Český Rybář

Proto jsme se rozhodli, že se tomuto tématu budeme na Stránkách mladých v několika příštích číslech věnovat. Klasifikaci tzv. rybích pásem tekoucích vod zavedl před více než 130 lety významný český zoolog Antonín Fryč. Zjednodušeně řečeno rozdělil tok řeky podle jeho charakteru do čtyř částí (pásem), a ty pak nazval podle charakteristického druhu ryb, který se v daném prostředí vyskytuje.

Pro ilustraci si představme tok řeky od pramene až po ústí do jiné řeky nebo do moře. Řeky pramení v horách, a proto mají nejprve podobu horské říčky či potůčku (pásmo pstruhové), říčka postupně různými přítoky mohutní a tok se pozvolna zklidňuje (pásmo lipanové), až se rozlije do podhorské řeky s mělkým a širokým korytem (pásmo parmové). Řeka dále mohutní, je sycena novými a novými přítoky a na konci její pouti máme již co dělat s hlubokým nížinným tokem plným života (pásmo cejnové). Samozřejmě je nutné toto členění brát pouze orientačně, zvlášť v dnešní době, kdy řeky většinou ztratily svou původní podobu a proměnily se v napřímené, kanalizované toky. Fryčova klasifikace je i přesto nadále aktuální a běžně se používá nejen mezi sportovními rybáři. Procházku po jednotlivých rybích pásmech začneme pochopitelně u samotného pramene toku.

Pásmo pstruhové

Máme co dělat s prudkým tokem (zatím spíše potok než řeka), který neposedně skáče přes menší kameny a omílá velké balvany. Dno toku tvoří kromě velkých kamenů oblázky, štěrkový substrát a písek. Voda je po celý rok velmi chladná a nepřesahuje ani v nejteplejších dnech 18 °C, zato nasycení kyslíkem je téměř stoprocentní. Je zřejmé, že v takovémto prostředí přežijí jen ti opravdu nejhouževnatější.

Rostliny a živočichové

Kolem břehů úzkého toku často rostou vrby, vytvářející složité kořenové systémy. Z vyšších rostlin se tu můžeme setkat s hvězdošem, blatouchem, devětsilem nebo rozrazilem. V chladné vodě jsou podmínky pro život velmi kruté i pro mikroorganismy. I když voda není rozhodně bohatá na fyto ani zooplankton, setkáme se tu jak se sinicemi, rozsivkami a řasami, tak i s mikroskopickými živočichy.

Poměrně živo je i na dně. Zvířenu dna (tzv. bentos) tu tvoří hmyz (jepice, pošvatky, chrostíci, pakomáři, muchničky), červi (pijavice, ploštěnky) i drobní korýši (blešivci). Setkáme se tu i s larvami vážek a s trochou štěstí i kriticky ohroženou perlorodkou říční. Nesmíme zapomenout ani na raky, jejichž početní stavy se rok od roku pozvolna zvyšují.

Ryby

Je zřejmé, že v tomto prostředí nebude zrovna přerybněno. Potravy není nazbyt a ryby jsou nuceny být potravně aktivní po celý rok. S kaprovitými druhy, které jsou spíše teplomilné a k životu potřebují velké množství potravy, se tu (až na výjimky) nesetkáme. Existuje však skupina ryb, která takovémuto prostředí dokonale přivykla – a to jsou ryby lososovité.

Původní rybou našich horských potoků a říček je pstruh obecný – forma potoční, podle kterého dostalo pásmo své jméno. Uměle se vysazují nepůvodní lososovité ryby – pstruh duhový a siven americký. Potravu pstruzi a siveni nalézají mezi již zmíněnou zvířenou dna, sbírají i utonulý hmyz na hladině a občas si zpestří jídelníček i masitějším soustem. U pstruhů je rozšířen kanibalismus, proto se obětí může stát i potěr vlastního druhu. Dalším potravním doplňkem je několik druhů drobných rybek, které se se pstruhy v těchto nehostinných podmínkách dělí o svůj životní prostor. Jsou to vranka obecná a vranka pruhoploutvá a pak jediná kaprovitá rybka, která v tomto prostředí dokáže dlouhodobě prospívat – střevle potoční. Zapomenout nesmíme ani na kriticky ohroženou mihuli potoční.

Život je v pstruhové říčce neustálým bojem o přežití. Ryby, které tu žijí, patří všechny mezi krátkověké druhy a většinou se nedožívají více než 5 let.

Pstruhové pásmo a sportovní rybolov

Toky patřící k pstruhovému pásmu jsou z velké většiny buď chovnými pstruhovými potoky, nebo pstruhovými rybářskými revíry. Na pstruhových revírech je lov lososovitých ryb povolen pouze na umělé nástrahy – muškařinou nebo přívlačí.

Chytat pstruhy na malém mělkém toku není vůbec nic jednoduchého. Pstruh je ryba opatrná a plachá, která se při sebemenším vyrušení vyplaší a na její přelstění pak můžeme zapomenout. Základem lovu je tu tedy dobře se krýt a chovat se co nejtišeji. V malém pstruhovém potoce či říčce není ryb mnoho a často jsme odkázáni jen na několik tůněk, v nichž se větší kusy zdržují. Proto je zapotřebí umět dobře zvládat techniku lovu – může stačit jeden nepřesný nához a všechny naše naděje jsou ve vteřině pohřbeny.