Český Rybář

Byl to nejlepší den mého života, když jsem ve svých třinácti letech poprvé dostal sumcový prut za školní vysvědčení. Daroval mi ho můj dědeček, jenž viděl, jaký zápal pro sumcařinu mám. V ten moment bylo rozhodnuto. Prázdniny strávím u vody.

Prut i naviják s namotaným vlascem 0,70 mm byly značky D.A.M. Každý podvečer jsem jezdil na kole k malému potoku za naším domem se skleničkou žížal a slimáků a postupně se učil a překonával první nezdary. Často jsem chytal na menších vodách, kde sumci jednoduše nebyli, ale cítil jsem se i tak krásně. Užíval jsem si vždy západu sluníčka a čekal, jestli se „káča“ konečně potopí.

Poslední den prázdnin jsem zase seděl u lesního potoka. Obloha byla zatažená a panovalo pořádné dusno. Liboval jsem si, že jsou to přesně takové podmínky, jako se píše v knížkách. Vtom pro mě přijel můj táta s tím, že musím rychle všechno sbalit, protože se žene „uragán“. Natahoval jsem to, jak se dalo. Když už byly všechny věci v autě, tak jsem vzal do ruky prut, že ho tedy smotám. Vtom káča zmizela. Nevěřícně jsem zůstal zírat a zasekl. Po krátkém boji skončil na břehu můj první, 95centimetrový „obr“ a já byl nadobro učarován. Poprvé jsem spatřil slizkého sumce reálně, a ne na DVD, a byl to kouzelný pohled. Velmi mě poznamenal. Natolik, že dodnes bádám po čemkoli, co se týká života sumců.

Lov největších predátorů v České republice je čím dál tím větší tabu. Dříve jsem si myslel, že na tom nic není, protože v době, kdy jsem i já mohl chytat na živou nástrahu, se velcí sumci lovili pravidelně. Minimálně mi to tak přišlo. Šlo o dobu sumcového boomu. Na trhu se objevilo množství nového specializovaného vybavení. A lokality postupně začaly vydávat své poklady. Mnohdy jsem se až divil, na co všechno byl velký sumec schopný zaútočit.

Tato éra trvala přibližně tři roky. Zničehonic však záběrů začalo ubývat. Velikostní průměr sumců se rapidně zmenšil. Neřekl bych, že klesl rybářský tlak, ba naopak si myslím, že spíše stoupl. Vím, že hodně revírů bylo bohužel zničeno. I přesto, že už spousta ryb tenkrát dostávala svobodu.

Chtěl bych i vás čtenáře přivést k zamyšlení, proč se u nás nechytají velcí sumci tak pravidelně. Přitom mnoho z vás určitě také zná místa, kde je „přesumcováno“. Chtěl bych jen poukázat na fakt, jak moc zkušené ryby se dnes snažíme ulovit. Je to tím, že ryba cítí velký tlak? Nebo si pamatuje místa, kde udělala chybu? Anebo byla tehdy silnější než rybář? Možná si sumec pamatuje, jak se k němu daný lovec choval, a raději si takové „hrátky“ rozmyslí? Kdo ví… Nebo si sumec zapamatoval techniku, kterou byl přelstěn, a znovu už stejnou chybu neudělá? Je mnoho otázek bez jednoznačných odpovědí, které si vždy kladu. Jedno vím ale jistě. Všechny ulovené ryby mají o 20, někdy i 30 % silnější stavbu těla. To znamená, že potravu přijímají a prospívají. Jak je ale chytit? Myslím si, že to je a bude velká výzva pro každého z nás.

Je konec září. Mám pocit, že tuto sezonu znovu propadám panice. Letní období je za námi a já stále nemůžu přelstít svého „holdegrona”. Na týdenní výpravu se vydávám já, můj bratr Šimon, kamarádi David a Zdeněk. Jsme parta studentů, kteří to mají v rybářském světě obdobné. Jelikož si nemůžeme dovolit u vody žádný luxus, jsou naše výpravy spíše „partyzánského“ ražení.

V praxi to vypadá tak, že každý přijede doslova s čínskou polévkou v kapse. Na těstoviny se většinou složíme. Když je někdo moc ve „vatě“, koupí i kečup. Jeden z nás má vždy na starost zajistit vařič a vodu. Nástražní ryby si řeší každý po svém. Velmi často to dopadá tak, že se nakonec za poslední dvě stovky nakupují karasi nebo cejni v rybářství.

Jedeme na úsek, kde řeka přechází z mělčiny do relativní hloubky se spoustou stromů. Budeme chytat na bójkovací systémy. Náš plán je takový, že na daném kilometrovém úseku se rozdělíme po asi 250 metrech a budeme doufat, že se alespoň na jednoho z nás usměje štěstí.

Nechal jsem ostatní kluky vybrat si místo. Sám jdu až na to, které na mě zbylo. Naštěstí vím, že ani jedno není špatné. Na zvoleném úseku jde hlavně o to, kde se budou pohybovat hejna ouklejí. Tam za nimi potáhnou pravděpodobně i sumci, což se děje vždy podle toho, kam svítí měsíc.

