Český Rybář

V mých rybářských začátcích jsem byl nadšený z každého cejnka, karáska, plotičky nebo hrouzka. Každá ryba mě zajímala, chtěl jsem ji ulovit a pořádně si ji prohlédnout. Zjistit, kde žije, čím se živí a vůbec spoustu věcí kolem. No a dodnes si klidně zajdu k potoku, kde chytám hrouzky na jemnou udičku. Ale ne jako nástražní rybky, zkrátka jen tak pro zábavu. Nikdy jsem nepřepočítával, kolik musím ulovit kaprů, aby se mi povolenka „vyplatila“, jako to někteří dělají. No a právě takovým jsou drobné bílé ryby trnem v patě. Znemožňují jim lov kaprů a navíc užírají návnadu. Byli by nejradši, kdyby ta drobotina vyhynula.

Řeknu vám jen jedno: Tito lidé nejsou rybáři. Jsou to jen „vlastníci povolenek“. Dnes jsem se už smířil s tím, že to u vody nemáme všichni stejně, a naučil se s tím nějak žít. Ale hodně mě mrzí, když se na břehu potkají dva rybáři a nemají si co říct…

Ale zpět k cejnům. Mně coby klukovi, který právě získal povolenku, trvalo docela dlouho ulovit cejna. Bylo to tím, že tam, kde jsem chytal, prostě nežili. Ona podhorská řeka není právě tím nejlepším domovem pro cejny. Mají totiž rádi vodu pomalu proudící a prohřátou. Tato řeka nám kroutila palce i v srpnu, kdy jsme se chodívali koupat nad jez. Teprve za dva tři roky se mi podařilo ulovit zcela náhodně cejna v rybníku, který byl sice také pstruhový, ale žili v něm i kapři. Šlo o kousek okolo čtyřiceti centimetrů, ale o takového hubeňoura, kterým dole na Moravě říkáme „papíráci“.

Ovšem tenkrát to pro mě byla velká ryba. Vždyť i kapr měl zákonnou míru pouhých 35 cm. Jednalo se o jediného cejna, kterého se mi tam kdy podařilo chytit, i když jsem tam později chodil skoro denně. A tak mi nezbylo nic jiného než obdivovat několikakilogramové kousky, které jsem si vždycky prohlížel na zadní straně Rybářství. Tenkrát to byl jediný časopis pro rybáře a stál čtyři koruny. Od té doby se hodně změnilo. V řece, u níž žiji dnes, jsou cejni nádherní, a čím níže po proudu na svých toulkách za rybami zabrousím, tím je jich víc a jsou větší.

Dnes už pro mě dvoukilový kus není nesplnitelným snem, ale když přijde ten správný cejní čas, jsou takové ryby na denním pořádku. A to zdejší pamětníci hovoří o cejnech mnohem větších. Jenže jejich sláva už pominula. Škoda, ale i tak jsem rád za ty, které tady máme.

Duben je celkem zrádný měsíc, tedy co se počasí týče. Bývá jako na houpačce. Pár dnů svítí slunce jako v létě, několik hodin nato leje jako z konve a počasí připomíná spíše plískanicový dušičkový čas. Ovšem za pár hodin poté už nemusí být po pochmurné obloze ani potuchy a slunce zase připaluje. No prostě apríl. U nás se v dubnu cejni pomalu chystají ke tření, a čím je tepleji, tím dříve vypukne. Vždycky záleží především na teplotě vody. V rybnících a jezerech je vídávám, jak se shromažďují a proplouvají okolo břehů. V tomto stádiu obvykle vůbec neberou. V řece táhnou proti proudu a vždycky je zarazí nějaký jez. Tam se shromáždí a bývá jich tam požehnaně.

