Český Rybář

Jako první se v mé mysli vynořila otázka: „Nechytám u břehu moc často?“ Abyste pochopili tyto mé vnitřní rozhovory, vysvětlím to na konkrétní situaci. Po příjezdu na nový revír, který jsem vůbec neznal, jsem začal s hledáním lovných míst. Už při prvním pohledu na hladinu mne zaujal značně nepřístupný protější břeh. Stromy s kořeny přesahujícími nad vodní hladinu, pásy rákosí, to vše bez jakékoli stopy rybářů rušících tuto idylu. Nemohl jsem přehlédnout ani ostrov v blízkosti mého stanoviště, jehož břehy strmě spadaly pod vodní hladinu. Znovu jsem se přistihl při myšlence na lov u břehu a nic na tom nezměnilo ani následné zkoumání podvodního světa ze člunu za pomoci sonaru a oťukávání dna olovnicí. Odpověď na vnitřní dialog byla jasná: „U břehu chytám často a chytat budu dál!“

Ve zkratce řečeno – lovná místa u břehu hledám skoro vždy, když je to z hlediska konkrétních podmínek možné, a v těchto místech mívám nastraženu vždy alespoň jednu udici. Každý si pod pojmem „lov u břehu“ představí jinou vzdálenost – pro mne je to na menších vodních plochách (i na řekách a kanálech) vzdálenost do 15 m, na větších plochách do 30 m.

Všeobecně by se dalo říct, že pobřežní partie bývají pro kapry velmi zajímavé z hlediska výskytu přirozené potravy. Nachází zde různé larvy vodního hmyzu, ale třeba i šneky na příbřežních vodních rostlinách. U řek a prudkých pobřežních svahů jezer se do vody po dešti dostává i potrava splavená ze břehů (červi, rousnice, semena rostlin). Kapři často na svazích a hranách v blízkosti břehů naleznou i oblíbenou pochoutku – škeble. Z hlediska pocitu bezpečí pak právě u břehů naleznou ryby nejrůznější úkryty v podobě spadlých stromů, kořenů zasahujících do vody, keřů, vodních rostlin a dalších překážek. Jsem prostě přesvědčen, že kapr bude pobřežní partie navštěvovat vždy, pokud nebude rušen činností člověka.

První a zcela zásadní podmínkou, která musí být při tomto způsobu lovu dodržována, je KLID na lovném místě. Nemůžeme-li diktovat jiným lidem (nemusí to být vždy rybáři), jak se chovat u vody, jedinou naší možností je vybrat si místo často na úkor našeho pohodlí = co možná nejnepřístupnější „flíčky“ u vody. Vzhledem k tomu, že ani my se nevyhneme občasnému nechtěnému hluku (dupnutí, chůze po kamenech, pád hrnce apod.), je lepší lovit u protějšího břehu (je-li to v našich možnostech) nebo vyvézt udici šikmo podél našeho břehu na vytipované místo. Pokud žádná z těchto možností nepřipadá v úvahu, musíme si postavit bivak nebo se jiným způsobem utábořit dál od břehu a nastražených prutů. Musíme se pokusit co nejvíce eliminovat časté zavážení či nahazování.

Co se týče rozložení prutů, bývá často výhodnější vzdát se možnosti umístit oba (na vybraných revírech i více) na stejný stojan. Účinnější je rozložit je samostatně na jednotlivé podpěry (tyče se signalizátorem). Snažím se, aby vlasec směřoval od prutu přímo k místu lovu. Toto rozložení je důležité zejména tehdy, lovíme-li u svého břehu takříkajíc pod nohama. V tom případě používám i zpětná (kotvicí) olova, které spouštím po vlasci před špičkou udice a snažím se dostat silon na dno v co nejkratší vzdálenosti od prutu.

Lovíme-li u protilehlého břehu, kotvicí olova nejsou nutností, ale je dobré postarat se o to, abychom dokázali „přilepit“ na dno alespoň poslední 2 m koncové části udice. Já to většinou řeším navlečením malého (10-20g) průběžného olůvka na vlasec nad šňůru s olověným jádrem, která tvoří koncovou metrovou část udice před olovem a následným návazcem. Takové „maskování“ vlasce a hlavně koncové části udice je velmi důležité především v čisté vodě a zejména v prosvětlených mělčích úsecích revírů, které kapři (nejen) v jarním období často navštěvují.

Kotvicí olova před špičkou prutu používám často i při lovu na tekoucích vodách, navzdory zažitému názoru, že vlasec je třeba vést co nejdále vzduchem, abychom eliminovali nápor proudu, případně zachycení plovoucích předmětů a trav. Vše ale závisí na konkrétní situaci a někdy je použití kotvicího olůvka výhodnější.

