Český Rybář

Vzpomínám na své klukovské experimenty, kdy jsem napařoval rohlík všemožnými způsoby. Vcelku, nakrájený na kolečka, injektovaný stříkačkou mlékem, pak lisovaný a krájený na kostičky, výroba prvních kuliček (dnes rohlíkové boilie), pak pokusy s mikrovlnkou… A vždycky se o tuhle nástrahu ryby zajímaly. Plotice, cejni, tloušti, kapři, líni a na jakoukoli další kaprovitou rybu si vzpomenu, všechny jsem chytil na rohlík, z čehož je evidentní, že rybám tento druh pečiva chutná.

Chléb je na tom podobně a myslím, že kuličky vyrobené ze střídky čerstvého chleba byly mou první rybářskou nástrahou vůbec. Chléb jsem používal mnohem méně než rohlík, ale taková chlebová kůrka byla a je neodmyslitelnou nástrahou, se kterou se na hladině lovili a stále loví kapři a amuři. Nikdy nezapomenu na své první lovy na hladině. Ta razance při záběru, rychle se napínající vlasec a odpor unikající ryby vám vždycky vženou adrenalin do žil.

Mnoho rybářů tvrdí, že nástrahy rostlinného původu, kam řadíme i pečivo, jsou vynikající nástrahou zejména v teplém období, kdežto v období chladném máme větší šanci s nástrahami živočišnými. S tím nemohu souhlasit, protože zejména rohlík, ale i jiné bílé pečivo, například toustový chléb, považuji za nejlepší zimní nástrahu vůbec. I když selžou hnojáčci a masní červi, na kousek pečiva přijde záběr vždycky. Neřeším, jestli je to kapřík, plotice nebo cejn. Prostě se najde ryba ochotná na pečivo zabrat…

Únor je těžká doba pro ryby i pro rybáře, ale pro lovce hlavně proto, že mu ryby dělají těžkosti, pokud tedy vůbec může nahodit a řeky nejsou zakované těžkým příkrovem ledu. Lov na vodách stojatých je v únoru obvykle nemožný, pokud se nejedná o lov na dírkách. Pravda, pokud máte se zimním rybařením na tekoucích vodách alespoň nějaké zkušenosti, vůbec to nemusí být tak strašné, jak to vypadá. Zimní rybaření je v podstatě o těchto věcech – dobrém oblečení a obutí, správné volbě místa a jemném lovu na plavanou anebo s feederem. Ryby sice nejsou tak aktivní jako v teplém období roku, avšak i v únoru je možné zažít den se spoustou záběrů a pěknými rybami. Bývá to hodně o počasí. Pokud je zima mírná, není co řešit. Panuje-li mráz anebo je nepříjemná plískanice, jsou šance na dobrý lov podstatně nižší…

Je konec února a teploty poměrně rychle stoupají. Mrazy uhodily až v půli ledna, ale dnů, kdy teploty spadly pod -10 °C, bylo jen pár. Teď se rtuť teploměru přes den drží okolo nuly a v poledne i lehce nad ní. Říčka je zčásti zamrzlá, ale najdu pár míst, kde se dá nahodit a kde jsou na sto procent ryby. Chodím sem rok co rok. Je to taková moje zimní voda a v podstatě jediné možné místo, kde mám šanci na záběr. Mohl bych i k větší řece, ale ta nebývá ani zdaleka tak štědrá jako tento větší potok. Navíc to mám mnohem blíž a také se tu cítím tak nějak lépe než u regulované řeky.

Mám připraveno vše potřebné pro dvouhodinovou poobědovou vycházku, ale musím říci, že řeším dilema, jestli dát přednost plavané, nebo feederu. Nakonec volím splávek, protože když to nepůjde na jednom místě, budu se přesouvat jinam, a to je snadnější jen s jedním proutkem bez kyblíku s krmením, vidliček, křesla a dalších nezbytných věcí potřebných pro lov feederem.

Zimní plavanou pojímám podobně jako přívlač – jeden prut, vše potřebné do kapes vesty a hurá k vodě. Skutečně tak nalehko, jak to jen jde. I červy a žížalky mám jen v malých krabičkách, které se mi vejdou do kapes. Krmit nebudu. Najdu si vždycky příhodné místo, kde by se mohly zdržovat ryby, párkrát nahodím, a když nic, tak se jde prostě dál. Jediné, co připravím až těsně před ochodem k vodě, je napařený rohlík do jedné krabičky a napařený kousek bílého toustového chleba do druhé. Proč rohlík i chleba? Rohlík je skvělý, ale i když ho „vymazlíte“, jak nejlépe to jde, vždycky vysychá a pak bývá problém ho nastražit. Toustový chléb vydrží vláčnější mnohem déle, a tak když už je s rohlíkem potíž, přijde na řadu právě on.

