaznamenáváme na mnoha našich tocích (způsobuje např. přemnožení sinic a tzv. kvetení přehrad).

Problémem současnosti jsou i ropné látky, o jejichž úniku slýcháme nebo čteme ve sdělovacích prostředcích velmi často.

Příčiny poškození a otrav ryb

a) Teplota vody

Ryby patří mezi tzv. studenokrevné živočichy – teplota jejich těla je prakticky shodná s teplotou vody, ve které žijí. Obecně dělíme naše ryby na studenomilné (např. lososovité druhy) a teplomilné (např. většina kaprovitých ryb). Optimální teplota se u kaprovitých ryb pohybuje v rozmezí 18–25 °C, u lososovitých ryb mezi 8–15 °C. Prudké výkyvy jsou pro ryby velmi nebezpečné – při rychlých změnách teploty přes 10-15 °C dochází k teplotnímu šoku, při kterém ryby upadají do malátného stavu, popř. hynou za příznaků ochrnutí dýchacích a srdečních svalů (možná jste tuto reakci už zaznamenali, např. u nástražních rybek při lovu v zimních měsících).

b) Obsah rozpuštěného kyslíku

S teplotou vody a atmosférickým tlakem souvisí i množství rozpuštěného kyslíku. Podle nároků na jeho obsah ve vodě dělíme naše ryby do čtyř základních skupin:

• velmi náročné ryby (lososovití, vranka, střevle aj.)

• náročné ryby (lipan, hrouzci, candát aj.)

• středně náročné ryby (okoun, štika, plotice aj.)

• nenáročné ryby (cejn, lín, karas aj.)

Příčinou snížené koncentrace kyslíku ve vodě bývá nejčastěji znečištění vod organickými látkami, které se ve vodě rozkládají a spotřebovávají přitom kyslík. Při nedostatku kyslíku ryby nejprve nepřijímají potravu, pohybují se u hladiny, nouzově dýchají, jsou apatické, ztrácejí únikový reflex a posléze hynou udušením. K takovýmto úhynům dochází nejčastěji v zimním období pod ledem ve znečištěných rybnících a v letních měsících ve znečištěných vodách při vysoké teplotě a nízkém průtoku vody.

c) Hodnoty pH vody

Podle hodnot pH rozdělujeme vody na kyselé (pH nižší než 7), neutrální (pH = 7) a zásadité (pH vyšší než 7). Pro život většiny našich ryb jsou nejvhodnější vody neutrální, optimální hodnota se přitom pohybuje od 6,5 do 8,5 pH. S nízkými hodnotami pH se setkáváme např. v jarním období při tání sněhu a ledu. S hodnotami vysokými zase v letním období u silně eutrofních rybníků, kde řasy a sinice odčerpají oxid uhličitý a zvyšují hodnoty pH až přes 10. Při výrazné změně pH dochází u ryb k poškozením a úhynům. K úhynům u lososovitých ryb může docházet při pH pod 4,8 (velmi odolný k nízkému pH je siven americký) a nad 9,2, u kaprovitých ryb (kapra) při pH pod 5 a nad 10,5. Ryby se při extrémních hodnotách pH brání zvýšenou produkcí slizu, následně se u nich objevují krváceniny na žábrách.

d) Toxiny sinic

Toxiny sinic (cyanotoxiny) jsou látky sekundárního metabolismu. Srovnáváme-li jejich toxicitu s ostatními přírodními toxiny, jsou toxičtější než jedy vyšších rostlin a hub, avšak méně toxické než bakteriální toxiny. Dělíme je na:

1) Cytotoxiny – vykazují poměrně široké spektrum aktivit proti baktériím, houbám, řasám a savčím tkáňovým buňkám. V důsledku jejich působení však nejsou známy případy úmrtí zvířat či lidí.

2) Biotoxiny - dělíme je dále na neurotoxiny, hepatotoxiny a další. Jeden druh sinic může produkovat několik toxinů najednou, čímž se zvyšuje jejich nebezpečnost pro zdraví organismu.

3) Neurotoxiny produkované sladkovodními sinicemi, působí velmi intenzivně na volně žijící i domácí zvířata. Nejčastěji popisovanou diagnózou při otravě neurotoxiny jsou křeče pohybového svalstva, zvracení, ztráta stability, dušení a následná smrt udušením. Klinické příznaky jsou známé u koní, dobytka, psů nebo ptáků (divoké kachny). Prvním neurotoxinem izolovaným ze sladkovodních sinic byl anatoxin, který má důležité medicínské využití v boji proti záškrtu nebo tetanu (součást očkovacích vakcín).

4) Hepatotoxiny způsobují poškození struktury a funkce jater.

e) Amoniak

Amoniak představuje u ryb konečný produkt bílkovinného metabolismu a do vodního prostředí je vylučován přes žaberní aparát. V případě, že je omezeno vylučování amoniaku do vodního prostředí, dochází ke zvýšení jeho koncentrace v krvi ryb, což může v konečném důsledku vést až k tzv. autointoxikaci. K tomuto stavu může dojít např. v letním období u kaprů odlovených z krmných míst chovných rybníků po převozu na sádky. Na sádkách, které mají v porovnání s rybníkem nižší teplotu vody (cca o 5–10 °C), se zpomalují trávicí i vylučovací procesy a amoniak se tak nevylučuje ven z těla, ale zůstává v krvi ryb a způsobuje autointoxikaci. Typickým příznakem této otravy jsou tmavá, překrvená žábra (někdy se též objevuje i tzv. toxická nekróza žaber). Otrava amoniakem může vést až ke smrti ryby.

Za poškozením a otravami ryb může stát mnoho dalších znečišťujících látek, jako jsou dusičnany, dusitany, kovy, pesticidy, ropné látky aj.

3) Nemoci alimentárního původu

Nenakažlivé choroby mohou způsobovat i tzv. alimentární infekce. Ty jsou vyvolávány mikroorganismy, které se potravou dostávají do trávicího ústrojí, kde se pomnoží, vyvolají onemocnění a hlavně vyloučí toxiny s negativními účinky pro zdraví organismu. Do této skupiny onemocnění patří např. aflatoxikóza, která se může projevit při použití nekvalitního krmiva, zejména při odchovu lososovitých ryb. Je to závažné onemocnění zvířat, při němž dochází k toxickému působení metabolitů plísní rodu Aspergilus, které způsobují poškození jater. Vyskytuje se především u drůbeže, ale může se vyskytnout i u ryb, např. pstruha duhového, pokud by byl na pstruhárnách krmen krmivem, které by obsahovalo tyto nebezpečné toxiny. V důsledku nemoci dochází ke vzniku nádorových uzlů na játrech, následně k poruchám krevního oběhu a ke smrti.

Do skupiny chorob alimentárního původu patří také hypovitaminózy a avitaminózy, které jsou způsobeny částečným nebo úplným nedostatek vitamínů v potravě. S těmito zdravotními neduhy se u ryb setkáváme opět spíše jen v pstruhárnách při špatné kvalitě používaného krmiva.