Zažil jsem mnohokrát tření cejnů na řekách Dyji, Svratce, Jihlavě i Moravě. Vždycky to byla velká událost a ryby nejednou létaly až na břeh. To je věc, která se nevidí každý den. Cejni do Svratky a Jihlavy táhnou vždycky z prostřední novomlýnské nádrže. Pokaždé jde o krásné a dobře živené ryby a někdy jsou mezi nimi vidět i kusy, nad kterými se vám doslova tají dech. Týden, někdy dva trvá, než si splní svou povinnost, a pak se zase ztratí v jezeře. Chytat ty velké, respektive největší z největších, je mnohem složitější než lovit kapry.

Zdolání skutečně velkého cejna je většinou jen dílem náhody a často je bohužel uloví rybáři, kteří o ně ani nemají zájem, a to na nástrahy určené kaprům a v noci. Mnohokrát jsem slyšel o cejnech okolo osmdesáti centimetrů, ale žádná dokumentace neexistuje. Vždyť proč by kaprař fotil nějakého cejna, že?

Já chytám cejny moc rád, ale nerad tlačím na pilu. Nechodím na ně po nocích, ani nevysedávám u vody celé dny. Nemám na to čas. Snad někdy, jestli se dočkám důchodu, což ještě pár let potrvá. Ale jednou, jednou bych si na takového cejna sáhnout chtěl. Kdysi jsem na jaře našel pod jedním z jezů Moravy uhynulého cejna. Byl už v pokročilém stádiu rozkladu, ale i tak jsem ho odhadl na dobrých devadesát centimetrů. Neuvěřitelná ryba! Možná jeden z největších, jaký kdy v tomto úseku řeky žil.

Jak je možné, že někteří cejni tak vyrostou? No, těžko říci. Určitě v tom sehrává svou roli více věcí. Jednak to budou genetické předpoklady, dostatek potravy, což souvisí s tím, že se ryba zkrátka vykulila z jikry v době, kdy následovaly roky plné hojnosti, možná nezažila velkou vodu anebo ji snadno přečkala v nějakém klidném přítoku, nezažívala žádný trvalý stres a možná se ani nikdy nepotkala s rybářským háčkem. Zkrátka se jí nějak dařilo proplouvat rybím životem, až se dočkala stáří. Takové štěstí většina ryb prostě nemá.

Teď je teprve úvod dubna a cejní romance právě začíná. V tuto dobu se dají cejni ještě lovit, ale jak říkám, brzy už je nechám na pokoji. Vyrážím na ně pod Pálavu k jezerům, která jsou velkými kusy proslulá. Také je to má nejoblíbenější voda, co se cejnů týká. Podle mého názoru u nás v republice srovnatelná ani není. Tentokrát jsem si usmyslel, že na ně půjdu hodně jemně, jelikož počasí mi zrovna moc nepřeje a mám takový dojem, že budou dost vybíraví. S nimi to někdy není jednoduché. Bývají dny, kdy bere jeden za druhým a je jim celkem jedno, co jim dáte na háček či jak silný návazec použijete, a pak jiné, kdy se nimrají i s miniaturní nástrahou na droboučkém háčku na návazci z desítky.

Kdysi mi tu brali cejni tak, že ohýbali feederové špičky stejně rozhodně jako kapři. Jen jsem napíchl na háček pořádný chumel masných červů, nahodil, odložil prut do vidliček a už tu byla jízda. Namlsal jsem se, pravda, ale následující den bylo čekání na záběr marné.

Sleduji špičku pozorně a zaznamenávám občas jen jemné napnutí a povolení vlasce. Spíše než na záběr to vypadá, že se vlasce dotýká rybí tělo. Začínám tedy zjemňovat vlasec, zmenšovat háček i nástrahu, až se konečně pohne špička tak, že si troufám zaseknout a první cejn se veze do podběráku. Tak to s nimi občas bývá. Marně přemýšlím, co za tím stojí. Jeden den tak a druhý zcela naopak, i když je počasí stále stejné. No nic, hlavně že jsem nakonec pár kousků k záběru přemluvil.