Konečně jsem u vody. Dobrá zpráva je, že ledu leží na hladině mnohem méně, než když jsem tu byl naposled, a v podstatě se drží jen na těch nejklidnějších místech. Voda je trochu vyšší, mírně podkalená a velkou část ledu zlikvidovala. Na horním toku asi někde zapršelo. Vyšší podkalená voda může (ale nemusí) být ku prospěchu. Zatímco v létě bych ji bral všemi deseti, teď je to tak padesát na padesát. Uvidíme.

Pro kalnou vodu bývají vždycky super nástrahou žížalky jakéhokoli druhu, a tak začnu s hnojáčky. Upravím na háčku malý střapeček a už brousím se splávkem kolem břehu. Hned na první nahození dostanu malého tlouště. Je to skutečně jen dorostenec okolo pětadvaceti centimetrů, ale koho by nepotěšila ryba prvním hodem? Když to tak půjde dál, nebude co řešit. Jenže jak se říká „první vyhrání z kapsy vyhání“. Snažím se, snažím a… nic. Na tohle místo, kde bývá celkem silný proud, ale okolo břehu dlouhá a táhlá tišina, jsem hodně spoléhal. Zatím je to zklamání.

Než se přesunu dál, zkusím ještě rohlík, kterému jsem se před chvílí doma tak věnoval. Ještě je vlažný. Upravím na háčku kousek velký jako nehet u malíčku. Ve vodě sousto ještě trochu nabobtná a zvětší se, ale pro tlouští tlamu je pořád jako malina. Ryba okolo čtyřiceti centimetrů klidně vezme i v zimě sousto velikosti krabičky od zápalek. Seřídím hloubku tak, aby se nástraha pohybovala zhruba třicet centimetrů nade dnem, a vedu splávek na rozhraní klidné a rychlé vody. Neuplave ani tři metry a šup pod vodu! Krásný záběr. Je zřejmé, že se ryba příliš nerozmýšlela, co s kouskem pečiva udělá. Prostě ho popadla a hotovo. Rázně přiseknu a už cítím na konci vlasce pěkně tvrdý odpor. To je chvíle, pro kterou chodím k vodě! Ryba se drží v proudu a v první chvíli se snaží unikat dolů. Když ale zjistí, že ji tam nepustím, zkouší to okolo protějšího břehu, což je pro mě nepříjemné, protože ve vodě leží pár větví, u kterých bych mohl rybu lehce ztratit. Raději trochu zariskuji, víc se opřu do proutku a držím. Zabírá to. Můj protivník se vrací zpět do proudu, což mi vyhovuje. Tam se dříve vyčerpá. Netrvá dlouho a tah povoluje. Připravím podběrák a pak už je to ráz na ráz. V síti mám krásného tlouště s velkou hubou a červenými ploutvemi. Je to habán, jak se patří. Pěkný válec. Jen z té kalnější vody trošku vybledl. Oparně ho zbavím háčku, který ve velké tlamě drží jen tak, aby se neřeklo, a vidím, že jsem tlouště zdolal jen se štěstím. Kdyby měl sílu na nějaký ten závěrečný kotrmelec, asi by se háčku zbavil. Naštěstí to dopadlo dobře. Tak honem další sousto na háček a šup s tím do vody!

Tahle tůň mi během následující hodinky dala ještě dva pěkné kousky a k tomu pořádného cejna. A to jsem neměl na hnojáčka ani ťuk. Nebýt rohlíku, odešel bych s dlouhým nosem. Rozdíl mezi těmito nástrahami (a to jsem pak hnojáčky ještě chvíli zkoušel) byl přímo propastný. Rohlík je prostě rohlík! V zimě na tlouště přímo excelentní nástraha…

Mou oblíbenou zimní rybou je také ostroretka. Ovšem na ně žádná velká sousta neplatí. Jejich malé a úzké tlamičky se nedají s tlouští hubou vůbec srovnávat. Přesto si občas vezmou i trochu větší sousto pečiva. Malé krmítko, proudnější hlubší tah, feederový prut, návazec okolo čtyřiceti centimetrů a na háčku dva masní červi… to je má zimní klasika na ostroretky. S ní si tyto ryby kolikrát zachytám stejně skvěle jako v létě.