Abychom zvýšili šance na úlovek, každý z nás nabízí jiný repertoár ryb. Zdeněk chytá na dlaňové perlínky, kterým věří. David jako vždy volí velké cejny. Šimon loví na hejna

ouklejí přímo u hladiny. Já nastražuji dva jelce, jednoho 35cm a druhého 45 cm+.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a už máme všichni vyvezeno. To je proces, který se mnohdy protáhne. Vždy jsem ale nejradši, když vše stihneme dříve, aby byl na vodě patřičný klid. Zbyla na mě pláž a u druhého břehu koryto se spadlým stromem. Je mi hrozné vedro. Vůbec mi nepřipadá, že by měl být podzim. Na sluníčku je 30 °C a já téměř nemám možnost se někam schovat. Začínám pociťovat první nevýhody mého místa. Ubezpečuji se však, že nemají vliv na lov ryb. Jsem tu ale sám a mám klid od ostatních rybářů. Společnost mi dělají komáři, bez kterých by to snad ani nešlo. Nezbývá mi nic jiného, než přetrpět pár dalších hodin na sluníčku.

Mezitím tedy alespoň nasazuji rolničky na špičky prutů. Usedám zpátky do lehátka a čekám, co se bude dít. Na chvilku se mi po celodenní námaze zavírají oči. Vtom cinkne rolnička. To si jen krásný ledňáček sedl na špičku prutu. Snažím se k němu přiblížit, abych ho vyfotil. Bohužel jej svou neopatrností vyplaším. Nechává mi po sobě ale stopu na prutu. Doslova mi ho označkoval. Snad štěstím, přeji si. Už je osmá hodina večer a nástražní jelci o sobě dávají vědět. Vše je v pořádku.

Pod stromem, kde mám vyvezeno, se víří bláto a jdou z něj bubliny. Z předešlých let už vím, že to často dělají sumci. Hned se mi v těle zvyšuje adrenalin. Pět minut stojím u prutu a dál se nic neděje. Beru telefon a vytáčím bratrovo telefonní číslo. Popisuji mu „akci“, kterou jsem vypozoroval na svém místě.

Po naší debatě se připravuji na večer. Beru čelovku a vše poklízím, abych věci uchránil před ranní rosou. V momentě, kdy otevírám batoh s oblečením, se ozve tupý zvuk rolničky: „Cink!“ Žádné další zvuky. Nervózně se otáčím k prutům. Ten, který byl u stromu, se pomalu ohýbá do luku. Nevnímám nic dalšího. Z vody dokonce vylétá mohutný ocas sumce a slyším prasknutí trhačky. Okamžitě zasekávám. Je tam! A vypadá to, že zásek sedí.

David slyšel na dálku, co se stalo, a jde mi na pomoc. Po tvrdém úvodním souboji nepouštím sumce zpátky ke stromu a už si jen vychutnávám akci prohnutého prutu. Sumec si několikrát bere šňůru i přes dotaženou brzdu. Odhadujeme velikost určitě ke dvěma metrům. Když už mám rybu u hladiny, dávám Davidovi prut do ruky a chytám sumce za spodní čelist. David jen třeští oči a oba se na sebe díváme hodně vyjeveně. Je to nepopsatelný moment. Oba víme, že se jedná o onu rybu, pro kterou obětujeme vše po celý rok. Jsme nesmírně šťastní. Měříme, fotíme a nemůžeme se nasytit pohledem na ty nejhezčí barvy. Ryba má 220 centimetrů a je to jeden z mých největších sumců ulovených v České republice. Pouštíme ho zpátky, kam patří. Sedím na lehátku plný euforie a štěstí.

Do toho mi volá Zdeněk a ptá se, jak to vypadá, že slyšel obrovské „šplouchance“. Trošku si z něj utahuji a říkám, že asi kluci nade mnou něco chytili. Dlouho to ale nevydržím a kamarádovi přiznávám svůj úlovek. Motivuji ho, že teď ryby určitě jedou směrem k němu dolů. U sebe jsem je dost vyplašil. Než to dořeknu, slyším Zdeňkovu rolničku a poté už jen prasknutí trhačky. Bohužel se za ním nikdo z nás nemůže dostat, protože chytá na druhé straně řeky. Kompletně bychom totiž vodu pro dnešní noc rozplašili i pro další rybáře.

Zdeněk vytahuje svůj „osobáček“. Sumce o délce 235 centimetrů. Jde o rybu, kterou osobně znám, protože ji chytil jiný kamarád na přívlač. Mám velkou radost, že sumec stále žije a pěkně nám přibral! Zdeňka fotí sousedé a on rybě samozřejmě daruje svobodu. Dlouho si potom spolu telefonujeme a nemůžeme uvěřit tomu, co se to stalo.

Chvíli poté mi volá i bratr, že mu spadla obří ryba po záseku. Posledních pět minut před půlnocí a stahováním prutů s Davidem po telefonu hodnotíme první noc. Jsme naprosto nadšeni, že se stalo něco, co nikdo z nás nepředpokládal. Po prvním dni máme zdolané dvě krásné ryby.

Minutu před půlnocí se odehrává stejný scénář. „Pukanec“ na hladině a zvuk rolničky. Vtom kamarád nadává, že to sumec netrefil. Uklidňuji ho, že to třeba ještě stihne dobrat. Vteřinu nato slyším zásek, ale to už běžím za Davidem vyfotit pěknou stosedmdesátku.

Ten večer byl fantastický. U nás v České republice se takový jen tak neopakuje. Vlastně jsme takový ani nikdy předtím nezažili. Z legrace říkáme, že všechny ryby jsme si tak nějak vytelefonovali. Další dvě noci už nepřišel ani záběr. Bylo nám jasné, že o nás sumci dobře věděli a byli opatrní. Měli jsme obrovskou radost, že se naše celoroční houževnatost vyplatila a štěstí se na nás nakonec usmálo.

Mějte se fajn a hlavně své trofejní ryby pouštějte!

Pokračování příště