Ovšem záhada nezůstala záhadou dlouho. Krátce po poledni se zčistajasna obloha od západu zatáhla a pak týden v kuse jen pršelo a k tomu pořádně foukalo. Cejni už tu změnu v prudkém poklesu tlaku jistě zaznamenali, a proto jim do braní moc nebylo.

Tentokrát se to jevilo trochu podobně. Celý týden panovalo teplé a slunečné počasí. Ve čtvrtek večer se zatáhlo a začalo kapat. Šlo jen o takové lehoučké přepršky. Ani se nijak zvlášť neochladilo, ale už tato změna počasí stačila k tomu, aby cejni změnili své chování.

Možná se mýlím, ale i tak bude lepší, když se připravím na všechno… Ráno je trochu pochmurné, ale neprší. Podle všeho už by ani nemělo, ale se sluníčkem se dnes zřejmě nepotkám. Plán je jasný – lovit nedaleko břehu hodně jemně, což znamená lehoučký proutek, středně velký naviják s vlascem 0,18 mm, maximálně 0,20 mm, návazec z 11 a háček velikosti 16. To by mělo na cejny i s hodně vybíravou náladou stačit. Brzy uvidíme. Vzhledem k tomu, že mám v plánu nahazovat tak do 15 metrů, volím zde na stojaté vodě krmítka o hmotnosti 20 g, ale s trochu větším košíkem. Na větší vodě je přece jen třeba více krmit a s malým krmítkem velké hejno ryb na místě prostě neudržíte.

 I tak si na začátku pomohu tím, že základní zakrmení provedu pomocí několika vnadicích koulí velikosti malého pomeranče. Na tak krátkou vzdálenost nemá smysl si připravovat druhý prut s velkým krmítkem na vnadění. V kyblíku rozmíchávám tři kilové pytlíky směsi, přidávám tři hrsti drobných pelet, plechovku kukuřice a jdu na to. Směs na koule dělám tužší a stranou si dávám to, co budu potřebovat do krmítka. Do něj ještě přidám kostní červy a mám tu zbytek kukel. Ty se na cejny vždycky hodí. Na háček jsem si připravil kostní červy, také hnojáčky, měkkou kukuřici z plechovky a v záloze mám ještě malé kuličky neutrálně vyváženého boilie. I ty se někdy hodí a rád je používám i v pomalu tekoucích vodách. Už jsem na ně dostal několik hodně pěkných ryb. Velmi potěšitelné je hlavně to, že na ně mívám záběry i tehdy, když cejnům do braní moc není a selhává třeba i tak osvědčená nástraha, jako jsou kostní červi.

Během chvilky mám nakrmeno i nahozeno. Už zbývá jen čekat na záběr. Vlasec kousek pod špičkou prutu mizí v temné vodě a směřuje zhruba do čtyřmetrové hloubky. Tam čekají na cejny mrskající se kostní červi a další dobrůtky. Hladina se ani nehne, takže je špička v absolutním klidu. Vlasec se napíná tak akorát. Bude na něm tedy vidět každé i sebemenší šustnutí. Špička vydrží v klidu skoro čtvrt hodiny po nahození. Pak se lehounce přihne a zase povolí. Zpozorním a připravím se. Už se zase dává do pohybu. Jakmile se přihne, zasekávám. S krátkým prutem to nejde právě snadno, ale nelovím daleko od břehu, takže to ještě celkem jde. Mávnu prutem a po kratičké prodlevě cítím, jak se na konci vlasce zhoupne těžké tělo ryby.