Ráno je slunečné, dost chladné, ale už jen pár dnů, bude tu březen a zima za námi. Velká voda minulý týden odnesla zbytek ledu z říčky, ale já se tentokrát podívám, jak to vypadá pod jezem na řece podstatně větší. Voda je čistá jako sklo. Na mělčinách si mohu prohlédnout každý kamínek, a tak se pomalu sunu od jezu po proudu dolů až do míst, kde dno není vidět. Řeka je tu široká asi třicet metrů a v profilu dna zde v podstatě nejsou žádné hloubkové rozdíly. Budu proto nahazovat tak deset metrů od břehu a spoléhat na to, že trocha lákavého krmení přivábí ryby, které by se mohly zajímat o mou nástrahu.

Připravit krmení je dílem chvilky. Voda sice pořádně studí, jenže to musím přetrpět. Tady to bez krmení nejde. Rozmíchám jen půl kila suché směsi, což mi bude do malého krmítka na dvě hodinky stačit. Dopoledne svítilo sluníčko a rýsoval se pěkný den, ovšem teď se zatáhlo a krajina je pěkně ponurá. Nadále však zůstává poměrně teplo. Popravdě řečeno, má zkušenost je taková, že slunečné zimní dny nebývají pro rybaření moc šťastné. Více záběrů a chycených ryb mívám při zatažené obloze. Tak snad mi bude počasí hrát do karet i dnes.

Už půl hodinky házím krmítko do vody a stále nic. Špička se ani nehne. Zvažuji, zda má nějaký smysl posouvat se ještě dál na větší hloubku, a skutečně jsem na rozpacích. Tohle místo bývalo dobré. Měl bych mu dát ještě chvilku. Tak se mi v hlavě honí myšlenky, ale ryby to vyřeší za mě. Konečně se špička maličko ukloní a pak celkem rázně ohne. Zásek sedí. Ryba se brání, snaží se uniknout do proudu a občas cítím, jak pohodí hlavou. Bojuje opravdu silně a počítám s pěknou ostroretkou. Avšak není tomu tak. Po chvíli zvedám k hladině docela slušnou podoustev. To je také jedna z ryb, které jsou docela aktivní po celou zimu. Sice většinou jen ty menší, ale tahle k nim rozhodně nepatří. Fajn. Snad to konečně začne. A také že ano! Podoustve, plotice, cejnek malý. Jen ty ostroretky, se kterými jsem najisto počítal, nikde. Asi se usadily někde níž po proudu.

Čas kvapí a krmení v kyblíku mám jen na dně. Stačí sotva na pár nahození. Když dojde, zkusím ještě chvíli chytat bez něj. Nedá se to srovnat. Záběrů přichází nepoměrně méně a je zcela evidentní, že krmení odvádí i v zimě velmi dobrou práci. Ale ještě než odejdu, musím tradičně vyzkoušet jednu věc. Nahradím krmítko zátěží, vyměním návazec za jiný s větším háčkem a na něj nastražím kousek napařeného rohlíku, protože tloušti jistě nebudou daleko. Moc a moc bych se divil, kdyby jim tato hostina unikla. A skutečně, stačí k tomu jen pár minut. Špička se řádně uklání a už mám na háčku rybu. Tloušť sice není velký, ale je můj.

Tímto způsobem jsem tu dostal i hodně parádní kousky. Ještě to zkusím. Nový hod. Nebylo na něm nic špatného, jenže jasně vidím, jak se kousek nástrahy oddělil a letí jinam. Na háčku zůstává jen polovina porce a navíc si nejsem jistý, jestli i ta při klesání ke dnu z háčku nespadla. Mám sto chutí montáž vytáhnout a znovu nahodit, ale nakonec přece jen chvíli počkám. Dobře dělám, jelikož špička už je zase v pohybu. Lehce zacuká a pak sebou prudce mrskne. Asi další tloušť. Paráda! Ovšem stačí chvilka na to, abych poznal, že tohle tloušť nebude. Ryba neustále potřásá hlavou a to tloušti nedělají. Tohle je typické právě pro ostroretku, ale ta na tak velkou nástrahu obvykle nezabere. Pak si uvědomím, že sousto bylo vlastně jen poloviční, ale i tak dost velké. Nicméně ostroretka je v podběráku a nebyl bych to já, kdybych ještě něco nezkusil.