Výběr konkrétního místa lovu je závislý na charakteru vody, kde lovíme (zejména na hloubkovém profilu pobřežních partií), a na překážkách (stromy, keře, rákosí, lekníny, velké kameny), které se na zvoleném místě nacházejí. Nejraději mám zóny s větší hloubkou hned u břehu. V našich podmínkách taková místa vznikají zejména regulací toku (řeka, téměř všechny kanály). Na přehradách pak podobné úseky nalezneme u železničních nebo silničních náspů. V takových případech spadá dno velmi prudce do větší hloubky (3-5 m) a nejvíce se mi osvědčilo umístění koncové montáže do oblasti, kde se dno začíná postupně vyrovnávat (konec prudkého spádu).

Kapři sice často sbírají potravu i na prudce klesajících svazích, většinou ale bývá problém se správným umístěním nástrahy tak, aby nedošlo k jejímu zamotání nebo zachycení vlivem posouvání olova po svahu. Na některých místech se ale dá nalézt alespoň 30cm rovná plocha pro uložení montáže, která pak bývá velmi produktivní. Na podobném místě jsem v Itálii chytil krásného 20kg šupináče. Velkou výhodou takových míst je to, že dno bývá na svazích tvrdé i na velmi zabahněných vodách. Ve většině případů se kapři shánějí po potravě právě na takových místech.

Pokud se v blízkosti břehu nalézají leknínová pole, je velmi výhodné umístit montáže do jejich blízkosti. Bývá tam dostatečná hloubka a kapři se v přirozeném rostlinném úkrytu cítí bezpečně. Do pobřežních mělčin (např. u rákosových polí) připlouvají kapři především zjara nebo v létě v nočních hodinách. Z hlediska jejich lokalizace se musíme zaměřit především na dvě základní věci – jejich pocit bezpečí a zdroje potravy. Je známé, že kapři se zdržují v blízkosti podvodních překážek, i když jsou tato místa rybáři často vyhledávána. Je důležité dobře si promyslet naše postavení na břehu vůči překážce, abychom byli větší rybu vůbec schopni otočit a nepustit ji tam, kam bude automaticky mířit. Nejvýhodnější pozice je na kolmici spojující naše místo s překážkou (nástrahu umístíme před ni).

Lovíme-li na vodách s větším množstvím rostlin, musíme pro umístění naší montáže nalézt místo bez nich. Nemusí být velké – stačí 2 x 2 m. Pokud nám to čistota a hloubka vody dovolí, je nejlepší lokalizovat takové místo zrakem. Pokud tuto možnost nemáme, musíme se spolehnout na sonar nebo na cit v rukou při práci s olovnicí (můžeme na ni připevnit několik trojháčků). Právě volná oka ve spleti vodních rostlin jsou téměř 100% místy k dosažení záběru, zvláště je-li na nich tvrdé dno. Nemusím snad ani psát, že nejlepší je v těchto případech zdolávání ryb ze člunu.

Na jednom malém, členitém a hodně zarostlém slovenském revíru jsem v minulosti úspěšně lovil kapry i ve vzdálenosti 1 m od břehu (byla tam i stejná hloubka), přímo pod korunami stromů. Dalším skvělým místem byla bývalá štěrkovna, kde se tvrdé nezabahněné dno nacházelo v těsné blízkosti pobřežních keřů. Jsem přesvědčen, že tyto příbřežní partie byly bez nánosů bahna i proto, že kapři tam nacházeli nejvíce potravy a pravidelným krmením je vyčistili.

Vnadění při lovu v blízkosti břehu je (alespoň u mne) založeno na základní myšlence „méně znamená více“. Pokud nejde o lov na tekoucích vodách, vnadím vždy pouze lokálně. Kromě provnadění lovného místa (vnadím většinou v oblasi 2 x 2 až 5 x 5 m) rozhážu někdy malé množství návnady i po stranách rovnoběžně se břehem v takové vzdálenosti, v jaké mám položenou montáž. Snažím se ulovit jednotlivé ryby, a pokud byl výběr místa správný, připluje ryba do loviště brzy. Při tomto způsobu vnadění dokážu často ulovit větší ryby, které se v těchto partiích zdržují.

Z nástrah většinou vybírám výrazně kořeněná boilie, jako například Hot Demon, Spicy Fish nebo Chilli. Jejich výrazné aroma a chuť dokážou zaujmout i starší ryby, jejichž opatrnost u břehu je podstatně vyšší než na volné vodě.

Přeji Vám mnoho krásných zážitků u vody a spoustu chycených a puštěných kaprů, abychom jsme se z velkých ryb mohli radovat i v budoucnu!