Kdo by očekával boj s unikající rybou, tak je vedle jako jedle. Ani skutečně velký cejn se nijak zvlášť nebrání. Zdejší cejni obvykle jen chvíli silně táhnou do strany, ale pak povolí, nechají se zvednout k hladině a pak už je vláčíte k sobě jako velkou stříbrnou placku. Jen málokterý ještě sebere síly a zkusí se bránit. Ale čas od času se to stane. I tento se po jízdě na hladině trochu vzpamatuje a až téměř pod mýma nohama se snaží uniknout ke dnu. S krátkým prutem je to trochu nepříjemnost, zvláště pak tady, kde jsou pobřežní kameny porostlé slávičkami, které mají hrany ostré jako břitva. Naštěstí mohu i s tímto proutkem vyvinout na rybu dostatečně velký tlak. Ač na to nevypadá, ryba se mu jen těžko brání. Když se do něj opřu, ohýbá se ke své střední části, cítím, jak tam zapruží, a ryba už jede zase k hladině. Zde se dvakrát zatočí a už je v podběráku.

Paráda! První ryba a hned slušný kousek. Takový ten, kterému boky hrají do zlatova, a ne stříbrně. Jde o starší, dobře živenou a velmi zdravou rybu. Takových kdyby bylo! Tato ryba už má břicho hodně kulaté, zřejmě plné jiker. Proto ji s největší opatrností pouštím zpět do jezera. Pokládám ji na hladinu v podběráku a pak pomalu nořím do vody. Cejn jen chvilku postojí hlavou otočenou ke břehu. Pak se pomalu otáčí, rozvážně mávne ocasní ploutví a už mizí v jezeře, aby se zase přidal ke svému hejnu, které je jistě početné.

No, není nač čekat. Musím rychle nahodit. Krmítko lehce plácne o hladinu a na napnutém vlasci klesá ke dnu. Už během toho cítím, jak vlasec o něco brnknul. Ryby tam nepochybně jsou. To je jisté. Záběr přichází bezprostředně poté. Ještě prut ani neodložím do vidliček, pořád ho mám v rukou a už cítím, jak něco tahá za vlasec. Zasekávám, jak se říká, z „voleje“. Zaseknutí sedí a ryba spěchá od břehu. Myslím, že to cejn nebude. Na něj je až moc divoká. Ať chci, nebo ne, musím vlasec povolit. Ryba je příliš silná a s jedenáctkou si toho moc dovolit nemohu. Nerad bych o ni přišel, ať je jakákoli. O rybu až tak nejde. Jsem hlavně zvědavý.

Nějakou dobu trvá, než ji zvednu k podběráku, a teď oceňuji, že jsem nespěchal, protože je to moc pěkný jelec jesen. Ti se tady chytávají nádherní a je až neuvěřitelné, v jaké kondici jsou a jakou stavbu těla mají. Jde o nádhernou rybu nejen pro oko, ale i coby soupeře na jemném náčiní.

Znovu nahazuji a cejni berou. Některé záběry jsou hodně opatrné a mohu je vidět jen díky velejemné špičce na mém proutku. Sázka na jemnost se dnes rozhodně vyplatila.

Kromě cejnů a jesena jsem chytil ještě několik pěkných cejnků malých, a dokonce i pár kapříků. Byly to sice ryby jen tak něco přes míru, ale velmi bojovné. Jednoho kapra jsem vůbec neměl šanci otočit, ten si zkrátka plul, kam chtěl, až to celé utrhl, a o druhého jsem přišel po dlouhém zdolávání ve chvíli, kdy už byl na dosah podběráku. Škrtnul vlascem o škebličku a bylo to. V každém případě jsem si den na jezeře užil, ale bohužel si ho hned tak nezopakuji. Většina cejnů už se chystá ke tření, což dávají najevo svými objemnými břichy a také třecí vyrážkou. Někteří jsou doslova jako struhadlo. Tak zase někdy…

Milan Tychler DOPORUČUJE:

• K úlovkům cejnů se dostanete nejsnáze pomocí jemného náčiní.
• Nejraději mají nasládlé vnadicí směsi, ale zjara je dobré maličko je přisolit.
• Na jaře se cejni drží blíže u břehu a později bývají dál a ve větších hloubkách.
• V žádné z vnadicích směsí nesmí chybět kostní červi.
• Pro lov nakrátko jsou vhodné proutky okolo 3 m s vrhací zátěží cca 40 g.