Vracím se zpět ke slabšímu návazci s malým háčkem, na který nastražím jen malý kousíček pečiva. Bude to už bez krmení, ale uvidíme. Nástraha se ve vodě dlouho neohřeje a přichází záběr. Stalo se to, co jsem očekával, i když jistota v tom nebyla žádná – na háčku bojuje opět ostroretka. Další dvě nahození přináší dvě ostroretky a pak už je vážně konec. Žádné krmení, žádné ryby. Podle mě nezůstal na dně ani drobeček a na místě už ryby nedrží vůbec nic, takže nadobro zmizely. Další krmení už míchat nebudu, protože čas vypršel. Koneckonců na únor to bylo víc než dobré.

Nejčastěji od rybářů, kteří se po zimě a brzy na jaře objeví u rybníků i jiných stojatých vod, slyším otázku: „Už máš kapra?“ No, žádného jsem sice od vody neodnesl, ale právě díky napařenému pečivu pro mě není kapr vzácností ani v únoru, když počasí dovolí… Musím sice šlapat pěšky kus lesem okolo vody, ale zato se dostanu k místu, kde zaručeně nikdo nebude a kde jsou určitě ryby. Malá říčka tu hodně meandruje a místy vytváří pěkné tůně. Teď v zimě je tu sice mnohem méně vody než v létě, ale to nevadí. Pořád jsou tu ryby a hlavně o ty jde.

Tohle místo a lov, na který se chystám, jsou takové „odpočinkové“. Nahodím dva proutky se splávky hezky ke břehu do tišiny, odložím je do vidliček a budu čekat. Celé to mám seřízené tak, že broček vyvažující splávek leží na dně a dvacet centimetrů od něj je háček s kouskem napařeného rohlíku. Jde o takový lov na položenou se splávkem. Občas si člověk rád jen tak sedne, sleduje dva splávky na vodě, nechá myšlenky plynout a odpočívá. Tento klid při lovu bez častého nahazování má i jiný význam. Nahazováním a zdoláváním malých ryb si plaším větší ryby, čemuž se klidem a nastražením větších soust vyhnu. Voda je to sice malá, avšak bývá tu dost celkem pěkných kaprů i jiných zajímavých ryb.

Půlhodinka pryč a já jsem bez záběru. Nalévám si horký čaj z termosky a pobyt u vody se stává ještě příjemnějším. Splávek dál od břehu na rozhraní klidné a tažné vody maličko poskočí. Mám dost času všechno odložit z rukou a čekat, co bude dál. Anténka se nakloní, splávek zase trochu poskočí a pak se plynule zanoří. Směřuje do proudící vody. Zásek jako z učebnice a nastává tanec. Ryba pořádně vyvádí. Z proudu se jí nechce. Trvá hodnou chvíli, než si dá říct. Odlepím ji ode dna a po dalším zápolení konečně dostanu do podběráku. Hádáte kapra? Kdepak! V síťce se mi převaluje parma. Olivově zelené boky pěkně kontrastují s šedým bříškem. Dolní lalok ocasní ploutve je krvavě červený. Vím, že tu jsou, ale chytám je hlavně na červy nebo žížaly. V každém případě parmám chutná i pečivo a teď mi to jedna z nich dokázala. Pořádně jsme místo poplašili a na další záběr si asi chvíli počkám.

Oba splávky už zase klidně spočívají na hladině. Kousek ode mne si na větvičku sedá sýkorka a docela hlasitě volá jaro. Jen koutkem oka si všimnu, jak jeden ze splávků pomalu ujíždí po hladině. Je to ten blíže u břehu. Pomalu se sune po proudu a už se zanořuje. Zaseknu a hned vím, že i tohle bude těžká ryba. Netřepe hlavou, silně táhne a její výpady mi vždycky vytáhnou kus vlasce z navijáku. Bude to zase parma? I když je ryba větší, netíhne tolik ke dnu. Bojuje spíše ve střední vrstvě sloupce, a když se dostane na mělčí místo, kde ji zahlédnu, hned mám jasno. Tohle je kapr a docela se vzteká. Myslím, že mé nářadí, respektive použitý návazec, je tak na hranici toho, abych rybu zvládl. Pokud někde nebrnkne o nějakou větvičku, kterých tu všude ve vodě bývá spousta, mohl bych to zvládnout. Štěstěna při mně stojí, a tak přivádím i tuhle rybu k podběráku. Únorový kapr sice není první, ale zatím největší. No, a pak že to nejde! Jde, jen se nesmí člověk bát trošky zimy, nepohodlí a hlavně nesmí zapomenout, že starý dobrý rohlík pořád funguje.